Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sluníčko jasně svítí na obloze a lidé chodí po ulici jen lehce zahaleni. Teď mě čekají dva měsíce odpočinku, užívání si tohohle krásného počasí a zejména balení těch nejsladších kluků. Přesto se ani neusměji Lukášovým fórkům, u kterých se celá třída válí smíchy. Důvodem mého smutku je nejen rozchod s Ondrou, ale i "super" dovča s našima a mým protivným bratrem hned na začátku prázdnin.
"Crr", slyším poslední zazvonění. Neženu se úprkem jako většina dětí z nižších ročníků, jen se pomalu ploužím po schodech. "Ivanko, netvař se jak kakabus," zastaví mě jedna z učitelek. "To se ti bude tak stýskat po naší škole?" "To jo," pomyslím si a radši zmizím, než abych poslouchala podobné narážky. Doma je to zase o něčem jiném. Tam je balení v plném proudu. Poskakuju tam dobré dvě hodiny, protože to je pořád dokola: "Ivano, podej támhleto, Ivano dones tohle, Ivano maš už zabaleno?" Zatímco můj o tři roky mladší brácha sedí u počítače a zrovna paří nějakou hru...
Brzo ráno už hlasitě slyším volajícího tátu: "Budíček," křičí po celém bytě. Vtrhne ke mně do pokoje a pustí na plný pecky rádio, kde zrovna hrajou písničku od Kabátů. Kabáty k smrti nesnáším. Opět se tedy zavrtám pod peřinu. "Vždyť je teprv sedum," mrknu na hodinky a jsem v šoku. Na tátovo přání musíme vyrazit časně z rána, abychom nejeli v tom největšim pařáku.
Veškeré věci skládáme do zavazadlového prostoru v našem autíčku. Přihodím jen svůj batoh a tašku, kterou mám přehozenou přes rameno a usadím se na zadním sedadle vedle svého vysoce inteligentního bratra.
Ach jo, tady je taková nuda. Co asi dělá Adéla? Určitě se má líp než já. Nesmím přes prázdniny zapomenout na zopakování chemie nebo hned v novém školním roce vybouchnu, jako se mi to stalo zhruba před měsícem. Život tak rychle utíká, za čtyři roky bude matura a pak vejška. Musím se ale vrátit do přítomnosti a nejdřív přežít tyhle "prázky".
"Tak co, jak se těšíte?" zeptá se otec. Ani se nezmáhám na odpověď, zato Honza hned vykřikne jak moc.
Když dorazíme do té slavné chatové oblasti, jsem trochu zaskočena. Tolik slibovaný bazén, na který jsem se alespoň trochu těšila, je napůl vypuštěný a děsně špinavý. Mám chuť ani věci nevybalovat a rovnou odjet domů.
Vtom přijíždí další auto, je to černý mercedes a vypadá docela naloženě. Nejprve z něj vystoupí nějaký pán. Věkem bych ho zařadila spíše k tátovi, ale těžko říct. Poté jeho manželka a nakonec dva kluci, asi jejich děti.
"Jé, ahoj Jirko," poznám hlas táty a odhadnu, že se znají už delší čas. Ani máma nezůstane pozadu a jde se přivítat. "Ivko, představíme tě," zavolá mamka. Já se přiženu jak velká voda, protože chci vědět, co je ta rodinka zač. "To je Honza a Zdeněk." Oba se na mě zvláštně podívají, ale mě to neodradí a podám jim ruku. Jednoho po druhém si změřím od hlavy až k patě a jenom si pomyslím, že nejsou můj typ. Nemám co na práci, tak si sednu na lavičku před chatku a vezmu si do ruky svou oblíbenou knížku. Kluci dlouho neotálejí a jdou hrát nohejbal. "Nechceš si kopnout?" zeptá se Zdeněk. Nejprve mě napadne odpověď: "To jako do čeho, do tebe?" Ale neřeknu to. Jen ze mě vypadne: "Ne, já na to moc nejsem." Od té doby, co mi dal Ondra kopačky, se ke všem klukům chovám odtažitě, i když jde jenom o malý flirtík.
Po dlouhém dni, kdy se minuty vlečou, jak já nevím co, se konečně setmí. Společně s rodinou Kuchaříků se přesuneme k ohništi. "Nikam nejdu," zní jasně moje odpověď. Nikdo se mě ale neptá, tak jestli nechci být bez večeře, musím ustoupit. Napíchnu na opékací tyčku buřta a usadím se k ohni. Na první pohled mě zaujme jasně modrá obloha s hvězdičkami. "Ňák se ti to pálí," vyruší mě táta z mého snění. Oba Honzové se hihňají mému dokonale černému buřtu. Náladu mám zkaženou ještě víc. Jen Zdeněk se nesměje a navíc mi nabídne svého buřta. Moc mě to od něj překvapí a s radostí buřtík přijmu. Asi bych nedokázala usnout s prázdným žaludkem. Po té konzumaci se mi kupodivu nechce ani do chatky a raději pozoruji praskající dřevo a žluté plameny. Zvednu hlavu o něco výš a spatřím čokoládově hnědé oči dívající se směrem na mě. Tento krásný pohled Zdeňkovi oplatím i se svým úsměvem. V hloubi duše si pomyslim, že není tak špatný, jak jsem si prvu myslela. Díváme se na sebe do doby, než nás přeruší máma. "Spát," zavelí. Mému bratříčkovi se už zavírají oči a samotnému se mu jít nechce. Ani nic nenamítám, jak je mým zvykem. Jen se naposledy ohlídnu na svého Zdeněčka a zmizím v naší chatce. Narozdíl od Honzy nemůžu spát a myslím pořád na Zdeňkovy oči. Ráno je to naopak. Honza je ranní ptáče a společně s tátou jede na nákup. Zatímco mně to značně trvá, než se z postele vyhrabu.
Po snídani si sednu na mez a sleduji, jak Kuchaříci hrajou zase nohec. Pozoruji každý kousek Zdeňkova těla, jeho dokonale vypracovanou postavu i jeho talent pro tento sport. Připadá mi naprosto úžasnej. Ačkoliv tomu nechci věřit, ale zamilovala jsem se!
Odpoledne přemůžu svou stydlivost a nesmělost a vyzvu Zdendu na souboj v ping-pongu. S radostí nabídku přijme. Na začátku jako bychom oba ztratili řeč, ale potom si skvěle rozumíme. Ptáte se, jak zápas dopadl? Ani sama nevím, protože jsme všechno prokecali.
Večer opět sedíme u ohně. Poslouchám jen žvásty rodičů a najednou uslyším Honzu: "Ségra, zejtra seš na řadě ty!" Nechápu, co tím myslí a zdali ta hláška patří mně; ale jinou ségru nemá... Po chvíli mi to dojde. "Tati, já nechci jet zítra na nákup a už vůbec ne sama," odseknu. "To máš teda smůlu," chechtá se brácha a mám chuť mu jednu vlepit. Před spaním jdu naposled na záchod. Zezadu mě chytí někdo za ramena. Leknu se, až vykřiknu, ale tuším, kdo to je. Ano, je to Zdeněk! "Mohl bych jet na ten nákup s tebou, krásko?" Rozzáří se mi očka a s radostí souhlasím.
Ráno vstávám dokonce o půl hodiny dřív, než jsme se domluvili, abych se stihla upravit. Na poslední chvíli ještě řasy zvýrazním řasenkou a rty přetřu leskem a můžem vyrazit. "Kde vězíš?" ptá se bez pozdravu Zdenda. Už má připravený obě kola a čeká se jen na mě. Jako džentlmen si přehodí můj batoh na záda. Poté už ujíždíme směrem k Dobříši. Jede až za mnou, tak na něj sice nevidím, ale po patnácti minutách se zastavíme na zeleném paloučku. "Je tu krásný výhled," zaznamenám. "Tak sem chodím, když je mi nejhůř a támhle pod náma je Dobříš," ukazuje mi v dálce malinkaté domečky. Podívám se na něj a on se mi zadívá hluboce do očí jako každý den u ohýnku. Srdíčko mi buší jako o závod a kolena se mi podlamují. Neuplyne ani půl minuty a já dostanu ten nejsladší polibek na světě.
Po návratu táta spustí: "Kde se couráš, máme už hlad," řekne trochu naštvaně. To mě ale nerozhodí a všechny problémy hodím za hlavu. Jen se na celou famílii usměju. Asi nikomu z rekreantů neuniklo, že já a Zdenda spolu chodíme.
O tom všem samozřejmě informuji svou nej kámošku Áďu, která mě bombarduje SMSkama o podrobnostech. Sdílí radost i se mnou, že jsem si našla kluka, jenž se liší od ostatních hlavně tím nejdůležitějším. Má mě totiž rád. Týden uplyne jak voda a nastane loučení. Jdu za Zdendou a položím mu ruku na rameno. "Bude se mi stýskat," smutně řeknu. "Dyť se za týden zase uvidíme a navíc máš mobil..." To je sice pravda, ale bez kreditu, který teď postrádám, je mi na nic. "Podívej se na něj pořádně," usměje se. Nejprve nechápu, ale pak mi to blikne. Na telefonu mi přibily čtyři kila. Zdenda je prostě zlatíčko. Dám mu pusu na tvář a zanedlouho vidím, jak už jejich auto mizí v dáli. "Nebuď smutná," slyším za svými zády hlas matky. "Nejsem smutná, jen ta dovča moc rychle utekla," odvětím...
O týden později mi zapípá mobil. Nejprve myslím, že je to můj princ, ale očividně se mýlim. Jé SMSka od Ondry. To jsou mi věci. "CAU IVCO, NECHTELA BYS TŘEBA NEKAM ZAJIT, FAKT SEM TO NAPOSLEDY PREHNAL..." Tato SMSka mě opravdu překvapila. Mám lepšího, pomyslím si a Ondru už pustím nadobro z hlavy. Za odpověď už mi nestojí. Dvakrát jsem mu odpustila, ale potřetí už nebudu tak blbá. Navíc sebou musím hodit, za dvě hoďky je tu Zdenda a nejspíš půjdeme do kina...