Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Nemůžu za to, byla to nehoda. Věřte mi, prosím. Jsem poctivý obyvatel Bristmachu, co nikdy nikomu neublížil! Tak prosím, prosím! Cožpak mne nikdo nevyslyší? Nikdo? Nebohého, na kterého byla svalena role násilníka a vraha?" otázal se muž a prosebně na všechny pohlédl.
"Vrahu! Víme dobře, jak jsi opilý zmlátil svoji rodinu! Nikdo není slepý, aby si toho nevšiml. Vesnice je malá, tady se neztratíš, ty kryso," ozývaly se nenávistivé odezvy ze všech stran, načež bylo jasné, že nemá u nikoho chudák podporu.
"Vím, že mi nejspíš nevěříte, ale je tomu skutečně tak. To, co se chystáte udělat, není správné, ale pochybuji, že vás přesvědčím," vypadlo mu tiše z úst a už už se zdálo, že svůj boj dávno vzdal. Také se nebylo ani čemu divit, když byl přivázán pevně ke kůlu, jenž byl obehnán hranicí, která každou chvílí měla vzplát.
"Abrahame de Wore, přiznáváš se ke svým činům před bohem a námi všemi?" otázal se naposledy exorcista, co pevně svíral stříbrný kříž.
"Jsem nevinný, nevinný!" neustále opakoval obžalovaný, který prosebně vzhlížel do tváře své ženy, jež stála s malou dívkou jen nepatrný kousek od něho. Ta odvrátila svůj zrak a rozplakala se, neboť nedokázala uvěřit tomu, že by její milovaný byl něčeho takového vůbec schopný.
"Nechť tedy shoříš na této hranici a tvůj duch pozná ty nejhorší pekelná muka, když se odvracíš od boží tváře. Není již jiné možnosti. In nomine patris et filii et spiritus sancti, amen," pověděl svatý otec a pokynul zmocněncovi v černé kukle, aby přiložil plápolající pochodeň.
"Jsem nevinný, cožpak neslyšíte!" vykřikl naposledy mučený, než si jej vzal bůh na onen svět prostřednictvím těchto neskonalých muk.

Kdyby mnozí z přihlížejících věděli, jak to vše skutečně proběhlo, dozajista by se pozastavili nad svými činy a přehodnotili je, aby došli k závěru, zda jsou tak úplně ospravedlněny. Bohužel, nikdo v té době ani v onom osudovém okamžiku nebyl na místě, kde se ta pohroma udála. Všichni totiž pracovali na poli a připravovali se na krutou zimu. Je to proto až záhadou, co vedlo Abrahama k tomu, aby se toho dne rozhodl vydat namísto k robotě ke zpovědi, kde se měl očistit od svých hříchů. Kdyby tak jen den počkal, určitě by se vše vyvíjelo jinak. Ovšem kdyby nikdy nic neznamenalo a nejspíš ani v tomto světě nebude.

Bylo jedno listopadové ráno a všichni se chystali na pole. Kdekdo si z čeládky bral kosy, jiní naopak srpy. Jen aby pokosili ty zbytky, co zůstaly. Nic nesmělo přijít nazmar, protože jídlo bylo cenné a v tuto chvíli i na prvním místě. Kdo si neudělal zásoby, ten měl jistotu, že se léta nedožije.

Třebaže by normálně Abraham vyrazil se svou rodinou též, tížily ho myšlenky na hříchy, které provedl. Nebyl to žádný vrah ani zloděj. Byl jen prostým rolníkem, který se od rána do večera lopotil na poli. Avšak i on si občas přihnul a pak se neznal. Jednou to skončilo dokonce tak, že se vrátil domů s pohrabáčem a zbil nejen svou manželku, ale i malou dcerku, které nemohlo být víc jak deset let. Tak moc se za to pak styděl, že každého večera prosil o odpuštění boha. Marně, odpovědi se mu nedočkalo. To byl ten důvod, proč dnes mířil do kostela.

Třikrát se překřížil, políbil na rozloučenou ženu, oblékl huňatou vestu z berana a šel. Do kostela to byla pěkná dálka, protože se nacházel na kopci, pod kterým ležela vesnice, v níž bydlel. Cestou míjel mnohé sousedy, co na něj nechápavě a především zamračeně hleděli, neboť jeho počínání přikládali na vrub tomu, že se chce ulít z práce a udělat si volno. Měli ho za lenocha, jenž hledal výmluvu, kde se jen dalo. De Wore je ignoroval a dále kráčel kvapně po malé blátivé cestičce, kudy projel nejeden vůz s prázdnými pytli čekající na naplnění.

Teprve až na samém okraji vesnice se zastavil. Překontroloval svůj měšec, ve které se nacházela jedna zlatka, podíval se na drsnou pěšinku plnou nepříjemných ostrých kamenů, dodal si odvahy a znovu přeměřil vzdálenost ke kostelu. Moc se mu tu štreku jít nechtělo, a proto to odkládal, jak se jen dalo. Kdyby jej náhodou nezmerčil jeden z jeho sousedů, nejspíše by tam stál ještě pěkně dlouho.

Teď už to nebylo tak lehké jako dosud. Do látkových nízkých bot se mu dostával nejeden kamínek, jen aby mu způsobil bolest a především větší námahu při tom stoupání. Bylo to k vzteku, ale nedalo se s tím nic dělat, protože by to bylo zbytečné. Hned jak by je vyklepal, ihned by se mu tam dostaly zpět.

Párkrát tak kvůli nim málem uklouzl, ale za ten výstup mu to stálo. Návštěva svatého místa, které by jej zbavilo hříchu, bylo něco daleko vznešenějšího a především účinnějšího než každovečerní modlitba před svým lůžkem. Snad právě proto nemeškal ani malý okamžik a vypravil se k obrovským vratům, co pamatovaly už lepší časy.

Celkově kostel místo pobožné svatyně připomínal bortící se stáj. Také se nebylo čemu divit. Lidé sem skoro nechodili, třebaže byli věřící. Věnovali se svým rodinám, políčkům a především každodenním starostem, jak nasytit hladové krky a aby zbylo na celý týden i na kruté časy. K tomu všemu přibyly nucené práce a přesčasy, jimiž se nebylo možné nijak vyhnout. Bylo pak pochopitelné, že sem zavítal pouze někdo, kdo dokázal oželet přísun pravidelné stravy, aby se pomodlil a vyzpovídal, nebo ten, co zde měl být uložen na malém hřbitově na věčné časy.

Abraham proto přistupoval trochu s obavami, aby nezpůsobil nějaký ten přečin vůči církvi, co by jej odsoudil v očích kněze k tomu, že by byl odsud vypovězen. Zkontroloval si, zda je dostatečně čistý, sundal si špinavé boty, ač nepříjemně mrzlo, upravil kalhoty, aby nepůsobily ledabyle a konečně zaklepal, než s hlasitým vrzáním otevřel dveře.

Kněz nejspíš spal, protože v hlavní lodi nikdo nebyl. Šest řad lavic tak zelo zcela prázdnotou a především značným stářím. To se projevilo ihned, jak se posadil rolník na první z nich zcela vepředu. Hrozivě zavrzala, zapraskala a snad i vydala jiný zvuk, který ovšem nedokázal rozeznat.

Bylo neslušné vejít do zadní místnosti jen tak, a proto čekal, až se konečně svatý otec objeví. Dlouho však nepřicházel, tudíž usoudil, že pokud si zkrátí čas modlitbou, určitě se nic hrozného nestane.

Poklekl a upřel svůj zrak na plátěnou malbu panenky Marie s malým Ježíškem a vroucně se začal modlit. Když skončil, opět se posadil a čekal. Kněz nešel a nešel, a proto se začal bát, zda je zcela v pořádku. Přeci jen uplynulo pár hodin a bylo nemožné, aby prospal celý den. Ne, něco se muselo stát.

Vstal proto ze svého místa, rozhlédl se naposled kolem sebe a vstoupil za oltář, kde byla malá dvířka, co jej dělila od pokoje, jenž byl určen pouze jeho svátosti. Napřáhl svou pravou drsnou ruku a lehce je pootevřel. Čekal jej tak nesmírný šok.

Svatý otec nebyl nemocný nějakou chřipkou, neměl ani nic zlomeného, ba dokonce ani nespal. Měl se čile k světu, ale nijak nepřipomínal onu vznešenou funkci kněze, co shlíží na své ovečky. Ne, připomínal pomateného blázna, šílence a záhadného fanatika, který sem vůbec nepatřil. Jako kdyby ho snad někdo proklel či co.

"Dvanáct bylo, teď je třináct. K čemu jim také budou. V jámách zakopaní. Třináct mrtvých na stolci vyskládaných. Toť jejich blízcí. Hlupáci, nenavštíví mne a dům našeho pána nechají zchátrati. Vyberu si to od nich tedy jinak," mumlal si sám pro sebe kněz a ani si nevšiml nově příchozího.

Ten na něj rozpačitě hleděl, neboť mu jeho tanec kolem již tlejících mrtvol připadal víc než jen podivný. Hnusil se mu a nechápal, zda je vše tak, jak má být. Vysvětloval si, že jde nejspíše o nějaký obřad, jak uctít mrtvé, ale nešlo mu na rozum, proč tak pozdě.

"Svatý otče, je vše v pořádku?" nakonec nevydržel a zeptal se. Brzy poznal, že to byla chyba, protože stařec sebou vztekle cukl, zlověstně zasyčel, popadl svícen s hořícími svíčkami a ohnal se po Abrahamovi.
"Co ty tady u všech čertů děláš? Jak je možné, že nejsi na poli. Ach, pane Bože, pane Bože," zanadával mu jako odpověď a opět se pokusil jej podpálit. Rolník byl naštěstí obratnější, a proto se snadno vyhnul. Nyní tak stál na místě kde předtím věkem sešlý muž. Přesně za obrovským pootevřeným oknem, za nímž se nacházel nejen krásný výhled, ale také strmá část tohoto kopce.
"Promiňte mi to. Promiňte mi tu troufalost, ale nemyslíte, že není správné takhle klít na svatém místě?" opatrně se zeptal, ale svatý otec zrudl jako paprička a zaskřehotal: "Co mi tu budeš říkat, co je správné, ty burane! Myslíš, že mi dělá radost to, kam jste mě dohnali? To je jen špetka, abys věděl," zabručel a obrátil se k němu zády, jako kdyby rázem zapomněl, že tu vůbec je. Poté pokračoval ve svém brblání: "Tyhle mrtvoly měly zajistit kostel, aby se nerozpadl. Zuby nebožtíků, vlasy těch, co jim ještě zbyly. Oči by šly rychle na prodej a snad i nehty by si někdo vzal."
"Ale svatý otče..." chystal se něco namítnout rolník, ale byl rychle umlčen.
"Cožpak nevidíš, že už nejsem žádný svatý otec? Po tom, co jsem byl nucen učinit, abych zachránil stáj boží? Ne, to ty asi nevíš, když jsi jen pouhý buran, co sem přijde, jen když se mu zachce. Jako ti ostatní. Dokonce i tyhle plány jsi mi překazil. To ty jsi ten, kým by si mělo opovrhovat, ne já," rozkřičel se a střemhlav se rozeběhl proti němu, aby jej svojí zbraní donutil trpět.
To se ukázalo jako velká chyba. Kněz totiž zakopl o svůj dlouhý háv, načež přepadl z okna, které bylo přímo pod srázem. Nezbylo mu tak nic jiného než hlasitě křičet, jak padal střemhlav dolů na právě zoranou půdu, na níž se nacházeli lidé o velikosti mravence.

"Vrah, vrah!" volaly ozvěnou ženy na poli, které v otevřeném okně spatřili prostého muže, co se chtěl jen vyzpovídat. Nyní už však nevypadal tak nevinně, jako když sem přišel. Tímto okamžikem stvrdil svou novou identitu. Byl to zabiják, který nikomu nevzal život. Přesto si to všichni mysleli. A proč? Protože viděli jen jednu část, co je plně přesvědčila? Nebo v tom bylo možná něco víc? Teď už tak na odpovědi ani moc nezáleželo, protože bylo zcela jasné, že cokoliv vysvětlovat na svou obhajobu je nyní zcela zbytečné.
Kdo by také uvěřil obyčejnému prosťáčkovi?