Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Roztřásla ho zima. Ukrutně mrazivá zima se blížila. Stromy byly již opadané a bez duše, vítr foukal studeně a silně všemi směry. Přemítal, proč se vlastně vydal sám do lesa daleko od domova, proč vlastně utekl z tepla domu a vydal se pryč za nosem, dokud mu nohy stačily. Měl si vzít teplejší oblečení než pouze dlouhé tmavé kalhoty, tričko a spíše letní kabátek. Na zádech nesl svůj starý napůl roztrhaný batůžek, ve kterém si nesl lahev s vodou a nějaké to jídlo. Peníze neměl, takže musel všude pěšky, ale i přes tu nepříčetnou zimu byl šťastný. Skoro každý druhý chlapec ve 13 letech, jako je on, utíká z domova z nějakých důvodů, ale málokterý se vrátí. Většinou přijdou z vlastní vůle, protože zjistí, že to nemá smysl. Jenže Edward ne. Byl paličatý a nepříčetný, když si postavil hlavu, tak to muselo tak být. Rozhodl se, že se již nikdy nevrátí domů do té staré chatky k opilci, jenž celý den sedí u televize a ani do práce nejde. Edward nemohl kvůli němu chodit do školy, protože někdo musel nějak sehnat jídlo či poplatit střechu nad hlavou. Chodil po brigádách, jenže 13letému chlapci nikdo moc peněz nedá, takže nezbývalo nic lepšího než žebrat. Když ho městská policie již dvakrát načapala a nachytala "na švestkách", jeho otec se na něj hodně zlobil. Zlomil o něj dřevěnou rákosku, která ležela v obývacím pokoji pod jeho nohama. Když chlapec zkusil krást, nedopadlo to taky nijak dobře. S jeho otcem se nedalo vyjednávat, a tak Edward vzal svůj vlastní život a osud do svých rukou. Matka je dva opustila, když Edwardovi bylo pouhých pět let, nechala ho v rukou jeho neschopného otce a již se nikdy nevrátila. Edward každičké ráno i noc vzhlížel z okna v naději, že se k nim jednoho dne vrátí, nestalo se tak. Rozhodl se, že nechce být již bit za svou snahu a opustí otce alkoholika nadobro, stejně jako to udělala jeho matka před mnoha lety.

Procházel celý zmrzlý tichým pustým lesem. Vítr třásl s větvemi stromů a chlapce to lehce znervózňovalo. Nikdy nebyl venku mimo rodné město sám. Vždy se vydal maximálně kousek od domova a pak se vrátil. Tohle je poprvé, co se vydal tak daleko sám. Byl až příliš daleko od domova, aby se mohl vrátit a vzdát svou cestu. Byl si téměř jist, že si jeho opilecký otec ani nevšimne jeho nepřítomnosti v domě.

Hnědé kudrnaté vlásky mu neposlušně padaly do obličeje. Vzhlédl nad svou hlavu ke korunám stromů a povšiml si, že se brzy začne stmívat. Břicho mu kručelo a naříkalo, jenže v batůžku již nic neměl pořádného k jídlu - pouze kousek chleba, který si chtěl šetřit. Pár kroků za sebou zaslechl praskat větve, jako by se k němu někdo zezadu nenápadně blížil. Ztuhl na místě a lehce pootočil hlavu směrem, odkud praskání zaznělo, avšak nic ani nikoho nespatřil. Ještě chvíli pátral očima přes své rameno za sebe, zda něco náhodou nespatří, ale marně.

Mezitímco se Edward zaobíral a přemítal nad tím, zda se něco nenachází za jeho zády, nepronásleduje ho to a nepokusí se mu ublížit, nepovšiml si osoby stojící přímo před ním.
"Ahoj," vyvedl ho z míry dívčí hlásek před ním.
Prudce sebou trhnul a hlavu otočil zpět před sebe. Tak moc se polekal dívky, že se pokusil zacouvat pár kroků zpět, až upadl přímo na zadek. Dívka se rozesmála, její smích byl tak slaboučký a sladký, že zněl jako ta nejkrásnější píseň, kterou kdy Edward slyšel. Byla zhruba v jeho věku, dlouhé blonďaté vlasy jí vlály ve větru, na sobě měla jakousi šedivou kožešinu, jež jí zakrývala většinu těla. Na nohou měla kožené teplé boty; té určitě nebyla zima na rozdíl od Edwarda, který se třásl kosou na popraskaných větvičkách, z nichž se ještě nepokusil postavit.
Dívka ho mlčky svýma modrýma velkýma očima pozorovala. Měla lehce bledou pleť.
"Ahoj," dostal ze sebe Edward rozrušeně a pokusil se neobratně postavit zpět na nohy, jenže při jeho pokusu znova upadl na zem, ale tentokrát na koleno, které si poškrábal o velký ostrý kámen.
"Au," zaskučel Edward a postavil se nějak na nohy, ale hrbil se.
"Jsi v pořádku?" tázala se ho dívka a podala mu pomocnou ruku. Edward ji bez rozmýšlení chytl a narovnal se. Její ruce byly celé prochladlé, ale jemné, zatímco jeho byly teplé, hrubé a popraskané.
"Kdo j-jsi?" vykoktal nervózně Edward a dále si prohlížel dívky obličej. Byla nádherná jako nějaká víla či princezna. Byla to nejkrásnější stvoření, které kdy Edward spatřil.
"Jsem Elisabeth," představila se mu dívka a na tváři se jí objevil ten nejzářivější a nejsladší úsměv celého světa.
"Jsem Edward," vyhrknul.
"Odkud jsi?" zeptala se ho dívka zvědavě.
"Z daleka," pokrčil Edward rameny. Sám netušil, jak už daleko od domova by mohl být, ale předpokládal, že hodně daleko. Už ani netušil odkud a z jakého směru přišel.
"Chceš jít k nám?" zeptala se ho dívenka, a aniž by čekala na jeho odpověď, táhla ho za ruku hlouběji do lesa.
Edward mlčel, neodmítl ani nesouhlasil. Byl až příliš zvědavý na to, kam ho Elisabeth zavede.

Elisabeth dotáhla Edwarda k malé dřevěné chatičce uprostřed ničeho. Žádná civilizace, žádné město ani vesnice. Stará rozpadlá dřevěná chatička se nacházela uprostřed lesa. Okna byla rozbitá a dveře ztrouchnivělé. Dřevo chatky již hnilo. Edward se lehce zachvěl při tom pohledu na to, kde dívka bydlí. Po zádech mu přejel mráz.
"Tady bydlíš úplně sama?" tázal se Edward dívenky, když stáli pod velkým stromem vedle chatky.
"S maminkou," odpověděla mu Elisabeth lehce pochmurně.
Odvedla Edwarda dovnitř chatky. Chatka byla zevnitř ještě menší, než se zdálo zvenku. Byly tam sotva dvě místnosti. První, do níž vstoupili, byla skoro prázdná, stál tam jen maličký kuchyňský pult, naproti němu maličkatý dřevěný stoleček a vedle něj napůl rozpadlý starý hnědý gauč.
"Tady spím," usmála se na Edwarda Elisabeth a usadila se na gauči.
"A tam vedle je co?" tázal se Edward při pohledu na druhé dveře v místnosti.
"Tam spí maminka, není jí dobře," vysvětlila mu Elisabeth.
Edward se usadil vedle ní a ruce si zkřížil v klíně. V chatce bylo překvapivě teplo.
"Máš hlad?" zeptala se ho dívka spěšně.
"Ano," vyhrknul dychtivě Edward. Žaludek měl celý sevřený a bříško plakalo.
Dívka se na něj lehce pousmála a ukázala na kuchyňský pult: "Chovej se zde jako doma. Určitě tu něco bude," pronesla a kývla hlavou k pultu.
Edward bez přemýšlení vyskočil na nohy a pospíchal k pultu. Celý ho prolezl, ale nic nenašel.
"Nic tu není," posmutněle sklopil hlavu k roztrhaným botám na nohou. Dívka ho smutně sledovala.
"Omlouvám se."
"To nic," usmál se na ni letmo Edward a usadil se na gauč vedle ní. Všiml si, že se dívka i přes svůj teplý kabát chvěje. Třásla se zimou. Edward ji objal a společně s ní ve své náruči ulehl na gauč.
"Slib mi, že mě neopustíš," zašeptala mu dívka do ucha.
"Slibuji," odpověděl jí Edward, i když nechápal, čeho se dívka bojí.
Společně zavřeli oči a usnuli jeden v náručí druhého.

Edwarda probudily jemně ostré paprsky sluníčka. Konečně pocítil, že mu není zima. Oči nechal ještě chvíli zavřené a pořádně se protáhl. Hmatal poslepu rukama před sebou, ale dívku již necítil.
'Kam se Elisabeth vytratila?' pomyslel si a promnul si slepená těžká víčka.
Konečně se mu povedlo je odtrhnout od sebe a pořádně rozevřít oči. Musel zamžikat párkrát řasami, aby konečně zaostřil. Když se mu tak konečně povedlo, vylekal se. Ztuhl a lehce sebou škubl. Rozhlédl se kolem sebe, aby se znovu ujistil, že se nachází skutečně na tom místě. Již nebyl v té staré chatce po boku Elisabeth, nacházel se místo toho ve své vlastní posteli u sebe doma. Jak se sem ale dostal? Zmateně se posadil na postel a znova se rozhlídl kolem sebe. Nemohl to být přeci jenom sen? Ta dívka byla tak skutečná, ale byla příliš krásná na to, aby to byla pravda. Zmateně zatřásl hlavou do strany a postavil se na dřevěnou podlahu svého pokoje. Teplé parkety se mu zarývaly do pokožky na chodidlech. Kolem svých ramen hodil deku z postele, aby zahnal ranní chlad, jenž se dral do jeho pokoje, a vyrazil do obývacího pokoje, aby zjistil, co se ve skutečnosti stalo.
"Otče," vyhrknul hlasitě a vydal se ke křeslu, kde seděl jeho otec. Kupodivu nespal jako obvykle. Ale nejvíc ho zarazilo, že z otce netáhl alkohol a cigarety. Byl umytý a upravený. Otec vzhlédl k Edwardovi a s lehce roztřeseným, avšak hlubokým hlasem promluvil: "Proč jsi to udělal?"
Edward zmateně pozoroval svého otce.
'Tohle přeci nemůže být ten můj dennodenně opilý a smradlavý táta,' pomyslel si Edward a stále mlčel.
Netušil, na co přesně se otce zeptat. Nebo spíše na co se zeptat jako první. Na jazyku měl hromadu nevyřčených otázek: "Co se stalo s Elisabeth? Viděl jsi ji? Jak jsi mě našel? Co se stalo?"
Jenže žádnou z otázek nevyslovil. Ruce se mu třásly, v krku mu vyschlo. Všechny své otázky raději polknul, aby se jich zbavil. Ale stejně mu utkvěla jedna v hlavě: "Byla to skutečnost?"
Tahle otázka ho zajímala ze všech nejvíce.
Otec chvíli Edwarda zkoumal očima, a když mu došlo, že mu Edward zřejmě neodpoví, zeptal se znova, avšak na jinou otázku: "Proč jsi utekl?"

Edward v tu chvíli pochopil, že to vše bylo opravdu skutečné. Útěk z domova, les, dívka i ta chata. Chvíli zvažoval, zda má opravdu na otce vychrlit změť svých otázek či mu konečně odpovědět alespoň na jednu. Zvolil druhou možnost.

"Protože tohle se nedalo zvládnout. Už jsem to nezvládal..." zabalil se Edward hlouběji do své deky, kterou nesl na svých zádech.
Otec si zamnul zátylek a napřímil se v zádech. Hlasitě si povzdechl. Edward to pochopil jako svou chvíli pro otázky: "Jak jsi mě našel?"
Chtěl se zeptat spíše na Elisabeth jako první, ale zvolil nejprve tu záhadu, která ho tížila na prsou.
"Vydal jsem se tě hledat po dvou dnech, co jsi zmizel. Policie mi odmítla pomoc, protože jsem byl opilý. Byla to náhoda, že jsem tě našel v té opuštěné chatě..."
Edwardovi poposkočilo srdce. Našel ho v té chatě, takže to byla všechno pravda! Jenže kam zmizela Elisabeth? Pomohl její nemocné matce i jí?

Edward se zhluboka nadechl, aby se připravil na tu nejdůležitější otázku, která mu vrtala hlavou. Tížila ho na prsou, bolela ho v břichu, svrběla ho v prstech...
"A co ona?" zeptal se v očekávání.
V ústech měl vyschlo, jako by týdny nic nepil. Kousal si vnitřní tvář, dokud neucítil slabý čůrek kovové tekutiny. Mnul si prsty, dokud to nebolelo. Houpal se z pat na špičky prstů na nohou, dokud nebyly palce a ostatní prsty otlačené. Dychtivě čekal na odpověď svého otce.
"Koho myslíš?" zeptal se ho nechápavě otec a zamnul si čelo.
"Elisabeth?" vyhrkl nedočkavě Edward. Nedokázal již dál čekat na hloupé otázky.
"Kdo?" zeptal se znovu nechápavě otec.
"Ta dívka...a její matka. Žily v té chatě," vysvětlil spěšně.
"Nikdo tam nebyl," odpověděl mu klidně otec.
"Lžeš!" vyhrkl Edward.
Odmítal věřit jeho slovům. Nechtěl poslouchat další jeho lži. Odmítal tomu uvěřit. Utekl bez jediného slova zpět do svého pokoje. Oblékl se a vyběhl z domu. Utíkal, dokud mu nohy stačily. Netušil, kam běžel, ale pokračoval. Chtěl ji znovu najít, znovu ji spatřit. Dostal se do známého lesa. Netušil, zda je správně, ale věřil v to. Na pár vteřin zavřel oči a snažil se vydýchat.

Utíkal prázdně za svým nosem, dokud nespatřil jemu známé místo. Spatřil před sebou starou dřevěnou chatu. Díky bohu. Zajásal v duchu, avšak předčasně. Vběhl do chaty, jenže byla prázdná. Stál v pokoji Elisabeth a rozhlížel se kolem sebe. Točil se na místě, dokud se mu nezamotala hlava.
"Elisabeth!" křičel z plných plic.
Točil se na místě a křičel do doby, než se mu jedna noha nezamotala a nezakopla o tu druhou a on spadl rovnou na zadek.
"Au," zaskuhral.
Za sebou uslyšel upřímný tichý dívčí smích. Srdce mu poposkočilo.
"Elisabeth?" zeptal se a víčka pevně sevřel.
Přerývavě dýchal. Rukama se dotýkal větviček na zemi, kterých si předtím nevšiml.
"Ano?" zaslechl před sebou.
Pomalu otevřel oči a spatřil ji. Klečela před ním v dřepu. Vlasy měla plné větviček a bordelu. Obličej měla propadlejší, než si pamatoval. Její oči byly potemnělé a lehce zapadlé. Rty měla suché a popraskané. Byla pořád obalená v kabátu z kožešiny. Natáhla k němu jednu ruku a spatřil, že ji má celou kostnatou a maličkatou. Byla celá menší, její kůže byla ošklivě pomačkaná. Zpod kabátu jí vylézali směrem ke krku brouci. Edward vyděšeně vykřikl.
"To nic," zašeptala konejšivě Elisabeth, aby ho uklidnila, "pojď se mnou," pronesla tišeji než předtím a začala se od něj vzdalovat směrem k druhému pokoji.
Edward vyskočil zpět na nohy a následoval ji. Elisabeth se zastavila před dveřmi a kývla na Edwarda, aby je otevřel. Edward vzal za kliku a zacloumal s ní - zamčeno. Pohlédl zmateně na Elisabeth, která stále zírala na dveře.
"Otevři je, prosím," zaprosila Elisabeth a odstoupila kus za Edwarda.
Edward zacouval o pár kroků a ramenem vší silou narazil do dveří. Lehce se pootevřely. Nebyly zamčené, pouze zabarikádované. Své gesto zopakoval ještě třikrát, dokud jej nerozbolelo rameno, ale povedlo se. Dveře se otevřely dokořán. Pomalu tichými krůčky vešel do pokoje. Pokoj byl prázdný, okna byla rozbitá a prorostlá stromem. Na zemi byly kořeny, větvičky a rostla tam tráva. Před sebou spatřil velkou manželskou postel ze dřeva. Byla celá ztrouchnivělá a ošklivá - rozpadala se. Jedna noha postele byla zlomená, takže se postel nakláněla na stranu. Edward se zastavil mezi dveřmi a pohleděl na Elisabeth, která stála pořád za ním.
Elisabeth beze slova kývla směrem k posteli. Místnost byla zahalená pachem smrti. Do nosu se mu dral zápach hniloby a plísně. Edward mlčky polknul a vydal se šouravým krokem tam, kam ho Elisabeth posílala.
"Opustil jsi mě," šeptala Elisabeth za jeho zády.
Edward mlčel a soustředil se na věc, která ležela naproti němu na rozpadlé posteli.
"Opustil jsi mě," Elisabethin hlas byl hlasitější a hlasitější.
Edward se při pohledu na postel zajíkl a vykřikl strachy. Žaludek se mu sevřel, ruce se mu roztřásly, prokousl si spodní ret, kolena se mu podlamovala.
"Nee!" vydechl tiše.
Před sebou spatřil ležící Elisabeth. Její tvář byla celá bílá, vlasy byly špinavé, oči měla propadlé, kůži svraštělou, rty měla slabé a oschlé. Byla maličkatá a smrsknutá. Na sobě měla ten stejný kabát, který na ní spatřil ten den. Vedle ní ležela již napůl rozežraná mrtvola vysoké tmavovlasé ženy bez očí. Edward pohlédl vedle sebe, kde stála Elisabeth. Její kůže byla čím dál více pobledlá.
"Neopouštěj mě," prosila ho.
Edward zacouval o pár kroků zpět. Byl zmatený a vyděšený zároveň.
"To není možné," opakoval si šeptem sám pro sebe.
"Už mě neopouštěj, prosím," prosila ho Elisabeth.
Edward se vzpamatoval a utekl z té chaty pryč. Utíkal a utíkal, dokud mu nohy stačily.
"Neopouštěj mě," slyšel její slova nadále v hlavě.
Doběhl zpět domů k otci. Ten se stále nacházel v křesle a mlčky pozoroval televizi. Edward se sesunul na kolena vedle otcových nohou. Hlavu sklonil a položil otci do klína. Otec jej nechápavě sledoval a nesnažil se nic zjistit, chlapec by mu stejně nic neprozradil.

Uběhla již nějaká chvíle od Edwardova znovu spatření Elisabeth a zjištění pravdy. Jenže se již nebál jako v tu chvíli, kdy uviděl její bezvládné tělo ležet na posteli. Nedokázal ji dostat z hlavy - její hlas, oči, dotek ani krásu. I když nebyla již mezi živými, chtěl ji spatřit alespoň ještě jednou, naposledy. Přál si to. S otcem o ní nikdy nemluvil a neměl se komu pochlubit. Nechtěl cizím lidem říkat o ní, aby jí neublížili, i když nebylo zřejmě, jak jí ublížit. Zajímala ho. Ne jako když vás zajímá hračka, kterou stejně později vyhodíte. Opravdu ho zajímal její příběh. Věděl, že ji musí znovu nalézt a promluvit si s ní.

Jenže co kdyby tam již nebyla? Spatřil by ji znovu i po takové dlouhé době, jež uplynula? Bude pořád tak nádherná jako dřív? Nedokázal ji dostat z hlavy.
Každičká myšlenka, která se mu mihla hlavou, byla na ni. Musel ji znovu spatřit a pomoci jí. Přeci se říkávalo, že mrtví se nám objeví jen tehdy, pokud nemají něco uzavřené. Něco nemají dokončené, a proto jejich duše nedojde na druhý břeh. Její slova mu neustále plynula myslí: "Neopouštěj mě."
Edward přesně věděl, co musí udělat...

Edwardovi bylo nyní již patnáct let, a tak cítil o trochu víc zodpovědnosti - jenže vůči komu? Otec se dal k anonymním alkoholikům, aby se dostal ze svých útrap a stínů. Matka byla již dávno po smrti a jiné příbuzné Edward neměl. Nic ho tu nedrželo. Základní školu měl již hotovou a nastalo období prázdnin. Edward se rozhodl Elisabeth znovu najít. Její nalezení se zdálo nemožné a nekonečné. Procházel lesem, jenže mu připadalo, že se potácí v kruzích. Všude pouze stromy a nic jiného. Chatku se mu nedařilo objevit až do chvíle, kdy padla neúprosná letní zima a stromy i nebe zahalila tma. Nad sebou skrz koruny stromů spatřil nejzářivější hvězdu na nebi. Když byl malé dítě, maminka mu říkávala, že když půjde za tou nejzářivější hvězdou, vždy najde svůj domov. Rozhodl se ji následovat v domněnce, že jeho domovem a útěchou mu bude Elisabeth.

Povedlo se. Když se plížil lesem ozářený měsícem a nejzářivější hvězdou před sebou, tak znovu spatřil tu ošklivě rozpadlou chatku. Pomalu vešel dovnitř a vydal se rovnou do pokoje, kde stále ležela Elisabeth, i když vypadala teď o dost hůře. Pach hniloby byl silnější a odpornější. Edward mlčky přistoupil k jejímu tělu, klekl si na jedno koleno, chytl pozůstatek její ruky a zašeptal: "Už tě nikdy neopustím..."
Popadl maličký kapesní nožík, který měl schovaný v kapse a řízl se s ním do krku. Nemohl popadnout dech. Krev se řítila proudem dolů po jeho oblečení. Oči měl zahalené slzami, ale nebál se. Vůbec se nebál, protože věděl, že nyní jí může být po boku a již ji nikdy neopustí.
"Tentokrát tě neopustím," zašeptal Edward.
Na jeho rameni se mu objevila ledová prochladlá ruka, kterou sotva ucítil. Pohled zvedl z mrtvoly na posteli a nasměroval jej na ni.
"Elisabeth," zašeptal, "už tě nikdy neopustím!"