Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Proč světlo nevidím? Dej mi tu sílu, kterou dokážeš rozdat. Ten smích, úsměv nezapomenutelný mi dej. Potřebuji ho, stejně jako tebe. Ach, andílku, proč je to tak, jak je? Kdybys mi zmizel z mého srdce, hlavy i snů, zmizela by má velká část. Zbytek by zůstal pro ni, ji a Mařenku, ale té bych to nikdy neodpustila. To, co dělá, vůbec se mi nelíbí. Ani trochu. Nemáš důvod, co jsem ti udělala? I když není můj, já vím, ani nikdy nebude, chci ho a žárlím. Žárlím na tebe, ale nezapomeň, já jsem byla první a lepší, já jsem ta, co po ní stopa zůstane. Nikdy na mě nezapomene a ty budeš vždy za mě náhrada. Aspoň v něčem nejsi první a nejlepší. S tebou se anděl už jen opakuje. A ty schválně a bezohledně podporuješ můj smutek, co řeším teď. Proč ti to nepovím, říkáš si. Proto, že se tím nic nezmění. Ani ty, bohužel. Chci pryč, vážně pryč. Daleko od všeho toho ruchu a zmatku. Lehnout si do měkoučké zelené voňavé trávy. Nechala bych se lechtat trsy a šimrat paprsky. Jen koukat na modré nebe a přemýšlet, čemu se každý mrak podobá. Nebo se změnit v něco jiného, ne lepšího, ale v jiného člověka, který bude bezproblémový, nebude žárlit na něco, co jeho není. Bude přát všem to nejlepší. Jenže já nechci. Chci jeho, pro sebe a tebe takovou, jaká jsi byla. Jestli to ještě vůbec jde.

Zase je to tu, zase musím psát, zase to tak bolí a zase je to jen mou chybou. On má ji, a to se nezmění. Taková doba, šest dlouhých let. Pár jich ještě myslím bude. Vezmou se, za dva roky, za tři možná. Zatím si se mnou jen dopisuje, vlastně ani ne.
Píše se 18.1. a já v hlavě spoustu otázek mám. Proč nás vyměnil a neodepsal? Je snad lepší? Ano, je. Nechci se v slzách noc co noc topit. Je jen málo lidí, co by mě dokázali zachránit. I příčina by pomohla. On ji může zničit. Nebo ona zničí mě. Co tedy odejít, utéct od všeho. Drobné řešení, které vyřeší velký problém. Můj problém. Hněvám se, hněvám se na sebe, jeho, Mařenku, celý svět, který v černý se změnil. A jen čas přidá barvu. Vlídný čas. Změň mě! Ty, ano ty. Jinak Jeníček mě změní, sama se nedokážu bránit. Jestli Mařenka vše zmaří, těžko se to vrátí zpět. To krásné, co mi chybí. To světlo, kde je, tam mé hnědé oči nevidí. Je za vrcholkem písmen, za kopcem, za horami písmen, jež se včera zrodila. Tím se naše hranice vzdaluje. Čím dál víc a víc, až nakonec bude vše pryč a já se probudím.