Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dvacetičtyřletý Thomas Clift se živil jako pomocná síla v kuchyni. Chtěl dělat školu, ale jeho rodiče byli chudí a černé pleti jako on. A bohužel i v dnešním vyspělém světě je rasismus v Severní Americe stále zakotven. V kuchyni dělal opravdu podřadnou práci za pár šupů, kuchaři ho nepustili ani k polívce, jen uklízel to, co oni zaneřádili při vaření nebo umýval nádobí po hostech. Tenhle život ho nebavil, a tak se na tuhle práci vykašlal. Odstěhoval se od rodičů a opustil hranice USA nákladním letadlem jako černý pasažér, uměl se vždy někam tajně vmísit, aby o něm nikdo nevěděl. Ale letadlo směřovalo jen kousek za kanadské hranice, kde stejně tajně, jak se schoval, tak i zmizel. Thomas toužil po Ottawě. I v Kanadě na něj nazírali jako na něco podřadného, takže i když mu mnozí řidiči zprvu zastavili, těsně před nosem mu pak ujeli. Na pohled to možná vypadalo směšně, ale ten nebo ti v autě to jako humor opravdu nebrali. Jenže mladý Thomas byl už na takové jednání zvyklý a byl by vlastně překvapen, kdyby se k němu choval někdo slušně.

Po dlouhé cestě, kdy mu nikdo nezastavil, byl natolik unaven, že si ustlal v příkopě u dálnice. Bylo horké léto, v nádherné zelené a příjemně vonící trávě si připadal jako v peřinách, které vlastně nikdy nezažil. Doma spal na holé zemi, přikryt pouze dekou. Ale Thomas radši nemyslil na domov, v hlavě měl to, co ho čeká a co všechno na své cestě do neznáma zažije.

Ráno se překvapivě neprobral na stejném místě, co usnul. Oči, ještě slepené, se mu otevřely v menší místnosti, ve které se nacházely jen skříň, noční stolek a stolička, nad hlavou měl větrák, který ovšem nefungoval, protože byl celý zrezivělý, a i zdi byly zplesnivělé a nábytek měl také již mnoho let za sebou. Soudě podle pokoje to vypadalo na nějaký bývalý hostel. Chtěl si promnout oči, ale ruka se mu nehýbala, pak zkusil pohnout nohou, ale nic, jako by od krku až dolů byl celý ochrnutý. Na ruce pak našel vpich po injekci, něco tu nehrálo! Thomase nenapadlo nic jiného, než křičet, několikrát za sebou dlouze a hlasitě zopakoval slovo "pomoc", ale nikdo se neozval. Mladík znervózněl a z očích mu začaly téct slzy. Najednou si přál být v kuchyni, mýt špinavé nádobí a při tom poslouchat kecy od svých starších kolegů.

Po chvilce do jeho pokoje přišel starší muž v bílém saku s červenou košilí a černou kravatou, na hlavě nasazený bílý klobouk s černou přezkou a v obličeji měl vepsány stopy neřesti. Bez pozdravu se posadil vedle udiveného Thomase a s klidným hlasem začal vše objasňovat: "Víme, že jsme se vás zmocnili bez vašeho dovolení, víme, že jsme vás omámili, abyste nám nemohl utéct a taky víme, že odněkud utíkáte a nemáte peníze, víme vše, akorát vy nevíte nic. Tak poslouchejte."
Stoupl si a začal chodit po pokoji: "Naše skupina, velmi tajná skupina, se zabývá něčím, čemu se říká obchod s lidmi, ale..ale ne v pravém slova smyslu, lidi neprodáváme, jen s nimi pracujeme. Akorát ta práce, co nabízíme, je velmi riskantní, ale za velkou sumu peněz. A většinou ji dělají lidi jako vy, podřadní..."
Thomas byl na to "podřadní" zvyklý, ale teď ho to naštvalo, udělal na muže takový pohled, že se muž rozesmál: "Jo! Tak se mi líbíte! Tak zůstaňte, ale na zákazníka takový pohled nedělejte, jo?"
Thomas se podivil jeho reakci, většinou to lidi naštve, ale jeho ne, asi to bude tím, že to hodněkrát zažil, nicméně Thomas dál naslouchal tomu, co má muž na srdci: "Každopádně odtud už nejde couvnut, nikdo vás nebude pohřešovat, ani se po vás shánět, jste naším ideálním zaměstnancem. Budete převážet z ciziny drogy sem do Kanady, o peníze se stará někdo jiný, první fuška je v Havaně, poté vyzkoušíme, jak se k nám hodíte. Drogy odvezete sem na tohle místo, rozuměl jste?"
Thomas se zeptal tím typickým zvědavým tónem: "A kolik za to bude?"
"2 % z nákladu, co povezete. Buď v naturáliích, nebo v penězích, je to na vás, ale pozor, pokud byste chystal nějaký podraz a ty drogy dal konkurenci nebo rovnou na policii, mám spoustu hochů, co si dovedou s neposlušnými chlapci poradit raz dva. A teď spěte! Vyprchá to tak do hodiny, a já tu s vámi tak dlouho nebudu, venku pak bude stát šofér a ten vás odveze do hotelu. Sbohem!" a odešel.

Thomas neusnul, přemýšlel o tom, do čeho se dostal, a začalo mu to smrdět, vzpomněl si totiž na případy mrtvých černochů, co našli zmlácené u dálnice poblíž Ottawy. Co když na něj po příjezdu s drogami žádná odměna čekat nebude a nebo ho chytí a skončí v žaláři? Na druhou stranu odporovat taky nemá cenu, takže bude muset udělat to, co se po něm chce. Jakmile z něj neznámá látka vyprchala, vyšel ven ze starého hostelu, kde na něj venku čekal chlápek v autě. Beze slova nastoupil a bez promluvení jediného slova odjeli do hotelu, kde šofér mladíka vysadil.
Zvenčí hotel nevypadal nijak zvlášť honosně, ale na druhou stranu hotel je lepší jak tráva. Thomas vešel dovnitř, kde si ho přebral další muž, jenž si od recepčního vyzvedl klíč. Recepční vypadal více jak trestanec než vizitka hotelu - potetovaný a oholený, ale podobný zevnějšek měli všichni z nového Thomasova okolí. Chlápek ho vrazil do pokoje, který zamkl. Uvnitř se nacházelo podobné zařízení jako v hostelu, ale trochu zachovalejší a novější. A hlavně tam byly i peřiny, do kterých se Thomas hned vrhl. Po nich vždy toužil; po čistě bílých peřinách, jako měli na zámcích lordi. Ačkoliv to mělo daleko k tomu přirovnání, Thomasovi to stačilo. Jídlo mu nosili třikrát denně a pokoj neopouštěl. Asi po týdnu jej vyzvedl chlápek, co ho sem přivedl a odvedl ven z hotelu k připravenému vozu. Uvnitř seděli dva muži, jeden vepředu a druhý vzadu s kufrem na kolenou. Muž, co přišel s Thomasem, si nasedl dopředu, Thomas pak sám k muži dozadu. Ten muž s kufrem, až se ujistil, že jsou všechny dveře zavřeny, spustil: "Tak fajn, tady je matroš, hlavně ho neotvírej, čoklové nic neucítí, je to dobře schovaný. A tady máš letenky..." Vytáhl je z kapsy bundy a předal Thomasi, který je schoval do náprsní kapsy na košili.
Muž pokračoval: "Henry tě odsud odveze teď na letiště, odkud tě už nebudeme hlídat, ale opovaž se nás podrazit, to by byl tvůj konec. Na letence mám všechny informace, kam máš přijít, nemůže se stát omyl, a v Havaně si tě už vyzvedne jeden z našich hochů, bude vypadat jako taxikář a třikrát zatroubí, to bude on! Tak hodně štěstí!" A opustil i s druhým mužem auto. Henry vepředu ho poté odvezl na letiště.

Jakmile dojeli na letiště, Henry odjel a Thomas pokračoval sám. Mohl teď utéct nebo chytit jiné letadlo, ale za co? Leda kdyby šly vyměnit letenky, avšak Thomas dělal vše tak, jak měl. Kontrolou prošel bez problémů, a tak za nemalou chvíli už seděl v letadle, vznášejícím se nad Ottawou. Thomas cestoval tou nejprostší třídou, i tak si ale připadal jako v pohádce, protože letadlem v životě neletěl. Nebylo mu vůbec špatně, jen měl trochu strach z Havany, co ho tam čeká, jestli mu už tam nehrozí nebezpečí.

Po pár hodinách dorazili na místo a i zde prošel hladce kontrolou, vyšel ven a tam už na něho troubil taxikář, ale jen dvakrát, ač mu předtím řekli třikrát. Thomas tomu nevěnoval takovou pozornost, třeba to třetí zatroubení jednoduše přeslechl. Z auta vystoupil urostlý taxikář a zavazadlo mu dal do kufru. Thomas o to zprvu nestál, pak si ale řekl, že to bude pohodlnější a posadil se dozadu, taxikář si sedl za volant a už jel. Thomas mu neřekl adresu, protože ji ani neznal.

Po necelé půlhodině se spolu ocitli v opuštěném skladišti, taxikář vystoupil a k překvapení Thomase vytáhl bouchačku a namířil ji přímo na něj. Thomas se málem podělal! Něco tady neklape... Zvedl tedy ruce a mlčel. Taxikář zamkl dveře od auta zvenčí, vepředu i vzadu a ze zavazadlového prostoru si vzal kufr s drogami a odešel. Thomas věděl, že ho podfoukli, ale co je horší, podfoukli drogového bosse, a to se nevyplácí...nikomu, ani těm, co ty drogy převáželi, to znal už z gangsterských knížek. Thomas tedy radši vůbec nic nedělal a zůstal sedět ve vozu. Užíval si ty poslední chvíle života, než mu je za chvíli vezmou.

Odbíjela dvanáctá hodina noční a Thomas slyšel, jak se k vozu blíží pár mužů. Bavili se spolu hlasitě, ale španělsky nerozuměl, takže netušil, co si říkají. Nejspíš byli ale pěkně nadraní. Všimli si taxíku i Thomase v něm a chtěli se dostat dovnitř. Dělali zlé obličeje a bušili do skla flaškami, až ho rozflákali. Jak flašky, tak sklo. Pak vylekaného Thomase vytáhli a začali do něho kopat a zasypali ho nadávkami na jeho pleť. Když už byli spokojení a Thomas ztratil vědomí, odešli. Jeden z nich ho ještě před odchodem pomočil, druhému se nechtělo, a tak si jen směrem k němu odplivl. A pak měl od nich Thomas už definitivně pokoj...

Ráno se probral. Pomlácený a zkrvavený vyšel ven ze skladu na poloprázdnou ulici, z níž se dostal na rušnou havanskou třídu. Nikdo si ho ale nevšímal - zdejší lidé jsou zvyklí na ledacos a hlavně se nestarají o to, co není jejich věc. Thomase nenapadlo nic lepšího, než zajít na nejbližší policejní stanici a přiznat barvu, co tady dělá, co měl přivést a kdo ho podrazil. Policisté ale nebyli příliš ochotní a pořád někam volali, patrně zdejším mafiánům. Policisté nakonec byli úspěšní a jedna drogová parta jim oznámila, že jim měla dnes přijít zásilka drog. Chlap, co si měl od nich vzít peníze, tam už čekal, ale ten, co jim měl přivézt zboží, nikde. Strážci zákona měli jasno a posadili Thomase do vozu s výmluvou, že ho odvezou někam do bezpečí. Přitom jej odvezli před bar, kde ta drogová parta sídlila a ještě ho doprovodili dovnitř, pak ale rychle nasedli do vozu a odjeli pryč. Thomase si zatím dealeři přebrali.

V příštích dnech se s Thomasem odehrávaly hrůzné věci, které měly daleko do šikany kuchařů ve Státech. Například mu chodili po rukách, prsty dávali do svěráku, a když už jim docházeli nápady, dostal pár ran do těla. Nebyli to žádní sadisti, jen chtěli účinnou metodou vědět, kam zašil ty drogy. Thomas stále mluvil o tom, že mu je vyfoukl ten v taxíku, což dealeři odmítali přijmout; jejich řidič se prý zpozdil, protože píchl pneumatiku, a tak na místo dorazil asi půl hodiny po příletu, čtvrt hodiny po tom, co Thomase odvezl někdo jiný. Thomasovi došlo, že na place se objevil někdo třetí, asi někdo od policie, myslil si Thomas a tuto myšlenku sdělil i svým mučitelům. Ti zase pomysleli hned na tajné služby, které se kolem Havany hodně dlouho motají a byli v rozpacích, co mají vlastně dělat. Jejich šéf Piscacondo svolal na večer poradu, v níž se rozhodlo o osudu Thomase a celého kšeftu.

Kšeft se nevydařil, naštěstí nezaplatili, takže ten muž, co si měl vzít peníze a spí v hotelu, může odjet. Kanadský boss bude možná naštvaný, ale ztráta tohoto partnera Piscacondeho nemrzí, naopak, nikdy mu neseděl. Ale co bude s Thomasem? Ví toho sice mnoho, avšak ne tolik o Havaně, ale o Dreehowi, možná by se to dalo využít. Dealeři se ho tak začali na vše vyptávat, Thomas poctivě odpovídal a myslil si, že si zachrání krk. Ten si možná zachránil, ale jen dočasně. Jakmile jeho partneři byli nabaženi informacemi, kluka zmlátili do bezvědomí a pohodili někam do žumpy. Po probuzení zjistil, že v tomhle byznysu dohrál a i v životě, a tak se chtě nechtě připojil k široké komunitě lidí bez domova v tomto městě a postupně se loučil s životem takovým, jaký si ho představoval.