Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho pozdního večera se místní hradní pán Theodoric vracel se svou věrnou družinou na hrad, kde vládl zdejšímu kraji. Již bylo hodně pozdě a tma byla tak hustá, že by se dala krájet. Jediným zdrojem světla se tak stával samotný měsíc, co byl zrovna v úplňku, a dohořívající louče, které ochotně přidržovali pánovi pážata, aby alespoň trochu viděl jeho věrný kůň.

Cesta byla drsná a nepropustná. Ačkoliv ji vytvořili samotní dřevorubci, kteří se tu prosekávali ke svým domovům, nedávná vichřice ji zavanula tak, že byla spíš na obtíž. Vyvracené stromy mátly a lákaly mnohé, aby se dali jiným směrem, byť byl nesprávný. Nebylo tedy nikterak snadné se zde jakkoliv zorientovat.

Sova houkala a cvrčkové hráli večerní žalm události, která měla ještě přijít. Nikdo jim nevěnoval ani ždibec patrnou pozornost, protože je brali jako samozřejmou koláž okolního prostředí. Proto první, na jehož rázný hlas zareagovali, byl skučící vrhací nůž, co se zasekl těsně nad hlavu jednoho z pážat, který vyděšeně vyjekl.

Kůň zaržál, protože tušil nadcházející bitvu, a proto zafuněl, potřásl hřívou a dal se po pobídce svého pána do rychlého klusu. Nebylo zřejmé, kdo byl útočník, neb byl skryt nocí lesa. Brzy se ale ukázalo, že za tím stojí loupeživý rytíři, kteří pustošili nejeden kraj za druhým a šířili tak o sobě zvěsti prostřednictvím těch, co měli to štěstí a přežili. Avšak nebylo jisté, zda to štěstí vůbec za něco stálo, protože mnozí nedokázali ze sebe vysoukat srozumitelnou větu, klidně spát nebo se dokonce najíst. Jejich přežití byl spíše trest, jenž si na ně vymyslel důmyslný ďábel.

Bitva tak netrvala nijak dlouho. Ozývající se ryk, řinkot zbraní a tnutí do čerstvého tepajícího masa byl slastným požitkem pro tyto zrůdy, co s každým zásahem propukaly v ďábelský smích, jenž prořezával klid jako dobře nabroušená kosa, která zrovna jedním pohybem přeťala slámu ve dví.

Poslední, kdo zůstal, byl hradní pán Theodoric a jeho věrný slouha a panoš Milton. Ti dva již zažili mnohý souboj, ale nikdy ne takový, kdy by museli bojovat se stíny, co útočily znenadání, bez sebemenšího zaváhání a především jakékoliv chyby. Bylo tak zřejmé, že živí se odsud nedostanou. Marně si tak vysvětlovali, jak bylo jen možné, že to někdo mohl přežít.

Svištící šipka se zabořila Miltnovi do jeho ramene. Bolestivě zaskučel, ale vydržel to. Pevně uchopil palcát a těkal pohledem, odkud rána vyšla z kuše. Zakrátko to zjistil, avšak to už bylo příliš pozdě, neboť další se mu s hlasitým křupnutím zabořila přímo doprostřed čela.

Theodoric zůstal sám, vstříc neznámému nepříteli. O koně už přišel na samém počátku, a proto nemohl prchnout. Stejně by mu to asi nepomohlo proti někomu, kdo měl rytířský výcvik. V duchu se pomodlil, naposledy zavzpomínal na své blízké, pevně sevřel jílec svého meče bastarda a s řevem se vrhl kupředu, byť nevěděl kam.

Ihned nato se mu dostalo odpovědi v podobě střely, která mu skončila v hrudi. Pohlédl na ni vytřeštěným zrakem, popošel pár kroků, ale to už schytal další. Upustil meč a poklekl, neb jej tíha jeho těla zmáhala. Před očima měl mžitky, když dopadl na zem a zahalila jej naprostá tma. V hlavě se mu ozýval stále jeden a ten samý hlas. Jen jedna a ta samá věta: "Neumírej!"

Nepatřila jemu, přesto mu ale dodávala neskonalou odvahu a touhu po tom žít. Snad právě proto se probudil, popadl dech a hlasitě se rozkašlal. Již nebyl v lese, ale jakési malé chaloupce, co mu prakticky nic neříkala.

"Dobře, že jste se probudil, velectěný pane. Celou noc jsem bojoval za to, abyste přežil. Zdá se, že se podařilo. Byl to vlastně zázrak. Dvě šipky z kuše se vám zabořili těsně u srdce a nebylo snadné je dostat ven. Proto je pro mě překvapení, že jste vůbec naživu. Bůh při vás musí stát nejspíš neustále. Jiného vysvětlení není," pravil pln něhy statný dřevorubec, co se skláněl nad jeho tělem a drsnou rukou mu otíral studenou vodou namočeným hadrem pot z čela.
"Děkuji ti, cizinče, jak se ti jenom mohu odvděčit? Pověz a řekni, oč žádáš, a já ti vyhovím. Dnes máš šťastný ten, splním ti totiž cokoliv, oč si řekneš. Samozřejmě, bude-li to v mých možnostech," zachroptěl Theodoric a s obtížemi se postavil na nohy.
"Víte, pane, nechci býti tady před bohem jakkoliv hamižný, neb by mnohý mohl říci, že mi můj zrak a především mysl zastínil ďábel, co mne posedl, ale chtěl bych nový dům někde ve městě. Žít tady v lese sám v tomto skromném příbytku, do kterého teče, dostává se smrdutá mrzká houba, fouká vítr a láme vše v něm, co se mu zrovna podaří, to není zrovna dvakrát příjemné. Dokonce ani opravit se to nedá, protože každou chvíli se ulomí něco jiného. Zakrátko bude zima. Již desátá, co zde budu. Každá je jak jeden hřebíček do mé rakve a já v kostech cítím, že letos to bude poslední, pokud se něco nezmění," vysvětlil dřevorubec a opětovně namočil hadr do studené vody.
"Nuže, dobrá, tvé přání bude splněno. Přesně za týden se dostav na můj hrad a vše bude připraveno. Nezapomeň, přesně za týden," nabádal ho hradní pán a s obtížemi zamířil ke dveřím a poté odkráčel z chatrče ven, aby se dostal na své panství.

Přesně za týden se dostavil dřevorubec na hrad, ale nikdo jej nechtěl vpustit dále. Marně vysvětloval, že byl domluven s hradním pánem, kterému zachránil život, protože mu nikdo nevěřil. Všichni totiž měli Theodorica za nepřemožitelného reka, který se ničeho nebál a nikdo ho nedokázal přemoci, ačkoliv byl jenom prostým člověkem jako kdokoliv jiný.

Tak se stalo, že právě poctivý a dobrácký dřevorubec skončil ve vězení, kde jej mučili a nutili k tomu, aby se doznal k tomu, že je spolčen s ďáblem. Ačkoliv byl dobrák a měl zlaté srdce, měl také tuhý kořínek, a proto vydržel. Přivedli proto kněze, aby vykonal čin, který byl měl rozhodnout nad tím, zda je skutečně posedlým, nebo ne.

Bylo pochopitelně jasné, že vhození do řeky v zatíženém svázaném pytli nemohl přežít. A také že ne. Chudák dřevorubec tak zemřel pro nic za nic jenom proto, že někomu zachránil život. Jeho přání tak nejenže nebylo vyslyšeno, ale dokonce mu vzalo život.

A hradní pán Theodoric? Ten se o celé záležitosti ani nedozvěděl. Když se však zmínil před dvorem o tomto dřevorubci, dotyční si vzpomněli, že jej zde zahlédli. Nikdo se ale nedovážil říci mu pravdu. Proto si církevní hodnostáři, kteří ho utopili v řece, vymysleli, že ve skutečnosti za nimi zašel, aby jim pověděl, že onen dům odkáže bohu, třebaže to nebyla pravda.

Dům, který tak měl skončit v rukou dřevorubce za ušlechtilý čin, skončil v rukou církve za špinavou lež.