Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

U redakce Nový svět pracuji nějaký ten pátek a mohu oprávněně říct, že už se ničemu nedivím. Poznal jsem spoustu podivných vrahů a vražedkyň, sice většinou ne osobně, jen přes spisy, ale i tak se podivujete, jak je to možné. Kolikrát jsem si v duchu pomyslel při psaní nějakého článku o vraždě, jestli to bylo nezbytné. Věci jdou vyřešit jinak, přizpůsobit se, podvolit, a když už, tak pár pohlavků je lepší než deset vražd. Ačkoliv našli se i takoví vrazi, ježto na vraždu vůbec nepomýšleli a přišli k tomu jako slepí k houslím. Jeden takový případ vám budu vyprávět.

Jakýsi pan Jan T., čerstvý penzista, který se na důchod opravdu těšil, že konečně bude mít čas na svou milovanou chatu, žil v Budějovicích se svou ženou Martou v panelovém domě. Vnoučata ani děti neměli. Nebýt toho, že ona pracovala na pokladně v supermarketu a on jako řidič autobusu, asi by se doma sami unudili. Jenomže jak ubíhala léta a oni stárli, vidina důchodu a s tím spojeného nic nedělání byla stále živější a znepokojivější.

Krátce před odchodem do penze si pořídili chatu za městem, kam zprvu jezdila Marta, která skončila s prací o dva roky dříve než její muž, leč samotnou ji to tam nebavilo. Bála se tam, chata totiž stála hned u temného lesa, daleko od ostatních, koupili ji jen proto, že byla nejlevnější.

Jan se postupně začal na chatu těšit, jak si na zahradě mákne, jakou si tam udělá pěknou skalku. A odchod na odpočinek nebral vůbec tragicky. Když se tak stalo, začali na chatu jezdit spolu, ona si vždy četla nebo vařila a on vytvářel onu vysněnou skalku. Zkrátka normální penzisté.

Netrvalo dlouho a s chatou se sžili, trávili tam více času než doma, až Jana napadlo, proč byt ve městě neprodat. Marta však byla proti prodeji, chata jí sice dělala dobře, ale nechtěla být pořád odříznuta od okolního světa, na nákup musela jezdit na kole 5 kilometrů. Jan se vymlouval zas na to, že za peníze za kvartýr by mohl koupit auto a jezdili by spolu. Nakonec se rozhodli, že to nechají být, ačkoliv Jan na to stále nepřestal myslet.

Jednou viděli v televizi krimi, jak nějaký chlap uškrtil několik žen černou punčochou. Jan byl vždycky srandista, jako správný autobusák má být, takže se rozhodl svou ženu polekat. Ten večer byli zrovna na chatě, ona krájela mrkev do polívky a on se za ní pomalu přibližoval s černou punčochou, samozřejmě ze srandy, chtěl vidět, jak se poleká. Rychle k ní tedy přistoupil a přehodil jí tu punčochu přes krk, ona však zareagovala jinak, než čekal, nemohla tušit, že to je její manžel. Otočila se tak rychle, že si nevšimla jeho tváře a bodla dotyčného nožem, kterým krájela mrkev. Rána šla přímo do srdce, na zem dopadl již mrtvý s údivem ve tváři. Marta, jakmile si uvědomila, co provedla, zhluboka vykřikla. Nikdo ji ale neslyšel, jen tmavý les a v něm němá zvířata.

Jak dlouho čekala na židli vedle jeho těla? Hodinu nebo dvě? To neví, dobře si pamatuje jen to, co se odehrávalo dál. Po té době si pochopitelně uvědomila, co by se s ní stalo - skončila by za vraždu svého chotě ve vězení a v jejím případě už do konce života. Nechtěla strávit ty poslední chvíle zavřená jako kriminálnice. Rozhodla se proto, že se těla zbaví, nikdo ji přece neviděl a nikdo ho pohřešovat nebude, příbuzenstvo ani jeden z nich neměl. Ještě tu noc přemohla strach a zamířila do lesa, ne moc daleko, kde ho zabaleného v koberci ještě přikryla listím. Pak zamkla chatu a odjela do města, sem se už nikdy nevrátí...

"V tom bytě bydlí teď sama, kde je on?" ptala se domovnice po týdnu sama sebe, a proto se jí vydala zeptat. Přišla otevřít stará uplakaná paní ve smrdutých hadrech, bez něj prostě žít nedokázala. I když domovnici namluvila, že zůstal na chatě, přišlo jí divné, proč je tak na dně. Vrtalo jí to hlavou, a tak se rozjela za město na onu chatu, o které se Jan před ní na schůzi vlastníků jen zmínil, přesnou adresu nejmenoval, ale nebylo jich moc, a tak zanedlouho našla tu pravou.

U plotu zazvonila. Nic. Proto otevřela a zaklepala na dveře a okenice chaty. Opět nic. Pomyslela si, zda se nešel provětrat do lesa, má ho kousek. Ušla ani ne 50 metrů a málem zakopla o nějaký spadlý strom. Jenomže pak už jen podle pachu rozpoznala, o co škobrtla.
Tou dobou zdrcená Marta zapínala plynový sporák a uléhala do postele. Pokoušela se usnout, za okamžik však zvonil mobil, to ji zachránilo. Poslední hovor, vše je stejně jedno, tak jej zvedla a na druhém konci se ozval hrubější hlas policejního podporučíka, aby se co nejdřív dostavila na stanici, nebo ji budou muset předvést. Sebevražda plynem se nezdařila, ještě by to mohli odnést nevinní policisté, kteří by zvonili na její zaplynovaný byt, a tak radši popadla kuchyňský nůž a podřezala si žíly na ruce. Naštěstí ne moc šikovně, neupadla ani do bezvědomí. Pak si uvědomila, že bude lepší nést odpovědně následky svých činů.

Marta skončila v nemocnici pod policejním dohledem, mezitím ji navštěvoval komisař a Marta mu postupně vykládala, jak se to stalo. Kýval přitom hlavou, jak to bylo zbytečné a směšné, viděl se s mnoha vrahy, i těmi nejzákeřnějšími a nejodpornějšími, a nemohl pochopit, jak taková normální babka zapadla do téhle škatulky.

U soudu si vyslechla rozsudek pět let nepodmíněně, právník slavil úspěch a doporučil se neodvolávat, Martě to však bylo jedno, život pro ni skončil tím osudným dnem. Po třech letech byla propuštěna pro zhoršující se zdravotní stav a podle všeho se vrátila do svého bytu v Budějovicích, do toho bytu, kvůli kterému se chytla se svým mužem, ale to nebyl motiv vraždy, jak by se mohlo zdát. Motiv neexistoval, byla to jen náhoda, velká hloupost jejího manžela, díky níž přišel o život.

Tak jsem vám dovyprávěl onen nešťastný případ, jenž jsem se dozvěděl z policejních spisů nebo z komunikace s lidmi z patřičných míst a napsal o něm článek v krimi magazínu Nový svět. Jen ze zvědavosti jsem před pár týdny zajel do Budějovic navštívit smutkem a kriminálem zhroucenou ženu. Přišel jsem pozdě, na nástěnce bylo připíchnuté parte staré pár dní. Dala ho tam domovnice. Právě ona mi řekla, jak zemřela. Prý v televizi vysílali opět tu detektivku s tou punčochou a ji přitom ranila mrtvice.
Z Budějovic jsem odjížděl smutný, a ačkoliv by veřejnost zajímalo, jak ona "nešťastná vražednice" z článku zemřela, žádný další text jsem k tomuto případu již nenapsal. Nemusím ani dodávat proč.