Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To jsem vám takhle jednou šel po lese, bylo jaro, ptáčkové si prozpěvovali, pařák už pomalu zase útočil a obloha opět získala krásnou modrou barvu, jako ta pověstná knížka, která mě zachránila od branné povinnosti. Vypadalo to na krásný den jako zrozený pro příjemnou procházku, kdyby nebyl rok 1949 a komunismus jako Brno.

Jdu po pěšince asi půl hodiny, kolem jen stromy a keře, když si to proti mně mašíruje jednotka vojáků. Z dálky je už slyším zpívat pochod Směr Praha, hymnu vojáků Svobodovců. Pro člověka, jenž nesnáší armádu a komunisty ještě víc, to je pekelná situace, navíc, ta pěšinka je docela mála, takže bych musel ustoupit, aby prošli, ale to jsem zase nechtěl, protože by mi to přišlo jako srabáctví. Naopak, já jim v té cestě stát chtěl, aby to neměli lehké, protože kdyby komoušům každý občan ustupoval, už by demokracie byla dokonale pohřbena. Já sám sice nikdy na politiku moc nebyl, ale od té doby, co mi ti šmejdi zavinili smrt mého bráchy, podepsal bych i smlouvu ďáblovi, jen aby už vypadli z vlády.

Nakonec jsem se rozhodl, že se obrátím a půjdu zase zpátky. Jenže pak jsem si ovšem uvědomil, že to je taky zbabělectví a ještě větší, protože jim neustupuji, ale utíkám před nimi. Tak jsem se tedy definitivně zastavil a zavřel oči, buď mě obejdou, nebo vezmou s sebou, tohle je každopádně veřejná cesta, ne? Tak proč bych se tu nepostavil. Vojáci zrovna zpívali, jak nad Vltavou vychází slunce z východu po ránu, když mě obcházeli. Sice jich o mě pár zavadilo, ale to je všechno. Já byl každopádně spokojen, takhle se na ně musí, žádný ústupky či úprky, postavit se jim vstříc a nebát se jich. Protože kdo se jich bojí, má to stejný efekt, jako by byl jedním z nich.

Jakmile jsem z lesa dorazil domů, pustil jsem si rádio a sedl si do křesla. Tedy řeknu vám, že takhle to rádio nemluvilo ani za války, samé kecy o blahobytu, o šťastném životě a plánech, které se plní na 150 % a v některých vsí i více. Zajímalo by mě, kolik dělníků zná trojčlenku a umí vypočítat procento. Ta čísla si jen řeknou a je to, nemůžou říct, že to plní na 2.000.000 %, na to inteligenci mají, tak to tipnou a modlí se, aby někdo neřekl větší.

Pravdou je, že kdyby mi nesejmuli toho bráchu, bylo by mi to jedno, protože jíst co mám, pít co mám, pracovat kde mám a dokonce i kde bydlet mám. Takže já mám vlastně spokojený život, když to tak vezmu, jenže člověk neví, kdy se režimu i já znelíbím. Někdo na mě vytáhne, že jsem měl bráchu statkáře, který všechen svůj majetek, včetně sebe, zničil, než aby ho poslušně odevzdal státu, a můžu se jít klouzat. Práci by mi možná nevzali, neboť si zakládají na nulové nezaměstnanosti, ale místo bytu by mi přidělili ubytovnu a z platu by mi taky hodně strhávali. Nebo by mi dávali jen lístky na potraviny a na činži, a to je všechno. Každopádně dokud to na mě nevytáhnou, tak proč se znepokojovat, no ne? Dneska jsem zvítězil, neustoupil jsem, ani neuprchl ozbrojené pěsti dělnické třídy, jak oni sami říkají, tak co řešit? Zítra jdu zase do šichty, jsem totiž natěrač a dělám hlavně zábradlí, tak se těším, co těm komoušům zase provedu.