Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Promiňte, kdy už tam budeme?"
Rezignovaně jsem si povzdechl, už se ani nenamáhaje ohlédnout po směru toho hlasu. Jeho majitel nebyl zvyklý na vypětí takového měřítka, jaké zakusil v posledních dnech, a byl neustále nervózní. Kromě této otázky se mi z něj podařilo dostat jenom informace o tom, jak se jmenuje a čím se živí. Po položení tuctů dalších dotazů, samozřejmě nezodpovězených, jsem na něj přestal tlačit. Ale začínal jsem být trochu netrpělivý.
"Už před chvilkou jsem vám říkal, pane, že do poledne dorazíme na místo," projevil jsem snahu o zdvořilý tón.
Zaslechl jsem, jak kupčík něco zamumlal, nahlas ale nic nepodotkl. Jak jinak.
Asi před dvěma dny jsem toho chlapa našel ležet na kraji Lesní cesty. Na první pohled bylo zřejmé, že na vlastní kůži zakusil jeden z čím dál tím hojnějších výpadů čím dál tím troufalejších lapků. Oloupili jej o všechny cennosti, o koně, potraviny i náklad, a zanechali beze zbraně či kompasu uprostřed neznámého, temného a nepřátelského lesa. Byl to poněkud netradiční postup, nechat ho jen tak být. Ale asi spoléhali na to, že jej v noci sežere divoká zvěř, což by se bez mého zákroku také dozajista stalo. Nabídl jsem mu pomoc, jako každému člověku v nouzi. Přestože byl trochu zastrašen mým náhlým zjevením a šokem ze sebe nedokázal vypravit skoro ani slovo, vděčně ji přijal. Ostatně, jak jinak.
A teď, o dva dny později, jsme byli tady, uprostřed divukrásné krajiny mého domova, již na dohled Zálivu jeseterů. Do zálivu spěchal z hor kolem cesty, kterou jsme se ubírali, velmi studený, pramenem napájený potůček, točil se mezi balvany a kořeny dubů bílým pískem k jezeru Houň.
Cestou jsme míjeli malebná kamenná stavení mé rodné vísky, zvané Kovadlina podle legendy o kováři Srpkovi, jenž tu údajně kdysi pobýval. Lidé zvědavě pokukovali po mém společníkovi a přátelsky nás zdravili po zdejším způsobu, dvěma prsty přiloženými k pravému spánku. Nikdo se však neodpoutával od práce, aby se vyptal, co se stalo - začalo jaro a bylo třeba přiložit ruku k dílu. Já jim odpovídal stejným pozdravem, kupec ovšem vyhlížel z takové pozornosti nesvůj a měřil si vesničany bojácným pohledem. Jeho nezvyklé chování jsem opět připsal přetrvávajícímu šoku z okradení o veškerý majetek.
Stejně je to znepokojivé, přemítal jsem, že je poslední dobou tolik útoků. Doufejme, že se to brzy přežene.
Stinnou alejí jsme došli k vápencovému útesu vybíhajícímu do jezera, k výběžku porostlému bílým jetelem a stíněnému košatými, květy ověnčenými stromy, čímž jsme Kovadlinu téměř definitivně zanechali za sebou.
Oskar nás uviděl, když jsme šli kolem jejich osamělého domu, ležícího daleko dole u cesty. Právě se se svou manželkou Julií činil na své zahrádce. Když nás však zmerčil, odplivl si a zmizel za domem. Julie nás pozdravila a omluvně se usmála.
"Omluvte, prosím, chování mého manžela," řekla svým přívětivým hlasem a otočila se ke mně. "Vždyť víš, jaké to pro něj je."
"Ano, bez obav. Už je to zapomenuto," odpověděl jsem, přestože to tak nebylo. Oskarovi nedávno zemřel otec, velice moudrý muž a hlava vesnice. Zdálo se, že se s tím Oskar nikdy nebude moci smířit, přestože se jeho otci po smrti dostalo těch nejvyšších poct. Ano, to, jak se Oskar choval, mělo své důvody, přesto bylo těžké den co den čelit jeho nespravedlivému hněvu na všechny okolo. Moc jsem ho nechápal.
"Představíš nás?" přerušila Julie proud mých myšlenek.
"Á, jistě. Pane kupče, toto je Julie, manželka místního včelaře Oskara. Julie, kupec Tramp, obchodník se vzácnými látkami." Následoval další Juliin úsměv a úsporné kývnutí kupčíka. "Pana kupce nahoře u Lesní cesty před dvěma dny okradli lapkové. Vedu ho k sobě domů, ať se vzpamatuje a odpočine. Může tu chvíli s námi zůstat a pak se uvidí."
"Ach, to je ale hrozné," zhrozila se Julie. "Nejste ovšem první, a s tím, jak to tu v poslední době vypadá, asi ani poslední, koho potkalo něco takového. Přestože je poněkud zvláštní..." nechala větu nedokončenou a změřila si kupce soucitným pohledem. "Musíte být unavený. Nechcete přenocovat raději zde? Dáme vám jídlo a čisté oblečení. K Toriho domku je to ještě daleko."
"Proč ne?" odpověděl jsem nakonec po dlouhém mlčení za Trampa, který se jen díval do země. "Jsi moc hodná. Stejně ještě musím řezníkovi dodat poslední úlovek."
"Dobrá tedy," odvětila Julie. "Račte dovnitř, pane Trampe."
V rozloučení jsem si přitiskl prsty na spánek a otočil jsem se. V odchodu mi však zabránil dotyk roztřesené kupcovy ruky.
"Děkuji," řekl mi vděčným hlasem.
"Není zač," odpověděl jsem mu, tentokrát popravdě. "Rád jsem vám pomohl."
"Nemusel jste. Děkuji vám," zopakoval.
S odstupem let jsem nabyl dojmu, že měl při té větě v očích zvláštní pohled. Dnes mám pocit, jako by se mi tehdy zazdálo, že chtěl ještě něco dodat. Nakonec jsem ale došel k závěru, že události, které bezprostředně poté následovaly, neměl moc předvídat vůbec nikdo. Natož já.
"Opravdu není za co děkovat," zapojila se do toho Julie. "Tady u nás ctíme zásadu, že lidem v nouzi je třeba pomáhat. Tak už pojďte dovnitř."