Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tik tak. Tik tak. Hodiny odpočítávají pocit samoty. Tik tak. Ozývá se v mém srdci, přestože hodiny mlčí. Otáčím se směrem ke dveřím, ale nikdo nevstupuje. Chci je otevřít a rozhlédnout se po chodbě, ale vím, že je to zbytečné. Akorát by mne ovládla nervozita. Všude chodí profesoři, poučují své studenty a snaží se je uklidnit před tím, než poprvé vystoupí na školní, obrovské jeviště.
Trochu si přeji, aby moje profesorka vstoupila do šatny, kterou mám celou jen pro sebe, prošla se mnou celou sestavu, zkontrolovala mi oblečení, líčení a popřála mi hodně štěstí. Nic se však neděje. Jsem sama.
Chvíli se prohlížím v zrcadle a pak začínám s protahováním. Cítím, jak se nervozitě podařilo otevřít vrátka a postupně se rozšiřuje do celého těla. Nezvládnu to, prolétne mi hlavou, kterou hned zatřesu, abych tu myšlenku vyhnala. Teď na něco takového není čas. Pochybovat můžu i potom. Opakuji si, při čemž si do pusy pomalu vkládám cucací bonbon. Hned ho rozkoušu, a tak si beru další a další. Pomalu se uklidňuji a dokonce se odvažuji otevřít dveře. Jak jsem očekávala, všude bylo plno lidí, kteří se navzájem podporovali, i když to většina z nich nemyslela vážně. Spíš přáli opak, neboť každý chtěl být lepší než ten druhý.

Samým šokem jsem dveře silně přirazila a svezla se na zem. Chvilku jsem tam jen tak seděla, v hlavě prázdno, až pak jsem se přinutila přesunout se na židli. Vyhledala jsem svůj odraz v zrcadle, ten pohled mě skoro až děsil. Předtím tam byla dívka, která vypadala sebevědomě, ale teď jsem se podobala jen hromádce neštěstí.
No tak, seber se! Přikázala jsem si, ale nijak zvlášť mi to nepomohlo. Vzala jsem si další bonbon, když se z rozhlasu ozvalo: "Sandra Kvardová, ať se dostaví k jevišti. Za pět minut začínáme!"
Při těch slovech jsem sebou cukla a málem se začala třást po celém těle. Ještě jsem nebyla připravena vystoupit před tolika lidmi. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech... Jako robot jsem se zvedla ze židle a pomalu se začala přesouvat k jevišti.
Tam na mě čekala kamarádka Jana, která vystupuje hned po mně a naše profesorka. Obě mi od srdce popřály hodně štěstí, objaly mne a pogratulovaly, že mám tu čest tento rok začínat a dokonce mít sólo, což se moc často nestává. Věnuji jim jeden falešný úsměv, ale to už mě doslova vystrčí napospas jevišti a všem divákům.

Opona je stále dole. Zatím šel jen ředitel všechny přivítat a veřejně nám popřát hodně zdaru při zahajovacím vystoupení tohoto školního roku. Poté přijde na scénu uvaděčka, představí mě, odejde a rudá opona se začne líně vysouvat nahoru. Já už tam čekám, připravená, otočená zády k nim.
Nervozita mě nadobro opustila, neboť tohle je moje místo, na tohle jsem celou dobu čekala a celou dobu trénovala. Jsem odhodlaná ze sebe vydat to nejlepší.
Ozve se tikání a první slova písničky. Chvilku se ale vůbec nehýbu, až po chvilce v rytmu tikání začnu pokyvovat hlavou, pak se otočím a začnu pomalu do tance zapojovat celé tělo. Přestože pohyby, text i rytmus znám zpaměti, nad vším hrozně přemýšlím, ale nezapomínám se vřele usmívat. Na text se však snažím zapomenout, jelikož mi až moc připomíná moji situaci, která moc veselá není. Nenávidím se za to, že jsem si vybrala zrovna tuhle písničku.
Očima přelétnu tváře diváků, až se mi zastaví u jednoho, který mě přímo vyděsil. Uvědomuji se, že moje jistota se zmenšuje a zmenšuje. Je to on!? Jsem ráda, ale zároveň chci brečet. Nutím se do křečovitého úsměvu.
Ne, mýlila jsem se. Je to někdo jiný. Ještě někdo má oříškově hnědé oči, černé vyžehlené vlasy, které mu spadají přes levé oko do obličeje a ostře řezanou tvář. Ne, musí to být on! Ale...
Již se vůbec nezaobírám hudbou, jen si matně uvědomuji, že dělám piruetu, krok, otočku, švih, skok... Pokaždé se pohledem vracím k němu. Jenomže jsem ani jednou nezachytila jeho pohled. Já nejsem to, na co se dívá!
Najednou se otočí k dívce, jež sedí vedle něj a něco jí pošeptá do ucha, čímž ji vytrhne z jejího soustředění, jak se do mě pohledem vpaluje. Slečna se i přes vyrušení usměje a kývne.
Jeho pohled mě konečně najde. Je krutý, jedovatý, tak se na mě nikdy nedíval... On ne, ale jeho dvojče Petr ano. Ulevilo se mi, že to není on, ale zároveň jsem naštvaná. Proč mě to nenapadlo dřív? To Petr nás rozdělil. A teď si v klidu přijde na vystoupení, kde mám zazářit a on se začne líbat s nějakou náhodnou holkou!
Nádech. Výdech. Uklidňuji se a snažím se ponořit i myšlenkami do tance. Jenže se mi to nedaří, navíc moje první číslo již končí.
Při pokloně mě přímo omamují ovace, které patří pouze mně. Přesto mám ale dojem, že slyším jen jeho dvojče, jak posměšně tleská a při tom se na mě šklebí. Mám chuť po něm něco hodit. Naposledy se ukláním, podívám se na sponzory, různé ředitele a ostatní lidi důležité pro mou budoucnost a všímám si, jak si něco k mému jménu zapisují. Poté odcházím.

Jana i profesorka mě chválí za skvěle provedené číslo. Věnuji jim chabý úsměv a omluvím se, že se musím připravit na další vystoupení.
V šatně padnu na zem ještě dřív, než zavřu dveře. To udělám silným kopnutím do nich. Nechávám slzy, ať si probíjejí cestičku mezi vrstvou make-upu a vzlyky, ať se mi derou z hrdla v neomezeném množství.
Nepřišel. Vážně Nepřišel. Poslal místo sebe svoje podlé dvojče. Ví, že mě má stále obtočenou kolem prstu. Tímhle se chtěl jen připomenout a ujistit se. On... On... Neodešel z mého života, ale zároveň nepřišel na mé vystoupení. Zavírám oči a vzpomínám na všechny ty kecy, kterými mě živil po celou dobu naší "lásky". Vždy mě v tancování podporoval - "Přijdu na tvé první vystoupení, až budeš na té škole..." -, často sliboval a poté, co to řekl, mě políbil na čelo. Je to lhář. Všechno to jsou lži, protože on tohle nikdy ani v úmyslu neměl.
Možná mi jen nechtěl ublížit, pomyslela jsem si, ale hned na to jsem to zavrhla. To by zakázal i Petrovi sem chodit.

Probrala jsem se z omámení. Vzala jsem si kapesník a začala si spravovat líčení. Poté jsem se převlékla na další vystoupení, kde jsem měla předvést jak pěvecký, tak taneční talent. Sebevědomě jsem si stoupla před zrcadlo a pomyslela si: "Jen počkej, zajíci!"

"Za chvilku budeš na řadě." Někdo mi zaklepal na dveře. Právě v čas.
Jistými kroky jsem přešla pod jeviště, kde jsem si stoupla na plošinu, která pak se mnou vyjede nahoru.
Znovu jsem se ocitla čelem divákům. Petr se s tou holkou stále líbal. Když mě spatřil, odtrhl se od ní a ve tváři měl jasně vepsaný otazník. Ještě trochu jsem zvedla hlavu a v myšlenkách mu poslal zprávu, kterou mohl vyčíst jen z mého obličeje: "Chcete boj? Fajn, budete ho mít, ale já nebudu ta, která prohraje!"