Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Filippo a pocházím ze slavné a bohaté římské rodiny. Povím vám příběh oslav své plnoletosti na benátském karnevalu. Měla to být velkolepá oslava, prohýřené noci plné zábavy a hudby s lahvemi dobrého vína a krásnými ženami, ale všechno nakonec dopadlo úplně jinak.
Byla chladná noc 13. února 1635 a já byl se svými přáteli půl dne jízdy od Benátek. Všude kolem bylo ticho až na vrzání kol našeho kočáru po venkovských cestách, občasného zaržání koní a slabého oddechování mých spících společníků. Nemohl jsem spát a myslel jsem na to veselí a volnost, která nás čeká na karnevalu. Těmito myšlenkami jsem se zaobíral, dokud jsem postupně nezačal upadat do dřímoty. Probudily mě paprsky slunce, pronikající skrz okna do kočáru. Naprosto mě probral až Giovanniho hlas: "Už bylo na čase, abys vstal. Jsme téměř na místě a Benátky čekají jen na nás." "Jistě, jen pomysli na tu svobodu bez neustálého dozoru vychovatelů, na všechny dívky, které čekají jen na to, až je vezmeme do náruče a na víno toužící po našich pohárech," přidal se Paolo. Při této představě jsem se jen usmál. Měli pravdu, plnoletost se slaví jen jednou za život.
Poslední část cesty jsme zdolali malou lodí a do Benátek jsme dorazili v pravé poledne. Ubytovali jsme se v hostinci přímo u Velkého kanálu, kousek od Ponte Rialto. Poobědvali jsme mořskou tresku a k ní láhev dobrého italského vína. Odpoledne si šli mí dva společníci odpočinout do svých pokojů a já mezitím vyrazil na prohlídku města. Všude byly již přípravy na večerní zahájení karnevalu v plném proudu. Odevšad se ozýval čilý ruch, každý běhal tam a zpět, obchodníci vybalovali své zboží, dámy chystaly nové šaty. Přitom všem z dáli zaznívala veselá hudba. Zkrátka měl každý práce až nad hlavu, jen já se procházel a vychutnával si ten rej kolem sebe. Zrovna jsem procházel přes Rialtský trh, když jsem si všiml vysokého, velice zlověstně vypadajícího muže, který mě zpovzdálí upřeně pozoroval těma nejčernějšíma očima, jaké jsem kdy viděl. Pokynul jsem mu na pozdrav a pokračoval v cestě. Nebyl jsem však již tak uvolněný jako předtím. Stále jsem cítil něčí pohled na svých zádech. Na celém těle mi naskočila husí kůže. Neustále jsem se rozhlížel kolem sebe s pocitem, že někdo stojí přímo za mnou. Přidal jsem do kroku. Už jsem skoro běžel. Vtom mě však napadlo: "Jsi směšný! Chováš se jak malé dítě!" Uklidnil jsem se a co nejrychleji se vydal pryč. Oddechl jsem si, když jsem vyšel u Velkého kanálu. Myslel jsem už jen na jediné: Vrátit se co nejrychleji zpět do hostince. Nasedl jsem na nejbližší gondolu a připlatil za rychlost. Za pár minut už jsem stál v bezpečí svého pokoje, ale stále jsem nemohl vyhnat z hlavy záhadného muže z trhu.
Konečně nastal večer. Já, Giovanni i Paolo jsme byli již oblečeni do svých kostýmů. Tvář nám všem zakrývala bílá maska s peřím a zlatými ornamenty. Byli jsme připraveni vyrazit do ulic vstříc té nezapomenutelné noci s tím, že nás nemůže nic překvapit. Pohled na dav před Dóžecím palácem na Piazza San Marco nám však vyrazil dech. Stovky lidí v pestrých kostýmech. Ze všech těch barev jen oči přecházely. Modrá, fialová, zlatá, zelená, purpurová. Každá, na jakou si jen vzpomenete. Hudba hrála a víno teklo proudem. Každý tančil s tím, kdo se mu zrovna připletl do cesty. V tuhle noc neexistovaly společenské rozdíly, jen zábava.
Když hodiny na Kampanile odbíjely půlnoc, rozzářila se obloha oslnivým světlem. Všichni se jako na povel přestali veselit a sledovali s nadšením ohňostroj. Díval jsem se okolo, až se mi ze vší té nádhery zatočila hlava. Posadil jsem se na kamennou lavičku. Náhle mou pozornost upoutala krásná dívka v šarlatovo-zlaté masce. Když prošla kolem mě, nádherně se na mě usmála. Všude kolem se vznášel její sladký parfém. Nemohl jsem z ní spustit zrak. Něco bílého se mi mihlo před očima. Na lavičce vedle mě ležel lístek a na něm stálo: Následuj mě! "Rád!" napadlo mě v duchu. Rozhlédl jsem se a spatřil ji na rohu malé uličky. Posilněný vínem jsem již mnoho nepřemýšlel a rozběhl se za ní. Vedla mě stále dál a dál do středu města, kde v tuhle dobu nebylo ani živáčka. Běžel jsem za ní asi deset minut, ale stále více se mi vzdalovala a najednou jsem byl sám uprostřed malého náměstíčka Rozhlédl jsem se, jenže jsem ji už nikde neviděl. Všude kolem bylo ticho, jen voda v nedalekém kanálu tiše šplouchala. Netušil jsem, kde se nacházím. Už ani hudba ke mně nedoléhala. Za zády se mi ozvaly kroky. Prudce jsem se otočil. Za mnou stál ten muž z trhu. Měřil si mě velmi pohrdavým výrazem. Dostal jsem strach a chtěl jsem utéct, ale zezadu mě chytly dva páry silných paží. "Nechte mě," zakřičel jsem. "Co ode mě chcete?" Odpověděl mi jen krutý smích. Pak se mi zatmělo před očima a tvrdě jsem přistál na kamenném chodníku.
Probudil jsem se až za několik hodin v prostorné, hezky zařízené místnosti bez oken. Byl jsem spoután. "Vítej v mém sídle, Filippo," ozvalo se za mnou. Byl to pan Tajemný. "Kdo jste a co ode mě chcete?" Ještě než jsem dořekl větu, tak mi to došlo. Jistě, chtějí výkupné. V tu chvíli jsem zároveň pochopil, že se mohu rovnou rozloučit se životem. "Je mi líto, ale za mě žádné peníze nedostanete, neboť moji rodiče jsou ti nejlakomější a nejchladnější lidé, jaké svět zná." Bylo vidět, že mého věznitele nijak nevyvedlo z míry to, co jsem mu právě oznámil. "Jmenuji se Vittorio, mohu tě ujistit, že o výkupné mi opravdu nejde a to, co jsi mi právě sdělil, není pro mě také žádná novinka." Pak ke mně přistoupil a rozvázal mě. "Udělej si pohodlí, brzy se vrátím." Zůstal jsem jen překvapeně stát. Vittorio Galdini byl vůdce benátských banditů, známý bezmála po celé Itálii. Teď už jsem nerozuměl opravdu ničemu!
Můj věznitel se vrátil asi za hodinu. Hned jsem se začal dožadovat vysvětlení. Vodopád mých otázek zastavil pouhým mávnutím ruky. "Žádný strach, hned se všechno dozvíš." Pak se mě začal vyptávat na spoustu drobností o mé rodině. Po poslední otázce se dlouze zamyslel a začal vyprávět: "Nyní jsem sice vůdce banditů, ale nebylo tomu tak vždy. Nenarodil jsem se mezi zloději a pobudy. Pocházím z mocné a bohaté rodiny, jako ty, a byla to právě tvá rodina, která zákeřně zničila tu mou." Vyslechl jsem celý příběh Vittoriovy rodiny. Neměl jsem důvod mu nevěřit, neboť vím, že moji rodiče ani prarodiče nejsou žádní andílci a jsou schopni mnoha. S každou další větou narůstala má nechuť vůči vlastnímu původu. Stále jsem však nechápal, jak mohu Vittoriovi pomoci, neboť to jsem v tuto chvíli chtěl nejvíc. A on jako kdyby mi četl myšlenky: "Vím, že jsem velice smělý, když tě o něco takového žádám, ale potřebuji tvou pomoc ke své pomstě. Staň se vůdcem mé bandy!" Čekal jsem mnoho, ale tohle opravdu ne. Z nervozity jsem se začal procházet po místnosti. Pomalu mi docházel celý plán. Můj rod si vždy zakládal na bezúhonnosti každého jedince, a to po generace. Kdybych se veřejně stal vůdcem jedny z nejobávanějších band v Itálii...!? Nabídka zněla dobře. Lepší než žebrat na náměstí. Po krátkém rozmýšlení jsem přijal.
Po nějaké době mě samozřejmě moji přátelé začali postrádat. Přestali, když se doslechli, čím jsem se stal, neboť zvěsti o mém nástupu se šířily rychle. A moje rodina? Byli veřejně zdiskreditováni. Každý ve společnosti si o nich šušká, že nedokáží udržet na uzdě ani osmnáctiletého, jak říkají, spratka! Banda pod mým vedením jen vzkvétá. V jejím čele jsem téměř rok. Za tři dny opět začíná benátský karneval a já se doslechl, že přijede nesmírně bohatý hraběcí synek až z Británie. Únosem to všechno začalo, tak ať to únosem i skončí...