Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V jedné vesničce nedaleko Brna, v Litostrově, žil malý chlapec, Emanuel. Ten žil šťastně se svou matkou, otcem a právě narozenou sestřičkou ve velkém domě. Emanuel už odmala strašně obdivoval všechny sportovce, hlavně atlety. Když mu bylo pět, Jan Železný právě vyhrál zlatou medaili na Olympijských hrách v Barceloně (1992), stal se v něm zlom a už jistě věděl, že chce být jako Honza. Řekl to svým rodičům a ti ho v jeho nadšení pro atletiku plně podporovali. Měli ho natolik rádi, že chtěli, aby se mu splnily všechny jeho sny, až na ten, kdy se chtěl provrtat do jádra Země a postavit si tam dům, protože to bylo absolutně nereálné. Emanuel tedy začal trénovat. Začal chodit do Brna, do nejznámějšího atletického kroužku. Po pár měsících už měl jasno, chce skákat do výšky. Trenér byl rád, že má v týmu tak mladého a nadějného skokana, takže Emanuel měl různá privilegia. Cestou na soutěže seděl na nejlepším místě, dostal nový dres, trenér se mu nadměrně věnoval a měl další věci, které mu jeho kamarádi z týmu záviděli. Když už mu trenér dával soukromé hodiny, ostatní z týmu to nevydrželi a začali se Emanuelovi mstít. Nejdříve mu třeba jen podkopli nohy cestou do sprchy, když však viděli, že to Emanuelovi nevadí, začali mu házet oblečení do popelnice, potřeli kousek lavičky, na kterou si při převlékání sedával barvou, a dělali mu i další podobné lumpárny. Malý Emanuel z toho ještě moc neměl rozum, co taky chcete po šestiletém klukovi. Mysleli si, že jsou to jeho kamarádi a že takhle si hrají. Čas šel dál a firma Emanuelova otce začala krachovat, Emanuelova matka byla stále doma na mateřské dovolené a Emanuel pořád jen trénoval a posiloval. Jiné dítě jdoucí tak pevně za svým cílem snad ani není. Emanuel byl nejmladší a nejlepší z celého týmu. Byl na svůj věk hodně vysoký a odrážet se naučil tak, že lehce přeskočil i svou výšku. To když trenér viděl, byl tak nadšený, že zavolal novinářům, kteří s ním udělali interview do novin. Titulek zněl: "Máme novou hvězdu, sedmiletý chlapec, který skáče skoro do nebes". Emanuel byl šťastný. Šťastnější snad více než na Vánoce, kdy dostal nové kolo. Rychle to běžel domů říct rodičům. Když přijel, zjistil však strašnou věc. Firma jeho otce zkrachovala a otec proto spáchal sebevraždu. Pro všechny to byl velký šok, ale Emanuel s matkou a malou sestřičkou na tom byli nejhůře. Nyní byli bez otce i bez domu, protože ten zabavili kvůli otcovým dluhům. Emanuelova matka musela jít do práce, ale nenašla nic jiného než práci v místním obchodě jako prodavačka. Z toho moc peněz nebylo, takže Emanuel se musel vzdát atletiky, která znamenala největší výdaj. Všem to bylo moc líto, ale jinak to nešlo. Matka se snažila, jinou práci přesto pořád nenacházela. Emanuel se teď musel starat o sestřičku a konečně se začal pořádně učit do školy, stále se však svého snu nevzdával, doma poctivě posiloval a trénoval i odraz. Jednoho dne si matka domů přivedla přítele. Dětem se líbil a jemu se líbily děti. To přineslo do rodiny nějaké peníze a Emanuel mohl zase začít pořádně skákat, protože ho v tom matčin přítel podporoval. Šlo mu to snad ještě lépe než dřív. V jeho věkové kategorii 10-15 let byl nejmladší, ale všechny okresní i státní soutěže vyhrával. Doma to bylo také vše v pořádku do té doby, než se slavily šesté narozeniny jeho sestry. Tam se Emanuelův nevlastní otec strašně opil a surově zbil Emanuela, jeho sestru i matku. To matka nevydržela a vyhodila ho z domu, řekla, že její děti nikdo bít nebude. Takže zase skončili bez otce a peněz. Matka to psychicky nevydržela a začala pít. Když se Emanuel dozvěděl, že nemůže dále sportovat, zhroutil se. Na všechno se vykašlal a byl pesimistický vůči všemu. Všechno vzdal, netrénoval ani neposiloval, jeho nejnamáhavější práce byla hlídání sestry. Hodně přibral a zlenivěl. Za pár měsíců si matka uvědomila, jakou udělala chybu, že ničí život sobě, ale hlavně svým dětem. Takhle nechtěla dále pokračovat. Našla si práci jako sekretářka, vydělávala spousta peněz, podporovala Emanuela, jenž zase skákal do výšky, a dcerku zahrnovala láskou. Pro Emanuela byl návrat k atletice těžký. Byl mimo sportoviště sice jen půl roku, ale stejně, pro velkého sportovce je to strašně moc. Emanuel však začal znovu bojovat, aby dosáhl svého cíle a poctivě trénoval. Trenér z něj měl obrovskou radost. Matka byla šťastná, Emanuel i jeho sestra taky, a tak to také zůstalo. Emanuel dále trénoval a roku 2012 se mu splnil jeho velký sen, jel na olympiádu a vyhrál vytouženou zlatou medaili. Všichni v české republice ho obdivovali a Emanuel už chtěl jen jediné, najít si milující ženu a mít s ní syna, kterého by mohl trénovat, aby šel v jeho stopách.