Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Otelka seděla schoulená ve tmě sklepa a schovávala se před macechou. Na klíně svírala tenkou knížku O Popelce a zdobila ji červenými obtisky prstů, které se tvořily pod jejím dotykem. Otevřela ji a zavzdychala. Zrovna byla v té části příběhu, kdy Popelce zemře matka. Vzpomněla si na svoji vlastní maminku, jež před lety zemřela a sklonila hlavu. Žena, kterou si její otec nedávno vzal, byla moc hodná a milá, ve všem Otelku podporovala a rozmazlovala ji. Měla dlouhé havraní vlasy, které jí při chůzi skákaly na zádech a dlouhé řasy. Šaty, jež nosila, vypadaly vždycky skvěle a dělaly jí krásně štíhlý pas. Její dvě dcery byly podobně krásné i zdvořilé a byly pro každou zábavu. Jenže Otelce na nich prostě něco nesedělo. Ona sama byla malá a oplácaná, měla kulatý obličej a krátké nožky. Její vlasy vypadaly trochu jako sláma a malé oči jí zapadaly hluboko do tváří. Zuby měla velké a rty malé, což vytvářelo nehezký kontrast. Pas jí volně přecházel ve stehna a na lýtkách prostě neuměla zatnout svaly. A i když celá její vizáž nevypadala nějak výrazně špatně, Otelka na sebe vždy koukala kritickým pohledem a záviděla všem, co vypadaly o něco lépe než ona.

Sklonila hlavu zpátky ke knize a začetla se. Možná proto jí její nová rodina tolik vadila. Maminka jí před čtením vždycky četla o zlé maceše a ošklivých sestrách, tohle bylo až moc dokonalé. Očima běžela po řádkách o tom, jak macecha nutila Popelku těžce dřít a rty se jí při tom vyrovnaly do jedné dlouhé, rovné čáry. Za dveřmi uslyšela šum.
"Otelko," ozval se sladký hlas, "už jsi dodělala ty krásné obrazy do soutěže?"
Otelka se zády přitiskla ke zdi. "Nechce se mi!" odsekla a poslouchala, jak se jemné kroky vzdalují od jejího úkrytu.
Myšlenkami se opět vnořila do příběhu, kde se právě všichni až na Popelku chystali na bál. Připadalo jí to tak blízké. Přestavovala si, jak se její krásné sestry strojí a usmívají se do zrcadel a ona, celá od barev, kreslí obrazy.
Přivřela knížku a zvedla se ze země. Stěží otevřela těžké dveře a vstoupila do hřejivé místnosti plné smíchu.
"Otelko," zaradovala se její mladší sestra, když ji zahlédla, "nechceš jít dneska na party k Danovi?" Druhá sestřička netrpělivě nastražila uši a obě nedočkavě čekaly na Otelčinu odpověď.
"Ne, díky," odvětila jízlivě a propíchla je jedovatým pohledem, "nemám co na sebe." A než ji sestry stihly cokoliv nabídnout, přeběhla do svého pokoje a zavřela se pro změnu tam.
Chvilku tam seděla a koukala do zrcadla, občas se jí v oku zatřpytila slza. Kritickým pohledem přejížděla po křivce svého velkého nosu a upatlaných vlasech, jež jí trčely do všech stran. Myslela přitom na Danielův úsměv, způsob jeho chůze a na ty ruce, po kterých tak moc chtěla, aby ji objímaly.

Netrpělivě znovu otevřela knihu a pramen zvlněných vlasů si posunula za ucho. Zaujatě četla o víle, která Popelku proměnila v krásnou pannu a o princi, který se do ní na první pohled zamiloval. Zasněně vyhlédla z okna, jako by tam snad čekala dýni proměněnou v kočár s koňmi, jimž se před obličeji sráží pára. Přimhouřila oči a zamyslela se. Stěží může čekat na pohádkový zázrak, bude si muset pomoci sama.
Na strom za oknem přilétl slavík, vytáhl zobáček vysoko k nebi a rozezpíval se. Bříško se mu pyšně dmulo a všude kolem něj se na větve snášely zářící paprsky světla. Vzduch byl cítit po bezu a jemném cukru, křehké lístky se klepaly ve větru a ze všech sil se držely na nazelenalých větvičkách. Nebe bylo modré jako klidná mořská hladina po ránu a stěhovaví ptáci se vyčerpaně vraceli zpět domů.
"Tohle je ta pravá krása světa," vydechla Otelka a zaposlouchala se do slavíkovy písně.
"Budu kmotřička i Popelka, pomůžu si jednoduše sama," usmála se na sebe do zrcadla a prsty si pohladila obrys tváře. "Na tu party s vámi půjdu!" křikla na sestry a začala si jemně rozčesávat své dlouhé neposlušné lokny. "A Dan bude můj princ," šeptla, zamrkala a zasmála se.