Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rybičky vesele plavaly v akváriu, nesouce za sebou hovínka podobná drátku. Malý Slavomírek ale nevěděl, co si rybičky možná myslely, a proto nepřestával házet míčem o akvárium (přes vrstvu špíny na skle se ani nedala přesně definovat barva šupin, na kterých se špína už možná taky usadila). S posledním úderem míče začalo sklo nenápadně praskat a s dalším se roztříštilo na tisíc střípků, jež spolu s rybičkami spláchla na koberec světle zelená tekutina.
Takhle to dál nejde, usoudil Slavomírek a sotva spláchl ta za nic nemohoucí tělíčka do klozetu, už nasedal na kolo, aby unikl nadcházející tiché domácnosti, nebo alespoň oddálil trest. Slavomírek ale jel neopatrně, a tak zavadil o první kámen, který se vyskytl na cestě a spadl z kola. Zlomil si vaz. V poslední vteřině svého života si uvědomil svou nerozvážnost, neopatrnost a zamyslel se nade všemi svými hříchy, kterých se za svého zoufale krátkého života dopustil.
Nebyl to ovšem konec. Slavomírek sice nic neviděl, ani nic neslyšel nebo necítil, ale věděl, že není konec. Cítil se velmi malý a najednou už cítil a viděl. Cítil ale vodu, plul vodou a viděl jedním okem napravo a druhým nalevo. Už neměl nohy, ruce se změnily na ploutve, ... - ano, Slavomírek byl rybička. Nenacházel se ale v moři, nýbrž v jakémsi kvádru s umělými rostlinkami, bublinkami i kamínky.
Najednou se akvárium začalo hrozivě otřásat, až to sklo nevydrželo, voda se zformovala v obrovský proud, který vyplavil Slavomírka do jakési podivné tekutiny, ve které se ovšem nedalo dýchat, a tak Slavomírek (opět) zemřel, udušen na koberci v dětském pokoji, podobnému tomu, v němž kdysi také zabil hejno nevinných rybiček.