Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zvonek zacinkal, dveře se otevřely a dovnitř vběhla udýchaná dívenka. Bylo znát, že hledá úkryt před nebezpečím, v jejím případě před pronásledovatelem. S úsměvem jsem jí ukázala místnost pro zaměstnance, kde může vlézt pod poklop, jenž téměř splývá s podlahou. V jejích očích bylo znát vyděšení, nedůvěra a strach, přesto tam vlezla.

Jen tak tak jsem to stihla zpátky ke kase, když do dveří vpadli dva vysocí, černě odění a nebezpečně vyhlížející chlápci.
"Kde je?" zeptal se mě s ledovým klidem o něco málo vyšší muž. Jejich chování mi připomínalo ticho před bouřkou.
"Kdo?" V předstírání blbečka mám už dobrou praxi.
Ta malá holka, patnáctiletá," odpověděl druhý.
"Nikdo před vámi nevešel. Co od ní potřebujete? Kdyby přišla, vyřídím jí váš vzkaz," natáhla jsem se pro jeden tác a nabídla jim hořkou čokoládu plněnou malinovým krémem. Oba odmítli.
"Nic... nebo vlastně... řekněte jí, že ty dluhy někdo splatit musí. Díky."
Odkládala jsem podnos, když ten nižší přistoupil, jednu čokoládu si vzal a opatrně si ji vložil do úst. Jako pravý labužník si ji vychutnával dlouho a užíval si chuť, která mu po ní zbyla.
"Jsou dobré," pokýval hlavou s uznáním. Poté natáhl ruku, jako kdyby si chtěl vzít další. Místo toho mi vyškubl podnos a hodil jej na zem.
"Alle, zkontroluj, zda tady vážně někoho neschovává," zvedl ruku a mávl s ní do vzduchu. Jeho posluhovač se okamžitě pustil do převracení nábytku a shazování skleniček a dortíků z talířků. Přemýšlela jsem, zda hledá, či ničí. Spíše to připomínalo to druhé.

V tu chvíli jsem nad tím ale tak nepřemýšlela. Svět před očima mi překryla mračna a já se vrátila o pět let zpátky. Jako patnáctiletá holka s problémy a chlapy v patách jsem také vběhla do tohoto obchůdku s vynikající čokoládou...
"Do prdele!" zaklela jsem, málem bych zapomněla, co mám v této chvíli dělat. Bože, promeškala bych svůj okamžik, na další bych čekala bůhvíjak dlouho!
Zavřela jsem oči a začala si vybavovat, jak mě to bývalá majitelka čokoládovny učila...

"Špatně! Znovu a soustřeď se," otočila se k oknu, v němž mě pozorovala vždy, když jsem něco zkoušela. Opět jsem si představila, že moje tělo je pouze vzduch a veškerou svou energii jsem soustředila na uzvednutí dvou kamenů. Stejná chyba, kameny s rachotem dopadly zpátky na zem.
"Jak dlouho ti mám říkat, že se nemáš dívat, jak vysoko jsou? Ztrácíš tím kontrolu," zavrtěla hlavou, pak ale ukončila moji hodinu magie. Ten den mne naučila ještě jeden recept na čokoládu, poslední, poté odešla a jediné, co po sobě zanechala, byly vědomosti, které mi za ten půl rok vecpala do hlavy. Vědomosti, které jsem si měla sama rozšiřovat...

Celou svou existencí jsem se soustředila na vzduch, můj oblíbený živel, a pomalu a velice namáhavě jsem začala posunovat věcmi. Zprvu to byly pouze střípky a úlomky, za chvilku už podnosy a nakonec se mi podařilo přidat i lehčí nábytek.

"Podívejme se, pořád to tu patří čarodějnicím," zavrčel jeden z chlapů.
"V tom případě tu ta holka musí být, když se chce bránit!" odvodil druhý a randál se téměř zdvojnásobil.
"Nech toho hledání, nejdříve se zbavíme jí, pak té holky a nakonec zničíme celý jejich rod!" jeho hlas téměř jásal.

Věděla jsem, že chtějí bojovat, ale abych toho byla schopná, musím nejdříve otevřít oči, ale co když ztratím kontrolu a veškerá snaha přijde vniveč? Přemýšlela jsem, zda se mohu odkázat pouze na sluch, ale asi ne, ve dvou se jim lehce podaří mne zmást.
S velkou námahou jsem otevřela oči a rychle si zjistila, kde stojí mí nepřátelé.
Než jsem však stačila zareagovat, jeden z nich vyrazil a uhodil mne do žeber. Trochu jsem se zakymácela. Úder nebyl ponechán bez odezvy, to bych nedovolila, a tak jsem každému uštědřila ránu dubovou židlí. Ani se nepohnuli.
Pak mi to došlo. Když můžu zvednout židli či stůl, tak proč ne i sebe? Navíc to vypadá, že oni magii neovládají, pouze proti ní bojují.

Brzy jsem jim kroužila nízko nad hlavami, že na mne mohli celkem jednoduše dosáhnout. Já se však ve vzduchu dokázala pohybovat skoro jako ryba ve vodě, a tak by se dalo říct, že jsme byli vyrovnaní protivníci.
Šarvátka trvala dlouho a stále to nevypadalo, že by se blížil konec, když vtom mi při jedné otočce křuplo v zádech a já padla dolů. Tvrdý náraz na záda, při kterém jsem se ťukla do hlavy. Nic vážného, ale bolelo to jak čert, a tak jsem mohla další pokus o magii rovnou vynechat.
"Copak? Bolí?" škodolibě se zeptal nade mnou sklánějící se obličej. S odpovědí jsem se ani nenamáhala.
"Pojď najít tu holku," řekl pravděpodobně druhý hlas a oba se ode mne vzdálili.

Ne. Nemůžu prohrát svůj první souboj! Za co by mě pak ostatní považovali?
Překulila jsem se na břicho a pomalu vstala. Nejraději bych se vydala za nimi do sklepa, ale chyběla mi odvaha a síla. Musím to udělat jinak. Jako v nějaké hororové parodii jsem vzala váleček na těsto a čekala několik minut u vchodu do sklepa. Pak se mi naskytla šance, které jsem využila a nakonec se s úlevou zaposlouchala do zvuku padajících těl.

Trochu rozbolavělá, ale již zase v dobré náladě jsem se vrátila k poklopu. Pomohla jsem dívce ven a dlouho ji přemlouvala, aby tu zůstala se mnou.
A tak jsem se na půl roku stala učitelkou čokolády a magie. Teprve pak jsem mohla v tichosti odejít a vydat se do pořádné školy, která rozvine mé schopnosti.