Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je 8 hodin ráno a já právě vstal. Ani nevím, jestli je pondělí nebo úterý, ale to neřeším. Myslím, že jsem měl jít do práce. V šest jsem tam měl být a tajtrlíkovat v oranžové kombinéze při 10stupňovém mrazu. Dělám totiž v technických službách. Jenže mně se dneska absolutně nikam nechce, tak na to seru. Pouštím televizi, jako vždy tam nic není a přepínám kanály tam a zpátky. Zrovna zvoní můj mobil. To je číslo mého šéfa. Neberu to, nejsem blázen. Zatím jsem nenašel vhodnou výmluvu na moji nepřítomnost v práci. Musím rychle přemýšlet nebo mě čeká jistý vyhazov. A už jsem na něco přišel. Právě mě začalo příšerně bolet v krku. Zajdu ke své doktorce. Už jsem tam nebyl celý dlouhý měsíc. Uvařil jsem si kafe a snědl hodně starý rohlík. Bodl by mi nějakej salám, ale v obchodě jsem nebyl celé čtyři dny. Moje lednička zeje prázdnotou.
Přijdu do čekárny a samozřejmě plno důchodců. To bude na dlouho. Konečně se po dvou hodinách dostávám na řadu. "Tak copak vás bolí dneska, pane Černý?" zeptala se mě hned u dveří. Říkám jí, že mne bolí v krku a v noci že jsem měl čtyřicítky. Předepsala mi nějaké léky a nemocenskou mám jen na týden. Došel jsem domů a hned volám svému šéfovi. Nahlásil jsem mu nemocenskou a v klidu se těšil, že budu odpočívat. Natáhnu se na gauč a vtom zazvoní zvonek u dveří. S nechutí jdu otevřít a za dveřmi stojí jedna otravná sousedka z vrchního patra. To je taková stará drbna. Každý den drbe na chodníku s ostatními sousedkami. Skoro pokaždé se baví o mně. Několikrát jsem je slyšel, když jsem kouřil na balkóně. Pozdravil jsem ji a slušně se jí zeptal, co potřebuje. A ona po mně začala štěkat, že prý hážu vajgly z balkónu přímo jí a jejím kamarádkám na hlavu. A že kolikrát nemůže spát, jak pouštím hudbu nahlas i pozdě v noci. S otevřenou hubou na ni zírám a zabouchnu před ní dveře. Dnes na ni opravdu nemám náladu. Ulehnu na gauč, přepínám kanály a opět zvoní zvonek. Ignoruju to. Ještě víc zesílím televizi, abych přehlušil zvonek. Pomáhá to. Zvonek už neslyším.

Jsou 2 hodiny odpoledne. Musel jsem na chvíli usnout u televize. Dostal jsem hlad, tak jsem se rozhodl zajít do obchodu. Doufám, že nepotkám sousedku Drápalovou. Opatrně vycházím na chodbu a čistý vzduch. To se mi ulevilo. Mrknu do schránky a čumím. Je tam nějaká pošta. Nemám klíče od schránky už asi dva měsíce. Ztratil jsem je v jedné hospodě. Musím to inu vyšťourat prsty jako vždycky. Konečně jsem to vylovil. Je to nějakej dopis, ale není v obálce. Je to ženské písmo. Strčil jsem jej do kapsy a valím do toho obchodu, bo mám strašnej hlad. Dopis počká. Nakoupil jsem pár lahváčů, rohlíky, salám a zavináče. Došel jsem domů a pustil se do jídla. V hubě jsem neměl teplé jídlo ani nepamatuju. Sem tam si uvařím sáčkovou polívku nebo párky. Dneska se spokojím s rohlíky a salámem. Vzpomněl jsem si na ten dopis. Po přečtení prvního řádku je mi vše jasné. To je od sousedky Drápalové, která si stěžuje, že ignoruju její stížnosti a že na mně zavolala domovní správu a posléze prý i policii. Hned na to opět zvonek. Otevírám dveře a stojí tam Drápalka i s policií. Začali na mě chrlit tolik otázek, že jsem byl z toho magor. Dokonce se mě ptali i na to, co nevím. Drápalka si hodně přibarvovala. Začal jsem ji nenávidět. Policie mi nakonec sdělila, že pokud se to bude opakovat, předvolají si mne. A to už prý nebude taková legrace. Pokorně jsem zavřel dveře a supěl.

Na druhý den se vzbudím už v půl šesté. Celou noc jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem, jak jí to vrátím. Jdu na balkon si zakouřit. Popel klepu schválně na trávník a čekám, až ta mrcha vyleze. Už vychází i se svými kamarádkami drbnami, zastavily se na chodníku přímo pod mým balkonem. Jak jsem dokouřil cigaretu, odhodil jsem vajgl mezi ně. Začaly nadávat a já jsem se za rohem jenom smál. Vypil jsem pár lahváčů, pustil nahlas televizi a relaxoval. Tak jsem to dělal celý týden, až přišel opět den, kdy jsem musel zase do práce.
Navlékl jsem se do té nevkusné oranžové kombinézy a přichystal si sekačku na trávu. Vtom za mnou přišel šéf, že mám jít s ním do kanceláře. Vylekaný, co se děje, jsem ho následoval. Pomalu jsem se na jeho pokyn usadil a netrpělivě čekal, co mi chce sdělit. Z jeho úst jsem si vyslechl, že už nebudu sekat trávu s traktorkem ani ruční sekačkou. Doufal jsem tedy, že mě chce povýšit. Ale zmýlil jsem se. Ode dneška prej budu chodit s rýčem, lopatkou nebo hrabat listí. Co se dalo dělat. Lepší než vyhazov.

Přišel jsem utahaný domů. Z toho klečení na trávníku mě strašně bolely záda. Zvoní zvonek, jdu tedy otevřít. Stojí tam asi pět lidí z baráku a ptají se mne, zda jsem neviděl sousedku Drápalovou. Prý už je nezvěstná 3 dny. Celý zmatený jsem jim odpověděl, že jsem ji taky neviděl a zavřel jsem dveře. Šel jsem spát.

Ráno přijdu do práce a opět přichází šéf, že mám jít s ním. Tak tedy jdu a už vím, že to bude špatné. Mám padáka. Prý jsem línej, věčně nemocnej a včera jsem to odflákl. Prý za mě dělali druzí. Je pravda, že jsem furt kouřil a čuměl po babách... Ale stejně mě ta práce nebaví. Jen co vejdu do baráku, už tam stojí policie a zatýká mě. Jsem podezřelý z vraždy Drápalové. Byla nalezena mrtvá ve sklepě. Byla uškrcena. Policie mě odvádí ven a všichni sousedé si na mne ukazují prstem a vykřikují: "Ty vrahu, budeš pykat!" A já ně ukazuju prostředníček. Nasedám do auta s pouty na rukou a je mi všechno jedno. Při výslechu celou hodinu vysvětluji, že jsem nevinej a že se mi sousedé mstí. Že mě nemají rádi. Jsem v koncích, nikdo mi nevěří...
Po hodině všechno přiznávám. Všechno. To, jak jsem ji zabil. Počkal jsem si na ni ve sklepě, bo jsem věděl, že tam chodí každý druhý den pro brambory. Uškrtil jsem ji šálou, kterou jsem měl po otci. Pomstil jsem se jí za ten dopis, jak mi vyhrožovala. Přemýšlel jsem nad tím celou noc, jak jsem nespal.
A teď už všechno víte. A nelituji toho. Klidně bych to udělal znovu a komukoliv, kdo by na mě ušil podraz...