Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je to již poněkolikáté, kdy procházím touto krajinou a poznávám v ní tak její skrytou tvář. Hledám zde ve tmě sněhové vločky, které mi připomínají tíživé vzpomínky. Věčné bloudění lesem je můj učiněný ráj a já vím, že dnes je to naposledy, kdy se musím rozhodnout, než začnu novou etapu svého života.

Stojím před starým vysokým stromem, který mi byl vždy ochoten nabídnout útočiště v těžkých životních chvílích. Jsem od města nedaleko, však i přesto se cítím být všemu tak vzdálený. Křečovitě držím v ruce kufr, snad odhodlán v nejistotě odjet. Pevně doufám, že mé rozhodnutí je správné. Je snad podle vás natolik velký zločin odjet daleko odtud, když jste vše ztratili? Když neexistuje ani jeden dost přesvědčivý důvod k tomu, abych tu zůstal?

Je tak moc těžké být odsouzen pro něco, co jsem nikdy neudělal. I přesto budu nadále viníkem. Je těžké žít ve světě, kde vás společnost odsoudí jen pro to, co nejste. Kde vládne hlas většiny a pokud s nimi nesouhlasíte, zašlápnou vás jako malého červa. Je teoreticky nemožné být příčinou sebevraždy jedné osoby, které si nejste vědom. Jak mohu být odsouzen pro její smrt, když jsem ji nezabil. Nemohl jsem jí dát to, oč mě tak silně žádala - lásku. Ona mě milovala. Šíleně moc. Až k zbláznění. Ale já nedokázal žít s člověkem, k němuž jsem nic necítil. Věděl jsem, že krásný život je jen nesmyslná fráze o naivních princeznách, že amor ne vždy dokáže střelit šíp do té správné osoby, že láska je jen slovo, které člověk vypustí v nevhodný okamžik z úst a že každá fráze "miluji Tě" může někdy i bolet. Měl jsem rozporuplné pocity, jež se nedaly od sebe navzájem rozlišit. Někde hluboko ve mně, uvnitř srdce, jsem cítil cosi, něco dráždivého a věděl tak, že je to láska, aniž bych si to uvědomoval. Já neměl tušení, že ten pohled do jejích očí, při kterém vám začne silně a hluboce tlouci srdce, je zamilovanost. Možná jsem byl příliš hluchý. Teď už vše vím, ale až když je příliš pozdě.

A já jí tiskl pevně ruku. V domnění, že vše napravím. Setřel jsem jí slzy velké jako perličky, které se po tváři kutálely dolů. Na přístrojích bylo vidět zvýšení jejího tepu v mé přítomnosti.

Pocity, při nichž ztrácíte svoji milovanou osobu, jsou takřka nepopsatelné. Když cítíte, jak se vám v krajině břišní vše trhá a slzy z očí derou, aniž by byla jakákoliv možnost je zastavit. Když se vám nohy pod tíhou podlamují. Cítíte v sobě takovou prázdnotu, až máte strach, že se v ní ztratíte. I ona mě držela za ruku, jako by to mělo být naposledy. Nechtěla se ještě rozloučit. Ale udělala to! Přál jsem si, aby mi mé srdce smutkem puklo. Teprve teď, v tuhle chvíli si uvědomuji, co vše pro mě znamenala. Jak moc mi schází. Jako bych ztratil i sám sebe.

Proč jsi to udělala? Proč teď klečím u tvého nehybného těla a smáčím Ti mými chladnými slzami tvář? Slzy samovolně stékají z mých vyhaslých očí. Tvé problémy by měly řešení. Mohli jsme je řešit třeba spolu. Všechno na světě bych Ti odpustil. Všechno! Jen kdybys tu teď byla se mnou. Jsou věci, kvůli kterým se neumírá a Ty jsi umřela zcela zbytečně. Já nechci nosit kytky na Tvůj hrob. Ani nevím, které máš nejraději. Nevyznám se sám v sobě. Černá a bílá, noc a den. Připadám si jako ten osamělý bod uprostřed vesmíru.

A já neustále nosím v kapse žiletku. Co kdyby náhodou?­­­­­­ Nikdy bych nenašel na to odvahu a Ty ses podřezala s tak ledovým klidem. Bez jakýkoliv výčitek. Bez jakéhokoliv svědomí. Řekla jsi, že nikomu nebudeš chybět, ale přesto máš všechny ráda. Nikdy Tě však nenapadlo, že já Tvou smrtí ztratím i kus svého srdce.

Uteču tam, kde jsou lidé obdarovaní jen dobrými vlastnostmi. Kde budu moci za dlouhých večerů sedávat a vzhlížet ke hvězdám. Pozorovat tichou krajinu kolem sebe. Toulat se světem, jako by mě rozum opustil. Život je pro mě velice cenný na to, abych ho ukončil z rozmaru či deprese. Vzít si život dokázalo mnoho lidí, ale postavit se svému osudu dokáže málokdo. Život je dar, který dostaneme jen jednou. Nikdo se Tě neptá, zda ho chceš, prostě ho musíš přijmout a žít. Dárek nelze odmítnout a nelze ho vrátit. I ty nejtěžší překážky v životě jdou překonat, protože jsem jen člověk a nic lidského mi není cizí. Já mám odvahu jít dál.

Můj první krůček se zdál být trochu nejistý, ale nakonec mě nohy vedly a já nevěděl kam. Kráčím přímo za nosem. Najednou mám tolik času na přemýšlení, ale v tom zmatku ani nevím, kde začít.

Čas plyne ohromnou rychlostí. A my si ani nestačíme uvědomovat, že staré dveře se zavírají a tím nové otevírají. Přesto nechceme, aby naše vzpomínky zmizely v prázdnotě.
Přecházím louku, kráčím lesem bez šance na štěstí. Kamkoliv půjdu, až třeba na konec světa. Protože pro mě je život cestou, dokud jdu. Se slzou stékající po mé tváři usínám a vzpomínám.