Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl večer, pouze pár hodin zbývalo do půlnoci a já vystupoval z metra. Jen málo lidí jsem v podzemí potkal, všichni už seděli v teplém křesle, kde se dívali na televizi.

Když jsem stál na jezdícím schodišti, zahlédl jsem za sebou dívku. Zahalena byla v černé kapuci, jen její blonďaté vlasy vykukovaly navenek, kalhoty stejné barvy a boty, nejvýraznější, měla blýskavé.
Jakmile jsem dorazil nahoru, stála stále za mnou. Po chvíli se rozeběhla a utekla po schodišti. Po tom samém, po kterém jsem měl v plánu se vydat i já. Zdálo se mi to podezřelé, avšak nejsem přeci žádná baba, abych se bál ženy, a tak jsem vyšel po těch samých schodech ven na ulici. Tam ona dívka postávala, s rukama v kapsách a hlavou skloněnou k zemi. Nevšímaje si ji, pokračoval jsem dál ve své cestě takovou menší uličkou, kde mají krámky chudší obchodnicí, Vietnamci či Turci.

Ušel jsem asi deset kroků, když vtom jsem uslyšel zvuk, jako kdyby někdo klopýtl o chodník. Otočil jsem se a uviděl, jak někdo v ten moment zaběhl za roh. Nedokázal jsem odhalit, co měl na sobě, ani jakého byl pohlaví, ale hned jsem měl neblahé tušení, že mě někdo sleduje. Je to snad ta dívka? Pokud ano, tak proč mě sleduje, co ji k tomu vede? V hlavě mi problesklo, jakým dívkám jsem za život ublížil, hledal jsem důvod, proč by mě chtěla nějaká dívka stalkovat nebo snad dokonce i zabít. Raději jsem nad tím neuvažoval a pokračoval dál.

Po chvilce jsem vyšel na náměstí, kde bylo už poněkud rušněji. Kolem prošel dav asijských turistů, kteří si prohlíželi krásy noční Prahy. Po dívce už nebylo ani památky.

Posléze jsem se rozhodl zkrátit si cestu přes jednu strmou uličku. Chodník zde byl sice vyboulený a kolem se válela spousta odpadků, neboť se sem uklízečům nechce moc chodit, ale ušetřilo mi to nejméně deset minut času.

Po pár minutách jsem znovu za sebou zaslechl kroky, otočil jsem se, avšak za mnou nikdo nebyl. Začínal jsem mít pomalu strach, zrychloval chůzi a vzápětí se dal i do běhu. Cítil jsem, že za mnou začal někdo také utíkat. Neotáčeje se, pádil jsem stále dál. Měl jsem jen jeden cíl - vyváznout z té uličky živý!

Náhle jsem klopýtl a upadl. Chtěl jsem se rychle zvednout, ovšem nade mnou se náhle tyčila jakási postava. Byla to ta dívka! Popadla mne za kabát, čímž mě vyzdvihla nahoru, ve druhé ruce držela nůž, jenž se blyštil od měsíčního svitu. Nebyl jsem s to slova ani poté, co ukázala tvář, ztratil jsem hlas při pohledu na její obličej. Byl celý zkrvavený, vlasy měla zčásti skalpované, z levého oka krvácela, nos celý přeražený, utržené rty na puse, prostě otřesný pohled!

Jak se tak dívala do mých modrých očí a já do těch jejích černých, vypadala jako zombie. Oči měla jakoby bez života. Když mne chtěla bodnout, zarazila se, rychle mě odhodila na zem a utekla. Viděl jsem, jak mizí v temných pražských uličkách. Jen stěží jsem lapal po dechu, byl jsem vyděšený k smrti, ba ani nevím, jak jsem se dopotácel domů, vybavuji si jen to ráno, kdy jsem vše pochopil.

To jsem se vzbudil asi v pět hodin, a tak jsem si pustil rádio. Zpočátku povídali jen o situaci ve vládě a o jakémsi zdražování potravin. Leč pak následovala zpráva, která mnou zcela otřásla. Hlásili, že se v metru včera večer někdo pokusil o sebevraždu, úspěšně... Nějaká holka si to namířila přímo doprostřed podzemí, kde počkala na vlak, který ji pak přejel. Jakmile začali mluvit o jejím popisu, zatrnulo mi. Z moderátorových slov jsem si sestavil dokonalou podobu té dívky, co mě v noci pronásledovala. Najednou to všechno dávalo smysl, potřeboval jsem ale další informace.

V novinách se později objevilo více podrobností, dokonce i fotografie dívky, místa činu, kde ležela pod zkrvavenou dekou na kolejišti, a muže, partnera, jenž mně byl neskutečně podobný. Údajně se do kolejí postavila kvůli příteli, protože si našel jinou dívku a ona to pochopitelně špatně nesla. Rozhodla se proto život ukončit, než aby se dále trápila.
Bude to znít divně, ale po nárazu metra se její duše probudila k životu, tělo zůstalo netknuté, avšak ona se pohybovala, chtěla se pomstít, a tak si myslela, že jsem já onen její přítel, proto mne pronásledovala, aby mě mohla v nějaké temné uličce zabít. Jenže při pohledu zblízka pochopila, že to byl omyl. Prozradily mne moje oči. Díky nim mě nezabila, mé modré oči mě uchránily.

O den později pak našli jejího bývalého přítele ubodaného v parku, kde se měl sejít se svou novou láskou. Ačkoliv policie hledala vraha, jak nejlépe mohla, nikdy ho nenašla. Jen já jediný znal pravdu. Těžko by mi však uvěřili, kdybych za pachatele označil v té době mrtvou dívku, akorát by mě zavřeli do blázince. A tak pravda zůstane až nadosmrti veřejnosti skryta.