Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Probouzím se ze snů a snažím se otevřít oči.
"Co to bylo? Bylo to skutečné, nebo se mi to jen zdálo?"
Pomalu rozlepuji oči, dívám se do okna, kde se na mě sluní další jarní den. Je sobota a nemám nic na práci, proto ještě chvíli zůstávám v posteli s myšlenkou na můj sen. Pomalu se mi však vytrácí z paměti, ale jeden okamžik je příliš silný, než abych zapomněla.

Chci skočit ze skály, když v tom mne chytne nějaká mužská ruka a zadrží mě. Nevidím mu do obličeje, mám před sebou jakousi mlhu, přes kterou nevidím. Jeho hlas mi však přijde povědomý.
"Odkud ho znám?" pomyslím si.
Mluví na mě, ale já mu nerozumím ani slovo. Odvrátím se od něj a pohlédnu na místo, kde měla být hluboká propast. Ta zde již ale není, místo ní zde leží srna. Mrtvá srna. Všude je plno krve. Nemohla jsem se na to dál dívat, a tak jsem sklonila hlavu do svých rukou. Zápach. Cítila jsem smrt, ale co to znamená?
Otevřela jsem oči, pohlédla na ruce a chtěla zakřičet, jenže jsem nemohla. Mé ruce byly celé od krve a zápach vycházel z nich. Znovu jsem se podívala na srnu, klekla jsem k ní a chtěla ji pohladit. Nedokázala jsem to. V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem to já, kdo srnu zabil. Muž se ke mně sklonil, něco pošeptal a já jako bych pomalu upadala do spánku. Jen jsem cítila, jak mě někdo bere do náručí a někam nese.

Vůně - tak krásná, sladká, plná života - se mi drala do nosních dírek a pokračovala dál do mého nitra. Tak příjemné a přitom tak drsné na dotek. Otevřela jsem oči a spatřila nebe. Cožpak jsem v nebi? Ne, to jen nebe se na mě culilo a posílalo pozdravy. Tak krásný hvizd, bzučení hmyzu a zpěv ptáků, nic krásnějšího jsem jaktěživ neslyšela. Jako bych poslouchala orchestr přírodních krás. Vítr skučel ve větvích, ovíval mě vlahý vánek. Odněkud tekl potůček, v němž plavaly žáby a zdravily mě. Stále jsem však ležela a dívala se do nebe. Tak modré, bez jediného mráčku. Slunce bylo schováno za větvemi stromů a snažilo prorazit si cestu ke mně. Stále jsem ležela. Odněkud jsem zaslechla kroky, které se ke mně blížily. Byly ale tak tiché, že jsem si v první chvíli neuvědomila, že kroky přestaly jít slyšet. Nade mnou se objevila něčí hlava. Ne, to nemůže být on, vzdychla jsem a po tváři mi stékaly slzy. On se však usmál, otřel mi slzy, políbil mě a já věděla, že je vše v pořádku.