Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na Hradčanech jsem vám znal jednoho řezníka, dělal v uzeninách pod hradem a vždycky každému i přidal. Copak o to, první republika, masa bylo dost, všechno na vzestupu, jenže po válce mu Němci trošku utáhli opasek a nám ostatně taky, ale vždycky se našlo něco "navíc". V roce 48 ale už toho měl dost, těšil se, jak se těch lístků zbaví, avšak furt ještě platily a regulace byla zesílena. Tady šlo už prakticky jen opravdu podvodem sehnat nějaký ten kus masa navíc - a taky to tak udělal, kluk mazaná...

Pod hradem se začala rodit parta, která prodávala falešné lístky na maso, dokonalé padělky. Lístky se musely odevzdávat dál, jinak by celý ten systém postrádal smysl. A tak když onen řezník měl několik přebývajících lístků, už se s masem daly dělat divy. A teď se ptáte, jak to vím? To je jednoduché.
Jednou ke mně na návštěvu přišel "kamarád" z StB, hubeňour, který už mi rok pije krev a nepřímo mě sleduje jako svou manželku, když podezřívá z nevěry. Asi se neměl s kým vykecat, tak si vybral mě jako vrbu - já to aspoň nemůžu proti němu použít, nemam žádné kontakty na disidenty. Opil se u mě a pověděl mi o svém posledním případu, o tom řezníkovi, kterého jsem znal z oněch předválečných dob, o čemž naštěstí neměl ani tušení.

Tak tedy ten řezník si otevřel tuto nelegální živnost a oni mu na to přišli. Řezník nakonec vyzvěděl kontakty na celou partu a dostal 10 let natvrdo. Jenomže žít se svědomím, že zradil, nedokázal. A pro řezníka, milovníka masa, který ve věznici maso nemá vlastně vůbec, je takový život stejně zbytečný. Našli ho po půlroce oběšeného na prostěradle.

Já sice nejsem žádný syčák, ale přišlo mi líto jeho stavu nevyužít, nabídl jsem se mu tedy, že ho odvezu domů, aby se mu po cestě něco nestalo. On souhlasil, byl beztak podnapilý, takže by odsouhlasil, i kdybych mu slíbil, že ho odvezu na popraviště. Já jsem vlastně udělal něco podobného. On mi v autě vytuhl a já nevěděl, kam ho dovést, tak jsem se mu tedy podíval do kapes a našel občanku, kde byla adresa bydliště i zaměstnání. Taky jsem mu v podpaždí našel bouchačku, tak jsem si ji schoval pod pásek; taková věc se člověku vždycky hodí. S tím hubeňourem, nějakým Pavlem Petráčkem, jak měl napsáno v dokladech, jsem mířil rovnou před centrálu StB, kde pracuje.

Dojel jsem na místo a přistavil vůz přímo ke vchodu, pak jej zamkl a odešel, s bouchačkou a doklady Petráčka u sebe. Zbytek jsem nechal na osudu, jak bude ke mně a k němu milosrdný. Já zatím zbraň i doklady doma pečlivě uschoval, doklady jsem hodil do světlíku a zbraň uschoval do sklepa, beztak tam moc lidí nechodí. Čekal jsem, co se bude dál dít, jestli mě přijdou navštívit pánové v dlouhých kabátech, nebo na mě zapomenou.

Přece mě to nedalo a zavolal jsem po pár hodinách na číslo pana Petráčka, jako že bych pro ně něco měl, a na druhé straně se ozvalo: "Je mi líto, ale pan Petráček už není mezi námi...vám to vlastně říct můžu, vy to asi dál vytrubovat nebudete, našli ho před centrálou totálně zťatého a okradeného o doklady i o bouchačku a vůbec nic si nepamatoval, že prý byl u nějakého chlapa na návštěvě a tam se ožral, ale nevěděl u jakého. Okamžitě ho vyhodili a zatkli. To víte, ztratit i zbraň a ještě v takovém stavu, to se nedá jen tak zapomenout, jestli rozumíte?"
Já byl ticho, chtěl jsem to už položit, on ale ještě dodal: "Jo, já jsem nějaký Kropáček a podle všeho budu asi náhradníkem za Petráčka, tak mě nejspíš budete potkávat častěji..." a zavěsil.

Člověk si trhal vlasy, co zase způsobil - jednoho se zbavil a druhého vyfasoval. Ještě větší fór je ten, že nějaký Kropáček se mnou kdysi chodil do obecné školy a za okupace měl firmu s domácími potřebami naproti toho uzenářství. Poznal mě, to je jasné, ale jako příslušník StB se musel chovat tak, jako by se mnou mluvil poprvé.