Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dlouho jsem měla pocit, že nikam nepatřím. Byla jsem jedináček, jedině dítě v rodině, která vlastně ani rodinou není. Oba moji rodiče jsou doktoři, v nemocnici často trávili i celé dny a já vyrůstala jen s chůvou. Kamarádů ve školce a později i škole jsem měla jen pár. Nikdo se nechtěl přátelit s uzavřenou dívkou. Já, dítě s čím dál větším problémem se jakkoli socializovat, jsem se cítila na světě čím dál víc zbytečná. Až do dne, kdy jsi do mého života přišla ty.

Dala jsi mi důvod se smát, důvod žít. V den mých šestých narozenin, kdy jsme se poprvé setkaly, jsi mi připadala...zvláštní. Zvláštní už jen proto, že jiné děti kromě úsměvů uměly být i zlé. Už v tak raném věku cítily zášť, nutkání být těmi nejlepšími na úkor ublížení jiným, i čirou nenávist. Nenávist pramenící už ze samé podstaty lidského bytí, z té pravé povahy každého lidského srdce. Kdežto ty jsi byla ta, ve které se soustředil i ten poslední zbytek dobra na tomto světě. Poslední střípek lásky. A já ti tu lásku chtěla všechnu vrátit.

Sdílela jsem s tebou všechno krásné. Celý můj volný čas patřil jen tobě. Tvá samotná přítomnost mne víc a víc pohlcovala a já se snad konečně cítila šťastná. Dokázaly jsme si spolu povídat dlouhé hodiny, ba co víc, přidávali se k nám i další přátelé. Přátelé, které jsem vídávala jen někdy. Často jsem slyšela jen jejich hlas nebo dokonce jen cítila, že jsou tu stále se mnou. Přátelé, kterým nikdo jiný nedůvěřoval. Ani mí rodiče, ani chůva, ani jiné děti.

S těmito přáteli jsem vyrůstala. Přišlo mi sice zvláštní, že se mnou mohou být kdykoli se mi zachtělo, vždyť dřív měli rodiče problém nechat u nás přespat byť jen jedinou spolužačku, a najednou jich tu bez problémů mohu mít třeba deset. Nevěnovala jsem tomu ale kdovíjakou pozornost, třeba rodiče jen nechtěli, abych byla pořád tak sama.

Jednou dostala máma šílený nápad. Měla bych se prý začít přátelit i s lidmi z nemocnice, s jejími kolegy. Měli by mi pomoct zařadit se do normálního života, mezi ty děti. Čím dál častěji za mnou domů chodili v bílých pláštích a narušovali tiché a hluboké konverzace mezi mnou, tebou a přáteli. Vzpomínám na den, kdy jsem ti, jako své nejlepší kamarádce, pletla copánky a oni najednou vtrhli do mého pokoje. Zase si chtěli povídat. Ty ses jen pousmála a pozvedla levé obočí, nad kterým se ti zaleskla dlouhá, hluboká, šesti stehy zašitá jizva. Zvláštní, že jsem si jí nikdy dřív nevšimla. I ten úsměv byl tak nějak zvláštně pokřivený.

Lidé v pláštích si se mnou chtěli povídat o našich přátelích. Já byla jako vždy proti, měli z nich panický strach. Už několikrát mi radili, abych po těch lidech hodila nějakou hračkou, abych jim ublížila, abych je vyhnala z našeho čistého, radostného života. Já byla připravena pro ně udělat cokoli. Cokoli. Obličeje lidí v pláštích se mi zdály čím dál děsivější. Nenáviděla jsem je. Jedna z těch odporných bílých nestvůr se na mě dokonce pokusila sáhnout!
"A brzy sáhne i na nás," zašeptala jedna z dívek.
Ne, to ne! To nesmím dopustit! "Co mám dělat?" ptám se.
"Mám nápad. Utečeme jim. Pojď. Následuj mne. Spolu to zvládneme..."
Klidným, utěšujícím hlasem mě vedla po bytě směrem k balkónu. Po celou dobu jsem tě pevně držela za ruku. Byla jsem přesvědčena, že spolu zvládneme všechno. Že spolu zvládneme oprostit se od lidí, co nám jen ubližují.

Náhle jsem to spatřila. Most. Překrásný most vedoucí jistě do říše, kam žádný bílý plášť nemůže. Chtěla jsem na něj vejít. Přejít ho až na druhou stranu. Stále jsem tě držela za ruku, přelezla zábradlí balkónu a vstoupila na první schod. Druhý, třetí. Náhle jsem pocítila, že nemám pod nohama žádné schody. Letěla jsem. Letěla jsem dolů. Tu ránu, která ukončila můj život pádem z osmého patra, jsem ani necítila. Mí přátelé se mnou byli až do konce, stejně jako ty. Ty, má nejlepší a zároveň jediná opravdová kamarádka. Jsem dnes již deset let mrtvá a konečně jsem sebrala odvahu podělit se o svůj příběh, ale ty žiješ dál. Dál u většiny malých dětí v tisíci svých dvojnic. Panenky totiž nemohou zemřít...