Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Podívala jsem se na tvář v zrcadle. Vůbec to nevypadalo jako já, bývalá královna střední školy. Obě zápěstí mám zarudlá od množství ranek. Stejné řezné ranky ztrpčují pohled na ramena, pár jich zdobilo jednu klíční kost, několik se jich usídlilo na stehnech a pár na kolenech. Nebyla jsem nalíčená, takže byly vidět fialové kruhy pod očima, jako bych nespala, ale já spala, dlouhých dvanáct hodin, přesto jsem stále unavená. V obličeji jsem byla bledá, kůži mám nezdravě fialovou. Nejsem nemocná, jen nešťastná.

Ještě před rokem jsem byla obyčejná dívka, chodila módně oblékaná, hezky nalíčená a nádherně se smála, ostatní mě za to měli rádi, někteří snad i záviděli.

Moji kamarádi, kteří si tak říkat ani neměli, mě vyhodili ze svého okruhu hned, jak jsem je začala opravdu potřebovat. A tak jsem se postupem času změnila, nosila černé oblečení a byla pečlivě zahalená, aby nikdo nemohl zahlédnout jedinou ranku. Některým lidem jsem naháněla strach, protože můj vzhled působil dojmem, jako bych nikdy nepoznala smích a radost. Na polámaných nehtech se dalo zahlédnout zbytky laku.

Tohle nemůžu být já, objevilo se mi v mysli a já s tím souhlasila, bohužel jsem tak doopravdy vypadala. Změním se, budu zase ta šťastná dívka, která se dokáže smát, pomyslela jsem si a pustila se do toho. Hloupě jsem si myslela, že návrat bude jednoduchý.

Podívala jsem se do svého šatníků, byl skoro prázdný, přesto vzadu stály krabice s mým starým oblečením. Jednu jsem vytáhla a opatrně se do ní podívala, byla plná bot. Vytáhla jsem si jedny barevné conversky a krabici zase schovala. V další byly džíny, kraťasy, tepláky a podobné věci. Vybrala jsem si tmavě modré, úzké, na kolenou trošku prodrbané. Nakonec jsem si vzala bílé tričko na ramínka a přes to fialovo modrou košili s tříčtvrtečním rukávem. Abych zahalila ruce celé, nasadila jsem si proužkované návleky. Vypadalo to strašně, ale aspoň něco, na lepší výběr jsem neměla čas.

Seběhla jsem dolů do kuchyně, kde rodiče s mladším bráškou právě snídali. Vyvalili na mě oči, na tohle si už odvykli, a když jsem se zeptala, co je ke snídani, otevřeli pusu tak, že jim skoro vypadlo sousto, které zrovna žvýkali.
"Ehm...toasty, chceš taky?" odpověděla mi opatrně mamka a já se prostě musela zasmát.
"Jo, proč ne..." Už dlouho jsem nesnídala, uvědomila jsem si, a na talíř si naložila rovnou dva.

Před odchodem do školy jsem se lehce nalíčila a vydala se na cestu. Lidé mě pozorovali s úžasem v očích. Pohled jsem jim s úsměvem oplácela. Stále jsem nechápala, proč jsem si začala ubližovat. Na hodinách mě všichni pozorovali. Na chodbách mi stále lidé ustupovali, ale už ne proto, že by se mě báli, ale proto, že byli překvapení. Vlasy jsem měla vyčesané, takže mi bylo vidět kousek tetování, které mám již víc jak rok. S úsměvem jsem vešla do jídelny. Vůbec se nezměnila. Letmo jsem ji přelétla a zarazila se u jednoho kluka. Mladšího bratra mého prince. Vypadal úplně jako on. Tolik mě zabolelo u srdce, že jsem to nevydržela, obrátila se a šla rovnou domů, do pokoje.

Začala jsem na něj vzpomínat, jeho úsměv, hlas... Postupně jsem se vrátila do reality. Bolest už jsem nemohla déle snášet. Převlékla jsem se do kraťasů a trička na ramínka. Vzala jsem si svého nejlepšího přítele. Kapesní nožík. Otevřela ho a čepel si namířila na zápěstí. Usmívala jsem se, těšila se, až budu zase volná. Na obou rukách jsem si pořezala několik žilek. Lehla jsem si na postel a nechala krev, ať smáčí oblečení i postel. Usmívala jsem se celou dobu, dokud jsme neztratila vědomí.

Klika se pohnula, někdo chtěl vejít do pokoje, bylo zavřeno.
"Liso? Liso! Otevři!" volal klučičí hlas. Nikdo ale stále neotvíral, a tak začal dotyčný vrážet a mlátit do dveří tak dlouho, dokud se nerozletěly.
Černovlasý kluk vběhl do místnosti. Z úst se mu vydralo tiché: Ne!
Vrhl se k bezvládnému zkrvavenému tělu, ještě žila. Sundal si košili, roztrhal ji na několik pásů a začal dívce obvazovat rány.

Probudila jsem se do ostrého světla. Tohle je nebe, pomyslela jsem si, ale hned to popřela, slyšela jsem pípání a z ruk mi vedly hadičky. Někdo mě držel za ruce, oba měli skloněné hlavy, nejspíš se modlili, byli si podobní.
"Co se stalo?" zašeptala jsem. Dotyční zvedli hlavy a já je hned poznala. Můj princ a jeho mladší bratr.
"Chtěla ses zabít," zašeptali zároveň.
"Netušil jsem, že jsi na tom tak špatně, ani Lukáš mi to říct nemohl, protože jsi to dokonale schovávala. Kdybych to věděl, přijel bych dřív," řekl Ondra.
"Kdy jsi přijel?" zašeptala jsem.
"Dneska, chtěl jsem jít do školy na oběd, že si popovídám s ostatními, ale Luk mi řekl, že tě viděl, jak odcházíš, tak jsem šel rovnou za tebou. Když jsem tě našel, byla jsi v bezvědomí, tak jsem tě odnesl do nemocnice..."
Panebože, on mě vážně nesl! Já omdlím...
"Á, už ses probrala," řekla doktorka, která právě vešla. "Kluci, je mi líto, ale musíte odejít."
Pomalu se zvedli a začali odcházet, u dveří se Ondra ještě otočil a zašeptal: Miluji tě.