Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je tomu přesně rok, co jsem byl naposledy v El Mundo. Nelituji toho, že jsem se vzdal prostého života rančera, který by žil poklidně na předměstí a staral se jen o to svoje stádo krav. Koneckonců, nikdy mne to k tomu netáhlo.

Moje rodiče sice byli proti tomu, abych se stal zlatokopem, ale já měl zkrátka svůj sen. Navíc, o nich tento příběh není, a proto je zbytečné se zaobírat jejich výchovou, která stejně k ničemu nevedla. Měl jsem v sobě temperamentní horkou krev Mexikánce, a to nikdo nemohl zapřít.

Na svou cestu jsem se vydal brzo z rána v době, kdy ještě všichni spali. Pomodlil jsem se ke svaté trojici a prosil je, aby mi požehnali při mé cestě. Nejspíše mě neposlouchali nebo možná také měli nějaký hezký sen, protože se stal pravý opak. Na cestě jsem potkal tuláka, jenž se z počátku tvářil jako neškodný pobuda, ale teprve potom, co jsem mu nechtěl dát ani peso, vytáhl starý kolt s úmyslem po mně vystřelit. Neváhal jsem ani chvíli a dal se na útěk. Teď když se na to zpětně dívám, byla to hloupost. Kdyby měl lepší mušku, mohl jsem být už mrtvý a tenhle příběh vám nevyprávět. Říkáte si asi, že jsem měl z pekla štěstí, ale jak už jsem řekl, bůh zřejmě spal, protože mi do cesty přišlo něco horšího. Bandité.

Neměl jsem v úmyslu se jim vzpouzet a dal jsem jim svoje peníze. Taky jsem neměl na výběr. Obklopili mne ze všech stran a já tak neměl pražádnou šanci na ústup. Přišel jsem o všechno. Mince, klobouk, vybavení na rýžování zlata na Klondaiku a dokonce i o medailonek, který mi byl památkou na rodinu.

Byl jsem na mizině, a to teprve na začátku mojí cesty. Nejspíše by bylo pro někoho moudré to teď vzdát a vrátit se domů, ale to jsem razantně odmítl. Jsem paličák, a když si za něčím stojím, tak za tím musím jít. Dodal jsem si proto odvahu, oklepal se a pokračoval.

Po zbytek dne se tak nic nestalo. Až k večeru se začaly dít podivné věci. Čert mi to byl dlužen, že jsem si ustlal pod starým stromem, který byl dozajista prokletý. Zprvu kolem mého těla zakroužili supy, ale ty jsem ignoroval. Měli mě za mrtvého a dobře věděli, že se přes poušť nedostanu. Já byl ovšem pevně přesvědčen, že to zvládnu. Brzy jsem však poznal, že přes ni moje kroky nepovedou.

Po supech přišel skučivý vítr, jenž zvířil písek, co mne nemilosrdně šlehal do obličeje. Přetáhl jsem si košili přes hlavu a schoulil se do klubíčka, protože cestovat v tomhle nečase by mohl jenom blázen. Zčistajasna se ovšem za mnou ozval hrom, jak udeřil blesk do stromu, co ihned vzplanul mocným ohněm.

Už jen to, že zahřmělo, by bohatě stačilo k tomu, abych si uvědomil, že tu něco nehraje. Zelený plamen mne ujistil, že je zle, a proto by bylo dobré prchnout, dokud je čas. Měl jsem strach a dal jsem se na útěk, ale obklopil mě vír, co mne nechtěl nikam pustit.

Znovu udeřil blesk do stromu a vše ustalo. Najednou jsem nebyl na okraji pouště, ale v nějaké podivné jeskyni. Nechápal jsem, jak jsem se tu objevil, ale vysvětlení přišlo náhle. Smích. Ďábelský smích se ozýval ozvěnou a prořezával naprosté ticho. Šustění křídel netopýrů mi dalo jasný signál, abych běžel.

Uposlechl jsem svoje instinkty a zběsile jsem pádil ve tmě vstříc neznámu. Modlil jsem se v duchu, aby to byl jen nějaký hloupý sen a já na tuto výpravu nikdy nešel, ale realita byla bohužel pravdou.

Moje kroky mne nakonec zavedly až do obrovského sálu ozářeného několika pochodněmi, zavěšenými na blyštících se zlatých deskách této poklady nabité místnosti. Všude kolem mě byla vyobrazení jakýchsi mužů, co zde nejspíše dříve žili a prováděli nějaké rituály. Přímo přede mnou se nacházela zlatá miska s krví, z níž se ozýval onen démonický smích.

Přistoupil jsem blíž, ačkoliv jsem měl strach. Nevím, co mě popostrčilo kupředu, ale při prvním kroku se za mnou propadla malá kachlička do jakési obrovské propasti, na které tato svatyně ležela. Hlasitě jsem polkl a pokračoval blíž, načež se za mnou propadaly další a další části podlahy. Nakonec jsem tak stal na konci místnosti přímo před mísou.

Teprve tehdy jsem si všiml, že tu nejsem sám. Ne, nebyl tu žádný člověk či zvíře, které by mi zde dělalo společnost, ale jakýsi démon připomínající psa zkříženého s ještěrkou. Urputně na mne shlížel svýma rubínovýma očima s vypláznutým jazykem. Smál se. Byl jsem mu pro smích a nebral mě nijak vážně. Přitom byl jenom z kamene a sloužil nejspíše k podtrhnutí významnosti svatého místa.

Děsil mě ale fakt, že se u jeho obrovských pařátovitých nohou nacházela moje výbava, což mne přinutilo k tomu, abych se ji pokusil vzít. Natáhl jsem ruku, za niž mě ten bídák ihned chytil. Skončil jsem tak v jeho pasti. Polapen bez možnosti se hnout.

Zkusil jsem se vyškubnout z jeho zajetí, ale přitom jsem volnou rukou shodil mísu, která potřísnila podlahu. Spustil jsem tak asi nějaký mechanismus, protože se ozval opět hřmění a obrovská postava se otočila ke mně zády. Přitom povolila stisk a já byl na svobodě. Nemohl jsem se ale radovat předčasně. Ne. Pořád jsem nevěděl, jak se odtud dostat.

Pak jsem uslyšel ona slova: "Krev je cennější než zlato. Hledej tam, kde prostou vodu plnou bohatství nahrazuje životodárná rudá. Přesně v místech, kde slunce zapadá. Tam mne hledej poutníku. Tam."

Nevěděl jsem, co to znamená, ale zatočil se se mnou celý můj svět a já upadl k zemi, načež jsem zavřel oči a přestal vnímat svoje okolí. Probudil jsem se až u nějaké řeky se svými věcmi, které jsem měl už za ztracené. Všude byl ruch a povyk. Ozývaly se nástroje a smích zlatokopů, co se snažili naleznout cenné valouny, kterými by si zajistili lepší život.

Konečně jsem pochopil, kde jsem. U Klondaiku! Konečně. Netušil jsem, jak jsem se sem dostal, ale přesto všechno jsem byl rád, že jsem u svého cíle cesty. Neměl jsem nic, ale i tak jsem se jal hledat. Marně. Nic jsem nenašel a po týdnech zbytečného pátrání, bolavého hladového břicha a podrážděné mysli jsem usedl k vodě a začal plakat. Zahodil jsem všechno pro svůj sen, jenž byl jen snůškou naivních představ, co se nikdy nevyplnily. Byl jsem tak naivní, že jsem zapomenul i na svou rodinu. Přesně to jsem si myslel.

Pak se jako zázrakem ozval hrom a já si vzpomenul na ona slova. Věděl jsem, že stejně nemám co ztratit, protože tu nic nenajdu. Mnozí dávno odešli a zanechali mne tu samotného, abych se utápěl ve svých bludných představách. Vydal jsem se tak na další pouť, která pro mě mohla být spásou, anebo jen dalším fiaskem.

Po několika dnech jsem konečně dorazil k místu, kde prostou vodu plnou bohatství nahrazuje životodárná rudá. Nezbývalo mi nic jiného než čekat. Říkal jsem si, že jsem asi blázen, že věřím něčemu, co byl snad jen špatným snem, ale pak jsem to spatřil. Slunce již zapadalo a já proto rychle vyrazil k přesnému místu, kde na mne mělo čekat bohatství. Začal jsem rýžovat, ale ani po hodině jsem nenašel ani zrnko. Vzteky jsem poklekl do vody a začal kolem sebe odhazovat kousky bláta a kamenů, načež jsem narazil na něco, co silně připomínalo dveřní klepadlo.

Popadl jsem to a už jsem jej chtěl zahodit do dálky, když tu mě zastavila obrovská tíha, která mi to nechtěla dovolit. Zpozorněl jsem a pokusil se oběma rukama vytáhnout to, co se mi protivilo. Po dlouhé hodině boje se mi to konečně podařilo a já tak spatřil malou truhličku, na jejímž konci byl železný kroužek, který jsem chtěl předtím zahodit.

Zatajil se mi dech a pomalu jsem otevřel víko, které zaskřípalo, načež mi vydalo svoje bohatství. Truhlička byla plná zlata, jež se však koupalo v krvi. Chvíli jsem ztuhl, neboť mě zamrazila představa, kdo něco takového mohl učinit, ale pak jsem nad tím pouze potřásl hlavou a rozhlédl se, zda mne nikdo neviděl.

Naštěstí ne, a proto jsem se mohl podívat pozorněji, co se uvnitř nachází. Kromě zlatých dlaždiček a mísy mou pozornost upoutala ona soška démona, který mě předtím pevně uchytil a nechtěl mne pustit. Byl jsem překvapen, protože až doteď jsem si myslel, že se jedná pouze o výplod mojí fantazie. Nyní jsem měl jistotu, že tomu tak skutečně je.

Nevěděl jsem, zda ke mně předtím promluvil bůh, který mi dal instrukce, nebo snad samotný ďábel. Nedělal jsem si s tím těžkou hlavu, protože jsem měl bohatství, o němž se nesnilo ani mým rodičům. Konečně jsem si mohl dělat, co jsem chtěl.

Po dlouhých představách o tom, jak s tímto majetkem naložit, jsem se dostal až do mého rodného městečka El Mundo. Usoudil jsem, že první, co musím udělat, je naleznout onen prokletý strom, jenž mne sem dostal.

Byl jsem tedy na další cestě. Snad mým osudem bylo neustále cestovat. Po měsících bloudění jsem konečně spatřil ono místo. Dnes je tomu rok, co ono moje vypravování začalo a já se chýlím k jeho konci. Očekával jsem, že se mi dostane vysvětlení, ale namísto stromu jsem nalezl hrob.

"Aztécký náčelník, poutník, novodobý křesťan a bývalý šaman Oro-sangre. Neb krev je mocnější než zlato," líčí mi text na kameni, načež mi dochází, že namísto stromu jsem spal pod hrobem. Nechápu, jak se to mohlo stát, že jsem si kmen spletl s masivním kamenným kvádrem, ale vím, že náčelník mi chtěl sdělit, kam ukryl svůj poklad před kolonizátory.

Je mi jasné, že si mě vybral právě on, protože i já mám k této zemi silné pouto. Pokrevní pouto, které si žádné bohatství světa nemůže nijak koupit. Z toho důvodu jsem se stal jeho cílem a vykonavatelem poslední vůle.

Jak řekl on sám: "Krev je cennější než zlato."