Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pozdní večer květnové nedělní noci ozářilo světlo jedoucího auta. Podle nepříjemného klapavého zvuku by se dalo soudit, že se nejspíše jednalo o starý model Tatry. Nikomu však nepravidelný hlas motoru nevadil. Právě naopak. Mladý řidič, co seděl za volantem, si spokojeně pobrukoval a poklepával do rytmu, jako kdyby byl snad právě svědkem unikátního koncertu, který se mu naskytl snad jedinkrát v jeho celičkém životě.

Třebaže se zdálo, že v širém okolí nikdo není a že je město zcela prázdné, nebyla to zcela pravda. Mimo osamoceného šoféra se z malé těsné uličky vyškrábala postavička zavalitého muže na kratičkých nožkách.

Ta se pomalu tučnáčím krokem došourala k malému autu a poklepala na kapotu, aby dala jasně najevo, že je již tady a že by se jí podle náležitosti měla věnovat pozornost.
"To je dost, že jsi tady, skoro bych řekl, že nepřijdeš. A kde máš jeho?" prohodil mladík za volantem a ležérně si pročísl hřívu, jako kdyby chtěl snad na ni upozornit a vychloubat se s ní. Také měl proč. Rudé liščí vlasy se mu blyštily v měsíční záři a vytvářely tak pozoruhodné úkazy na jeho pečlivě upravené pěšince.

Plešatý společník si pouze ufrkl a odvrátil zrak, jako kdyby to ani neviděl. Záviděl. Kdysi i on měl bujnou kštici na své hlavě. Staří si však vyžádalo svou daň.
"Ale, zase někde lelkuje, znáš ho. Brzy by měl jistě přijít, ještě chvíli počkej Ruddy," odpověděl malý tlouštík, jenž se netrpělivě posadil vedle muže do vozu, kde si v malém zrcátku prohlédl svou tvář, na níž spatřil několik malých vrásek, značících jeho požehnaný věk.
"No jo, Anthony, ten flákač. Vždycky se motá kolem holek a na práci kašle. Jako kdyby to byla nějaká změna," zabručel mladík ironickým tónem a naladil v rádiu nějakou hudbu, aby zabil čas strávený čekáním.

Po dlouhé době se konečně dostavila i třetí osoba, která svižným krokem kráčela k malému autu. Na mužích posazených na sedadlech bylo znát, že jsou již značně netrpěliví a podráždění dlouhým vyčkáváním. Nedali to však nijak nahlas znát. Namísto toho tiše seděli a kyselým výrazem sledovali kráčejícího elegána ve slušivém šviháckém obleku.
"Pánové, pánové, co tak sklesle? Je přeci krásný večer, neměli bychom se tu chmuřit! Myslete trochu pozitivně, život na nás čeká. Noc je naše," pronesl skoro až básnickým tónem Anthony a nahodil omluvný úsměv, čímž ukázal své bíle perlové zuby.
"No jo, tak už zalez ty Kasanovo, nemáme na to celý večer, abys věděl. Čeká mě ještě šichta a kvůli tobě ji nezmeškám," zavrčel Ruddy a zesílil rádio, přestože to nedokázalo přehlušit dominantní klapavý zvuk motoru starého auta.
"Ruddy, Ruddy, ty se snad nikdy nepoučíš! Bereš všechno moc vážně," pověděl elegán káravým tónem, přesto však se značnou špetkou šibalství a snad i lišácké prohnanosti. Následně si vytáhl pravou rukou malou kovovou krabičku a z ní vylovil cigaretu, kterou si zapálil nazlátlým zapalovačem. Vyfoukl první obláček kouře a posléze se zeptal: "A co ty, Thomasi, usměj se přece trochu, ne? Žena tě snad drží o hladu?" zažertoval Anthony a hlasitě se rozesmál, přestože jeho dva kamarádi zarytě mlčeli a nic neříkali. Měli pořád zlost, avšak nechtěli ihned vlítnout na šviháka, neboť věděli, že by to skončilo špatně.
"Dobrá, dobrá, přehnal jsem to, promiňte mi pánové, že jsem přišel pozdě. Můžeme už konečně, prosím, vyrazit? Už budu chodit včas, slibuji," prosebně s lehkým cynismem pronesl znovu muž ve slušivém obleku a popotáhl z hořící cigarety.
"Fajn, jedeme. Nebudeme tu celý večer, típni tu cigaretu nebo tě vyrazím. Pro tentokrát ti to prominu. Nemysli si však, že to tak bude napořád, jednou tě tu necháme samotného a uděláme to bez tebe," odpověděl stroze zrzek a naštvaně zařadil, čímž se auto dalo opět do pohybu.

Po celou dobu cesty nikdo neprohodil ani slovo, třebaže se k tomu každý občas chystal. Thomas a Ruddy sice již nebyli tolik naštvaní, avšak cítili jistou trapnost ve vzduchu, tudíž jen mlčky seděli a pozorovaly městské domy, jak se auto řítilo uličkami svižným tempem.
Anthony vzadu nervózně poklepával na svou kovovou krabičku od cigaret a jen občasně pohlédl na muže sedící vepředu s výrazem, jako kdyby snad chtěl pronést něco dalšího formou omluvy, aby prolomil ledy. Nesebral však odvahu.
Takto se mlčky odebíral celý průběh až do doby, kdy zajeli do malé uličky ústící na staré náměstíčko nejspíše z barokního období. V ten okamžik také Ruddy vypnul motor a tiše pokynul chlapcům, aby si vystoupili.

Ruddy byl šofér, takže musel zůstat ve voze stůj co stůj, neboť bylo potřeba informovat, pokud by někdo nečekaný šel kolem, nebo snad pro případ, že by se při práci něco nevydařilo. Jeho společníci to respektovali, přestože z toho nebyli dvakrát nadšení. Nijak však nenamítali a činili podle předem domluveného plánu.
"Kdyby něco, tak zatroubíš. Jako obvykle. Pokud tam budeme moc dlouho, nechoď za námi, nastartuj motor, ale nikam nejezdi. Pokud...," chystal se pokračovat Thomas, když tu jej zrzoun přerušil náznakem ruky, že toho už řekl dost.
"V klidu, nedělám to poprvé, Tome. Vím, co je moje povinnost. Nemusíš ze mě dělat neschopného vola. Už jděte, ať se za vás nemusím stydět, až to budeme roztáčet v Miláně," odsekl Ruddy a opět si pročísl rukou své blyštivé vlasy, při čemž mu v měsíčním svitu zasvítily jeho hnědé oči.
Tlouštík jen přikývl a vypravil se společně s elegánem kamsi za roh malé uličky někam na náměstí, kde se ztratili z dohledu mladého šoféra, který nervózně začal poklepávat na přední palubku auta a vesele si přitom pobrukovat melodii jedné písně, na niž se tančil charlestone.
Dlouho však takto nevydržel, neboť jej drásalo napětí. Sice to nedělal úplně poprvé, ale přesto cítil značnou trému, která ho doprovázela po každé takové večery, kdy se odebíral s přáteli vykonat jejich práci. Povolil si proto knoflík u košile a přeladil na rádiu hudbu na nějakou klidnější, neboť jej hlasité údery pianisty značně zneklidňovaly.
Jemný tah houslistova smyčce, který si pohrával se strunami kouzelného nástroje, ho následně uvedl do takové pohody, že se svezl po sedadle několik centimetrů níže a zaposlouchal se tak do kolíbavého a uklidňujícího rytmu úžasné noční symfonie.
V takové idylce však nezůstal dlouho, poněvadž zaslechl čísi střelbu, tudíž rychle vypnul rádio a nastartoval motor. Právě včas. K vozu se totiž blížili jeho přátelé, kteří se s tichým smíchem drali dovnitř. Za nimi běžel obtloustlý vousatý muž, který usilovně pískal na píšťalku a budil tak veškeré obyvatelstvo města.
"Volové, ještě si z toho dělejte legraci, uvidí SPZtku a jsme v háji. Tutově!" zakřičel ztišeným hlasem Ruddy, rychle obrátil auto a zařadil větší rychlost, aby unikl z místa, dokud byl ještě čas. Hvizd pneumatik dával znát, že to příliš dobře nevybral, avšak tlumený zvuk píšťalky jej uklidňoval, že se jistě kvapně vzdalují od náměstíčka.
Když již byli bezpečně daleko, ozvala se z velké dálky policejní houkačka, která signalizovala, že si již zákon všiml, že něco není tak úplně v pořádku. To bylo však pro něj příliš pozdě, protože teď s tím již nedokázal nic udělat. Ne, pachatelé byli už dávno pryč a parkovali vůz na bezpečném místě na okraji města, kde se sotva kdy mihla živá noha. Akce se jako obvykle vydařila.

Druhého dne se sešli tři přátele, jak již bylo jejich zvykem, v malém bistru na náměstíčku "U Pepého". Anthony a Rudy se zde smáli a popíjeli červené víno, které zajídali dobře uzrálým sýrem od místního farmáře.
Thomas však velkou radost neměl, když konečně také dorazil. Zdálo se, že má vybledlou barvu a je skoro bez života. Jako kdyby ztratil zrovna nejcennější poklad, který za svůj celý život získal. Chuť žít.
Jeho přátele začali rychle něco tušit a rozpačitě se tiše otázali, co se stalo. Jejich tlustý přítel se posadil a smutným hlasem pravil: "Zemřela Maria. Toho večera, co jsme byli na té naší hloupé misi. Tedy včera. Prý loupežné přepadení či co. Aspoň tak mi to popsal strážník. Kdybych byl u ní, jistě by se to nestalo!" pronesl, bouchl do stolu a rozplakal se.
Anthonio jej začal okamžitě utěšovat a chlácholit, přesto to však k ničemu nevedlo. Proto jen neúčinně poplácával plešatého kamaráda po zádech. Ten následně na svou řeč navázal tentokrát tišším hlasem, poněvadž nechtěl poutat pozornost.
"Jistě se bála, kde jsem a šla se podívat do kuchyně. Slyšela asi nějaký šramot. Tak to řekl strážník a tam ji prý zabil...zabil nějaký lump. Nějaký grázl! Kdyby se mi tak dostal do ruky, kdybych to byl aspoň já! Ach, bože, dona-mío, proč? Proč si nevzal mne a místo toho ji, anděla mého srdce, proč?" otázal se Thomas a opět udeřil do stolu. Toho si již povšimli i ostatní zákazníci, kteří si začali okamžitě šuškat. Někteří se dokonce počali smát či ušklíbat. Našli se i tací, co poukázali nenápadně prstem. Smutný muž si však jejich gest povšiml, vstal a započal řvát.
"Doufám, že jsi jim nic nevyklopil. Že ne?" otázal se Ruddy a mírně se zamračil, protože tušil, že by tak mohli nastat komplikace a oni by se dostali nejspíše do vězení minimálně na pět let.
"Ano, smějte se mi, starému bláznu, co ztratil nejcennější kořist svého života! Cennější než všechny poklady španělských králů, krásnější než samotný drahokam vytvořený mistry Itálie. Samotný anděl se navrátil na nebesa a já u toho nebyl," pokračoval tlouštík, aniž by vůbec postřehl otázku, "já, starý blázen, jsem měl vše a ztratil jsem to kvůli jednomu hloupému večeru. Já...," zařval Thomas, zrudl ve tváři, zakuckal se, chytl se za srdce a svalil se v křeči k zemi.
Jeho přátele se k němu ihned sehnuli, avšak pozdě. Thomas byl již mrtev. Jeho svíčka pohasla chvíli po tom, co zemřela i jeho osudová láska. Zanechal jen zde své zcela osamocené společníky. Nevědomky, bez jakékoliv informace o tom, co řekl na policii. Nyní bylo na nich, jak se z celou tou záležitostí poperou. Jedna noc přinesla více, než jen lehce získanou kořist. Zasela semínko pochybnosti i nejistoty.