Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

Železná pouta vzpomínek mi drtí hlavu. Celý svět vidím jako mlhavou vzpomínku na dětství. Jedinými světlými ostrovy v zašedlé krajině jsou mé chyby. Pamatuji si je všechny, ale jedna mi nedá spát. Ale já to věděl. VĚDĚL JSEM, ŽE SE TO STANE A NIC JSEM NEUDĚLAL! To, co předcházelo té chybě, bylo nevinné. A možná by to bylo i hezké, kdyby to nebylo tak děsivé. Všechno se to stalo na zahradě před naším domem. Toho dne...

2

...bylo krásné počasí. Prázdniny už se blížily ke konci, ale Billovi to nevadilo. Bylo mu jedno, jestli sedí na půdě mezi pavučinami nebo ve školní lavici mezi spolužáky. Ostatní děti mu stejně připadaly jako pavoučí sítě. Cokoliv se s nimi střetlo, zachytilo se to nedobrovolně mezi lepkavými vlákny myšlenek. A čím víc se toho chtělo dítě zbavit, tím víc se to motalo do kokonu vzpomínek. Pro Billa byla celkem zábava pozorovat ostatní, jak se plácají v problémech. Jejich potíže byly jako tekutý písek. Když jste se v nich moc nehrabal, nechaly vás celkem na pokoji. Jeho problém byl ale obrovský balvan, jenž ho tížil i uprostřed temné, bezesné noci. Byly to výčitky svědomí, nevěděl ale, proč je má. Šlo o jeho sestru, malou Lili. Narodila se před pěti lety, bez ruky. Jediný, kdo se nedivil a nestonal smutkem, byl Bill. Nechtěl ji. Nenáviděl ji ještě předtím, než přišla na svět. Tehdy poprvé pocítil svou moc. Bylo to, jako když si vzpomenete na tajemství, které vám jako největší poklad před lety svěřil ustrašený kamarád. Bill zjistil, že stačí pouze přání, prchavá myšlenka a fantazie, aby se něco stalo. Cokoliv si přeje. Třeba i to, aby se jeho sestra narodila zmrzačená. A pak ta síla na pár let vyprchala...

3

Začal jsem mít Lili rád. Na celou příhodu jsem zapomněl. Teprve až o pár let později mě ta síla znovu navštívila. Pomalu mě pohlcovala a já jsem se jí nemohl (NECHTĚL, BILLE, NECHTĚL) bránit. Seděl jsem na půdě našeho starého domu. Hlava mi třeštila, když jsem si vzpomněl, jak to bylo s tou Lilinou rukou. Pomalu se mi zklidňoval dech. Byl jsem otřesený tím, co jsem udělal. Ale něco v hlavě mi říkalo, že...

4

...je to jenom malá holka, malá usmrkaná holka, která ti ztěžuje život, pomyslel si Bill, když vyhlédl z malého špinavého okénka ven na zahradu. Na oprýskané lavičce seděla Lili. Zlaté vlasy se jí na slunci leskly. Měla na sobě bílou sukni s kytičkami a trávově zelené tričko, jeden rukáv prázdný. Černé botky na přezku byly pohozené u rozpálených schodů.
Je krásná, napadlo Billa, až příliš krásná. "Kdyby měla i druhou ruku, byla by úplně dokonalá," zašeptal do ticha. "Vlastně je dobře, že má jenom jednu. Dokonalí lidé na světě být nemohou. Prostě nesmí!"
Lili přešla na druhý konec zahrady (nikdy se mi nezdála tak velká jako teď) a pozorovala velkého žlutého motýla. Bosýma nohama hladila čerstvě posekaný trávník. Ze starého špinavého stolu se sesunul štos zažloutlých papírů. Prachové vločky se rozvířily a po chvíli opět usedly na svá místa. Jeden list papíru se jemně otřel o Billův bok a přistál před ním na okně. Bylo na něm písmeno S. Velké, jedovatě zatočené písmeno S, jež silně připomínalo hada, který vystrkuje svůj rozeklaný jazyk.
Hlavou mu jako šíp proletěla myšlenka. Bylo to spíš přání, zlé přání. Tlaková vlna jeho síly se odrazila od stěny a silně s ním zacloumala. "Ne!" vykřikl slabě. "Lili ne!" Cítil, jak jeho moc mizí, jak se ukládá k zimnímu spánku, aby se zas za několik let vzbudila a udělala něco strašného. Stačilo by jedno přání, jedna myšlenka a Lili by byla v bezpečí. Ale už bylo pozdě. Bill přistoupil k oknu.
Nikde se nic nehýbalo. Lili stále ještě pozorovala motýla. Začala si potichu broukat nějakou melodii. Slunce si už pomalu oblékalo noční košili a vše vypadalo, jako by se nic nestalo.
"Možná se mi to jenom zdálo" pomyslel si Bill. "Možná mám moc bujnou fantazii. Ale je vůbec možné si něco takového představit?"
Pak ale spatřil to, čeho se nejvíc obával. Malý hádek s příčně pruhovanými zády se proplétal křovím přímo pod oknem. Pískové barvy ho ukrývaly před zraky lidí i zvěře. Had se plazil trávou dál od domu a otočil se. Své onyxové oči upřel na Billa. Pak se otočil zpět a začal se přibližovat k Lili. Ještě však zamával Billovi svým ocasem s chřestidlem.
Bill začal přemýšlet. "Co kdybych skočil dolů? Ne, to by mě chřestýš uštkl. Ale co Lili?"

5

V ten moment mi všechno došlo. Najednou jsem věděl, že mě had nekousne. Jak jsem si mohl být tak jistý, to nevím, ale v tu chvíli to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. Ten had mě uštknout jednoduše nemohl. Věděl jsem, že to je ta poslední chvíle, kdy můžu bojovat proti své síle. Neměla mě v moci, ale pořád ještě nebyla tak daleko, abych na ní nedosáhl svou zbraní. Najednou mě však přepadl hrozný strach. Jaká byla vlastně ta moje zbraň? To nevím dodnes. Možná by to byla víra v sebe samého nebo něco jiného, nevím. Ale vím, že kdybych se odvážil bojovat se zlem, vyhrál bych. Kdybych jen v duchu úplně odmítl svou sílu... Kdybych se odvážil udělat cokoliv... Kdybych se odvážil říct něco... Kdybych se odvážil... Jenže já se neodvážil.

6

Bill zíral ochromeně z okna na svou milovanou sestru. Chřestýš se jemně ovinul okolo její bosé nohy a zahryzl se jí do paty. Nestačila ani vykřiknou. Její poslední pohled patřil Billovi. On viděl obličej zkřivený bolestí a smutkem. Její výraz zachycoval pravý opak jejího dosavadního šťastného života. Ona se zas dívala do prázdných očí člověka, který už nemá pro co žít. Výraz vraha, jenž se probudil a zjistil, co udělal, čišel z děr, které tvarem připomínaly oči. Pak se její brčálově zelené oči zavřely. Byla...

7

...mrtvá. Padl jsem na kolena. Sklo okna, do něhož narazila moje ruka, se rozletělo na tisíc střepů. V každém z nich se zrcadlila moje vina. Víte, po těch letech jsem došel k závěru, že vina je fialová. Kapka modré samoty se mísí červenou párou vzteku. Občas se připojí i černá smrt. Jakmile pocítíte vinu, octnete se v kruhu, který nemá konec. Ať ji otáčíte jakkoliv, je pořád stejná. Tvar viny je kruh. A vůně? Pach půdy. Pach starých hraček, prachu, pavučin, trouchnivějícího dřeva, pach věcí, mezi kterými jsem nešťastně seděl a přemýšlel o tom, jak je osudné neodvážit se.