Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ozvěny včerejšího pátku budou v Radce bloudit po zbytek života. Nyní se nemůže na nic soustředit, stále se jí vracejí myšlenky na čerstvou událost. Jsou jako jehly zabodávající se do kůže, které touží co nejrychleji odstranit z nebohého těla, i když ví, že ani to jí zcela nezbaví doznívající pachuti včerejšího zážitku. Úzkost, strach, lítost a vztek byly hlavními ingrediencemi trpkého koktejlu, jehož příprava se vměstnala do pouhé hodiny.

Radčin život se v posledním půlroce pohybuje jako hodinové ručičky. Budík zvoní v šest hodin, ke snídáni bývá rohlík se sýrem a černý čaj, ve škole sedí v přední lavici a málokdy se ohlédne dozadu, neboť spolužáci v zadních lavicích patří do skupiny lidí, s níž zrovna netouží komunikovat. Kruh, jenž se málokdy naruší, Radce příliš nevyhovuje, avšak změnit směr, dostat se z pomyslné kružnice všednosti je někdy těžší, než se může na první pohled zdát. Někdy to za nás udělá osud, možná náhoda, jindy snad Boží zásah? Těžko soudit, který z uvedených aspektů se přičinil na Radčině následujícím pozoruhodném zážitku...

Radka si po posledním zvonění hlasitě oddechla a v duchu si už představovala klidný, ničím nerušený víkend. Po náročném týdnu zatoužila po zaslouženém odpočinku.
Jen co dorazila domů, naobědvala se, dala si dvě hodinky spánku a šla se projít ven, dokud bylo ještě světlo. Zvolila procházku k železničnímu mostu, v jehož okolí je božský klid, jen místy jsou slyšet projíždějící vlaky.
Když došla na místo, chtěla se opět obrátit a jít domu, ale na mostě uviděla ležet postavu člověka. Z dálky nešlo rozeznat, o koho se jedná. Se strachem, ale nucena povinností to zjistit, se odhodlala jít blíž. Nyní bylo jasné, že je to chlapec, zhruba ve věku dvaceti let, měl zavřené oči, hrudník se mu mohutně rozpínal, což značilo, že nespal a jen vyčkával smrtící okamžik. Krk byl nastaven přímo na jedné z kolejí tak, aby vlak hlavu pohodlně oddělil od těla.
"Můj Bože, co budu dělat, proč zrovna já musím řešit něco takového?" řekla si vzteklým hlasem Radka.
Chvíli trvalo, než si začala racionálně zdůvodňovat situaci. Vlak jezdí každou hodinu a půl, ale kdy jel poslední, kolik času zbývá? Mobil jsem si nechala doma a vrátit se pro pomoc pěšky nemá cenu, na to není čas! Úvahy, jež zvyšovaly Radčinu nervozitu, činily situaci každou vteřinou vypjatější.
Chlapec se snažil ignorovat přítomnost cizí osoby, v tichosti doufal, že odejde a nechá ho v klidu ukončit to, co ho už dlouho nebaví.

Snažila se s chlapcem promluvit, ale nereagoval, bylo slyšet jen hluboké dýchání. Oba se klepali strachem, na jedné straně odhodlaný sebevrah, na druhé nesmělá dívka s výrazem beznaděje. Věděla, že pokud nezvýší své úsilí, chlapec zůstane ležet a ona se stane svědkem něčeho, co si ani nedovede představit.

"Jmenuju se Radka, jak se jmenuješ ty?" S chlapcem to opět ani nehnulo, stále jen zavřené oči a usilovné dýchání.
"Sice nevím, proč to chceš udělat, ale vím, že neexistuje důvod pro to, aby sis vzal život! Každý se někdy trápí, je smutný, to je v životě normální! Neboj se, to přejde, uvidíš, že to bude dobrý, jen prosím vstaň a pojď domů!" Tentokrát už dokázala osedlat zdrženlivost a slova zněla mnohem úderněji a jistěji než předchozí.
Chlapec konečně zareagoval: "Myslíš, že každý je někdy smutný, někdy se trápí, ale vysvětli mi, proč celej můj život je jenom trápení? Nevím, jaký to je, když tě má někdo rád a ani nevím, co je to teplo domova. Za to vím, jaké to je, když tě opustí rodiče, vím, co je být osamělý, vím, jak chutná zrada, vím toho spoustu, ale raději zemřu, než abych v žil v takovém světě. Myslíš si, že víš, co to je trápení, myslíš si, že víš, co je to být osamělá? Nevíš nic z toho, tak mě tu nech bejt, protože něco takového zřejmě nikdy nepoznáš a nepochopíš!"

Síla chlapcova projevu v Radce vyvolala velkou lítost, najednou jen stěží hledala slova, bránila se slzám a dokonce na chvíli zapomněla na největšího protivníka - čas. Nepřemýšlela a byla spontánní, mluvila otevřeně, nic neskrývala. Jako by praskla skořápka, rozhořel se roky poctivě skrývaný plamen, aby udělal vše pro zachování jednoho pomalu pohasínajícího života nešťastného chlapce.

"Máš pravdu, nedokážu si představit, co všechno jsi prožil, ale není mi to jedno, dej mi šanci to pochopit! Vyslechnu si všechno, co tě trápí, zajdeme do kavárny a budeme tam tak dlouho, jak jen budeš chtít!" Nervózním křikem se snažila vzbudit chlapce z beznaděje, ten však stále se zavřenýma očima tvrdošíjně ležel na kolejích.
"Radko, jsi asi hodná holka, ale pro mě by byl život jenom další trápení. Chci to už konečně ukončit, chci mít klid, nemám už sílu snášet další problémy... Tohle je konec, jdi prosím pryč, nechci, aby ses koukala, až mě to rozmašíruje, já prostě nemám sílu jít dál, pochop to konečně!"

Už nedokázala dále ovládat emoce, plakala, sehnula se k chlapci, chytla ho za ruku a prosila. Byla odhodlaná zůstat do posledního okamžiku, i přestože riskovala doživotní trauma z hrůzostrašné podívané!

Zhruba dvě stě metrů od kritického místa se ozval pisklavý zvuk mašiny. Zvuk, na který Radka nikdy nezapomene. Zvuk oznamující smrt neznámého chlapce, s nímž ji nyní vázalo silné pouto. Nešlo už jen o osud chlapce, ale i o Radčin. Dokázala by se citlivá duše vyrovnat s něčím tak děsivým, stalo by se z mrtvého chlapce doživotní prokletí křehké dívky?

Extrémní chvíle donutila chlapce otevřít oči, možná naposled. Poprvé měli možnost spatřit jeden druhého z očí do očí, chlapec si náhle uvědomoval teplo silného Radčina stisku, navzdory velké nedůvěřivosti k lidem rozpoznal upřímnost jejího pohledu, byl si jistý slzami, věděl, že nejsou jen ze strachu, nýbrž plynuly z touhy po tom, aby se zvedl z kolejí a dal životu ještě jednu šanci!

Nakonec to opravdu učinil, sevřel zachránkyni do pevného objetí a vložil veškerou víru do malé jiskřičky naděje, kterou pro něj Radka vykřesala.