Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čas od času si ráno zajdu na panáka do baru za rohem, neboť jak stojí psáno v Koránu, nejlepší je to po ránu, jak vždycky s oblibou říkám. Když si občas loknu, nic se nestane, jsem hrobník, a tak pracuji jen s mrtvými. A těm je jedno, jestli mi táhne z úst, či nikoliv...

Táta se mě vždycky ptal, proč jsem si vybral tuhle práci, měl jsem ambice na doktora, ale skončil u lopaty. Poté co jsem ho před rokem pohřbíval, pochopil jsem, proč to říkal. Čest jeho památce.

Netrvalo dlouho a máma zemřela na mozkovou mrtvici, nechtěl jsem znovu pohřbívat svého rodiče, proto jsem požádal hrobníka Tomana, aby jí poskytl tuto službu sám. Já jsem šel v tu dobu zatím zakopat nějakého zámožného barona. Měl nádhernou pozlacenou rakev, po straně zleva i zprava byl přikován zlatý erb se skříženými stříbrnými meči. Pomyslel jsem si: "To muselo stát ale peněz!"

Rakev mě zlákala jako žádná jiná, příbuzní obvykle nenechávají vyrobit tak drahocenné rakve, protože se ta paráda v zemi beztak ztratí, ale tihle byli nejspíš opravdu nóbl. Říkal jsem si, kolik by mi za to asi tak dal zlatník? Nechtěl jsem nic ukrást, ale to zlato mě zcela omámilo, ihned jsem popadl páčidlo a vyrval ten drahocenný erb z obou stran, abych si jej vzápětí uschoval pod kabát. Jenomže pak jsem si uvědomil, že uvnitř může mít nebožtík další cennosti, šperky, prsteny nebo žezlo, jak mívají tito zámožní muži. Mám to snad nechat na pospas červům? Opět jsem uchopil páčidlo a vypáčil jím víko, jenže v tu ránu jsem se polekal. Nikdo uvnitř nebyl, ani to žezlo!

Zpanikařil jsem, zandal zpátky víko a utíkal hledat Tomana.
"Tomane!" křičel jsem, ale vůbec jsem ho nenašel, ani u hrobu svých rodičů. Tam jsem se vylekal ještě více, rakev s mámou nebyla ještě v zemi a okolí bylo potřísněno spoustou krve. Bál jsem se podívat do vykopané díry, měl jsem neblahé tušení. Když jsem tam nakonec pohlédl, udělalo se mi zle, neboť tam ležel ubitý Toman. Umlátili ho zřejmě krumpáčem. Měl jsem strach. V myšlenkách jsem měl jen útěk, útěk z tohoto děsivého místa.

Běžel jsem k bráně, když vtom se tam objevil onen baron, celý zkrvavený s vražednou zbraní v ruce - krumpáčem. Vypadal, jako by byl už mrtvý. Chvíli jsme se zkoumali, leč pak s pokřikem vyrazil proti mně. Začal jsem utíkat zpátky, celý vyděšený k smrti.

Bohužel jsem neutíkal dost rychle a baron mě po chvilce dostihl. Krumpáčem mi podtrhl nohu, čímž mě povalil na zem. Byl jsem naprosto bezbranný, rukama jsem si jen zakryl obličej, abych neviděl, jak mě bude zabíjet. Slyšel jsem už jen křik oživlé mrtvoly a bodavou bolest v břiše. Myslel jsem si, že je se mnou konec. Náhle jsem však ztratil všechny city, nic jsem neslyšel ani mě nic již nebolelo.
"Už jsem mrtvý?" zeptal jsem se sám sebe.
Poté jsem se pokusil otevřít oči, což se mi nakonec povedlo. Zcela neočekávaně jsem se probral ve vykopaném hrobě vedle baronovy rakve, na sobě jsem neměl ani kapku krve. Jakmile jsem spatřil jabloň nade mnou a spadlé jablko vedle mě, vše jsem pochopil. A když jsem se podíval do rakve, kde ležel mrtvý baron se skříženýma rukama, měl jsem zcela jasno. Vše to byl jen pouhý sen, byl jsem v bezvědomí, což způsobil pád toho jablka na mou hlavu. Na hlavě jsem totiž cítil menší bolest. Vše se tedy vysvětlilo, ovšem pro klid své duše jsem raději erby přitloukl zpátky a baronův pohřeb dokončil.
Po chvíli na mě zavolal Toman, že je již hotov. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že je naživu.

Celou tu záležitost jsem bral jako znamenaní. Možná se ten baron rozzlobil kvůli té krádeži, a tak mě takhle postrašil, nicméně pro mě to bylo něco víc. Od toho dne jsem skončil s hrobařinou a začal navštěvovat zdravotnickou školu, kterou jsem úspěšně dokončil. Udělal jsem si titul docenta a vypracoval se na pozici primáře jedné chirurgie nejprestižnější nemocnice v zemi. Stal se ze mě úplně nový člověk...