Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka, případně vypravování

Už dlouho jsem bydlela v bytě, v nenápadné ulici a nenápadném městě. Vím, že to bylo v oblasti severních Čech. Náš panelák nebyl vysoký a měl pouze šest pater. V každém patře byly tři byty. I my jsme bydlely v jednom z nich. Naše čtvrté poschodí by se nijak nelišilo od ostatních, nebýt našich sousedů. Naproti nám žila rodina Nešťastných. To jméno jim sedlo na míru. Jejich sedmičlenná rodina se do bytu vešla jen tak tak a s penězi to také neměli lehké. Už kvůli nezaměstnanému otci, který si nedal pokoj a často, moc často chodil do hospody. Na tom by ovšem nebylo nic špatného, kdyby z ní nevycházel opilý.

Vždy po škole a mých povinnostech jsem usedla ke stolu a dívala se z okna do tmavých ulic našeho města. Jen lampy svítily nad chodníkem a částečně nad silnicí. Kolem šesté hodiny se z našeho paneláku vybelhal stín, byla to postava muže středního věku oblečená v teplácích, svetru a v botách, které možná někdy v minulosti bývaly naleštěné a neroztrhané. Osoba se blížila k budově naproti paneláku. Byla to Hospoda. Hospoda jejíž název si už nepamatuji. Kam až moje paměť sahá, myslím, že ani své jméno neměla. Byla to prostě Hospoda. Pan Nešťastný se blížil k jejím dveřím, v obličeji výraz naznačující jeho nepřítomnost a chtíč být co nejrychleji uvnitř, popíjet svůj oblíbený alkohol a zapomenout na vše, na co se dá, užít si chvíli sám se svou půllitrovou sklenicí a jejím obsahem. Hleděla jsem na něj z okna, přemýšlejíc, co je pravdy na tom, jak si o něm povídají sousedky z paneláku. Už mnohokrát jsem slyšela, že větší drbny snad neexistují, už mnohokrát jsem slyšela, proč pan Nešťastný začal pít. Verze byla jenom jedna a lehce jí člověk mohl uvěřit. Pan Nešťastný měl před třemi roky skvělou práci, která ho nejen bavila, dokonce si ji vždycky přál dělat. Jeho plat byl opravdu vysoký. Tak vysoký, že svých pět dětí, manželku i sebe mohl uživit. Měli krásné oblečení, moderně zařízený byt, rychlé a zároveň prostorné auto. Na co si vzpomněl, to si většinou mohl koupit. Sen o práci se mu splnil. Díky jeho platu mohly děti vyrůstat v rodině s matkou po boku a vždy na ně čekala teplá večeře. Trochu jsem jim to občas záviděla, jelikož moje mamka do práce chodit musela. Vše začalo už tím, že se panu Nešťastnému rozpadl sen o velké rodině. Chtěl mýt totiž osm dětí. Uživil by je. Asi by toho neměli tolik, ale situaci by určitě zvládli. Jenže jeho žena po pátém potomkovi už nemohla mít děti. V té době občas zašel do Hospody, avšak nikdy se domů nevracel opilý. Druhá rána pod pás přišla, když se jeho firmě přestalo dařit jako kdysi. To už se v Hospodě objevoval alespoň jednou týdně, stále však zůstával střízlivý. Nakonec firma, v níž pracoval, údajně zkrachovala a on, stejně jako několik dalších lidí, byl propuštěn. Jeho žena si nutně musela najít práci, jelikož jeho nikde nevzali. Návštěva Hospody už byla velice častá a když z ní náš soused vyšel, už se neorientoval - byl opilý. Celé tři roky, několik měsíců a dnů se jeho denní cyklus opakoval bez ohledu na to, jestli byl všední den nebo sobota či neděle. Pro něho už nebyl žádný den pracovní. Teď už pouze přežíval. Když pomyslím, jak se asi cítí jeho manželka a děti, jak se cítí on sám, je mi smutno.

Neustále nad tím přemýšlím a zároveň sleduji dveře Hospody. Nikdo nevychází. Pan Nešťastný je tam o hodinu déle než obvykle. Už se mi chce spát, ale moje zvědavost mi nedá, a tak čekám dál. Vylezu na balkón a pohlédnu nad sebe. V okně stojí netrpělivá žena a nejstarší dcera, která ji hladí po vlasech a něco povídá. Náhle její matce po tvářích stékají ohromné slzy a jako bez ducha hledí k Hospodě. Okamžitě k ní pohlédnu taky. To, co uvidím, mě málem rozbrečí. Pan Nešťastný se vymotal z Hospody s nějakou cizí ženou, ruku v ruce, jsou na sobě nalepení až hrůza. Byl to ošklivý pohled. Oba byli rozesmátí, motali se, jednoznačně byli opilí. V té chvíli bych si netroufala odhadnout, kdo do sebe nalil víc. Opět pohlédnu nad sebe a zahlédnu pouze nejstarší dceru. Nebrečí, ale má v očích pohled opovržení a zároveň nechápavosti, jak se její otec mohl k něčemu takovému snížit. Na chodníku u našeho paneláku se dvě osoby rozloučí s ohlušujícím smíchem. Pan Nešťastný vchází do domu, doslova vpadne do malé chodbičky rozdělující tři byty a míří ke svému. Zabuší na dveře a když nikdo neotvírá, opře se zády o zvonek. Dveře se otevřou a on vchází do dveří, u kterých stojí vyplašená manželka s dcerou. Momentálně stojím u kukátka na dveřích a pozoruji ho. Pomalu, nejistým krokem vstoupí do bytu a třískne dveřmi. I za dveřmi slyším jeho řev. Po chvilce už není slyšet jen jeho hulákání, křičí i paní Nešťastná s dcerou. Zaslechnu volání o pomoc. Strach v mém srdci je nepopsatelný. Nechci ani domyslet, co se za dveřmi jejich bytu může odehrávat. Ke dveřím přichází oba moji rodiče, vědí, že každý večer sleduji tuto rodinnou krizi. Ale dnes jim mé počínání vadí kvůli křiku, který se ozývá z třetího bytu v našem poschodí. Proto mě raději pošlou do mého pokoje. Avšak nevadí mi to. Sama jsem chtěla jít spát. Jen co mi rodiče popřejí dobrou noc, usnu.

Ráno zaspím. Proto z našeho bytu vycházím později než jindy. Na ulici se setkám s našimi sousedy. Tedy přesněji jdou vedle sebe matka a dcera. Paní Nešťastná má poškrábaný celý krk, zbarvený do modra. Její dcera schytala neuvěřitelně velký monokl stejné barvy a má rozříznutý ret. Obě jsou smutné, zamračené a ani si spolu nepovídají. Rázem se mi vybaví, co se večer v jejich bytě stalo. Projdu kolem nich a pozdravím. Teprve teď si všimnu, že nesou v rukou sportovní tašku. Ani si mě nevšimnou. Na konci ulice se za nimi ještě ohlédnu a vidím, jak vchází do dveří. Z balkónu už netrpělivě vykukují další čtyři ratolesti. To bylo naposledy, co jsem je viděla. Od toho dne byl byt rodiny Nešťastných téměř prázdný.

Když ten večer pan Nešťastný vešel do uličky mezi naším, sousedovic a právě jeho prázdným bytem, motal se jako obyčejně. Zabušil a nic. Nikdo mu neotvíral, začal zvonit. Stále se nic nedělo. Opět jsem stála u dveří, napjatě ho sledovala a vůbec by mě nenapadlo, že byt je prázdný. Po několika minutách neustálého zvonění se začal vztekat a řvát, muselo to slyšet spoustu lidí, jenže stále nikdo neotvíral. Pan Nešťastný s velkou námahou vyndal z kapsy klíče a ještě s větší se snažil odemknout. Nakonec se mu to podařilo. Vtrhl dovnitř a jeho údiv by mi byl asi k smíchu, kdybych život této rodiny nesledovala každý den za oknem i u dveří. Nesmála jsem se a ani jsem nechtěla sledovat toho chudáka, jak udiveně sleduje prázdný byt. A tak jsem šla spát, ale neusnula jsem. V takovém řevu by se to podařilo málokomu. Stejně bych ale přemýšlela jako teď, proč paní Nešťastná neodešla už mnohem dřív. Možná si myslela, že se její manžel napraví. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, jak může být člověk naivní, stejně jako ona. Její život se musel rázně změnit, bohužel se tak nestalo u jejího, teď už asi bývalého manžela. Myslela jsem si, že se nad sebou zamyslí a bude přemýšlet stejně jako já, proč odešla. Nestalo se tak.

Další dny chodil stále z Hospody opilý. Po nějaké době ho vystěhovali z bytu a on se stal bezdomovcem. U dveřích Hospody jsem ho sem tam zahlédla, ale hned z ní zase vyšel, přesněji byl z ní vyhozen. Od sousedek jsem se doslechla, že neměl na zaplacení. Práci si nenašel a šlo to s ním z kopce. Po půl roce, když jsem se procházela kolem nástěnky v našem paneláku, zahlédla jsem úmrtní list s jeho jménem. Už jsem to nevydržela a rozbrečela se. Pár dní potom jsem šla ze školy a přes hlouček našich proslavených drben se ke mně doneslo, že pan Nešťastný umřel na podchlazení. Druhý den se ke mně zase dostalo, že ho zavřeli do vězení a umřel tam. Nevěřila jsem ani jedné verzi, už kvůli tomu, že v místech, kde pobýval, se našla střelná zbraň. Jak a kde ji vzal, to už mi zůstává záhadou, stejně jako celá rodina Nešťastných.