Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Otec se to dozvěděl. Zjistil, že mám strach z lidí a jejich přítomnosti. Volá na mě a chce si se mnou o tom promluvit. Co si jen počnu?

Vždyť on to vůbec nechápe. Neví, co to je strach? Vždyť je to jen posel marných a zvratných pocitů. Jen chvilková extáze pohlcující mojí existenci, a přesto je těžké ho překonat.

Mluví ke mně a sžírá mě svými jízlivými otázkami. "Co ty jsi jen za člověka? Jak můžeš mít strach z lidí, ze svého druhu? To jsi mi to nemohla říci a varovat mě před tebou. Jsi ďábel! Běž pryč! Nechci tě vidět! Nejsi má dcera, nejsi nic. Nic než jen blbá kedra."

Trpím! Já trpím! Proč? Proč to všechno. Chci slyšet odpověď! Čekám na ten paprsek, který mi tu odpověď přinese.

Připadala jsme si jako černé peří mezi bílými. Spadla jsme do bezedné sklenice smutku. Cítila jsme se být poskvrněna, jiná, ta špatná.

Utíkám pryč oblečená v šatech ušitých z bouřky. Utíkám daleko. Dál než jindy. Běžím po silnici pryč z města a pak po prašné cestě až na kopec osvobození. Už jsme skoro tam. Obloha je polita našedlou barvou. Po krajině se prohání jemný vánek a nade mnou vesele krouží sýkorky, ale já jsem mdlá, jako mrtvola, co utíká ze svého hrobu, ze svého života.

Mezi mými hnědě rovnými vlasy se prohání skučící vítr. Čím výše stoupám, tím více se vítr se mnou hádá. Kráčím mlčky k vysoké bříze. Její koruna podepírá nebeskou klenbu. Doufám, že z té výšky vidí snad lepší svět. Je opuštěn, široko daleko žádný strom, žádný les. Jen pole a travnaté louky. Ale ten výhled z bezpečí. Alespoň něco ten můj oblíbený strom má. Má bezpečí. Já už nemám nic. Nic, na čem mi kdy záleželo. Ztratila jsme své dva anděly, oblíbené učitelky a učitele, spolužáky, kamarády, milující rodinu, bezpečí a mého Edwarda. Zbyl mi jen strach, o který nestojím.

Miluje mě a já miluji jeho, miluji Edwarda a on to ví, ale každý máme jinou cestu, jiný cíl.
"Teď tu nejsi sám. Budu tu navždy s tebou, to slibuji," povídám stromu a odkrývám ostrý paprsek, který mi přišel na pomoc.

Ostré lačné paprsky se zmocnily srdce a rvou rudé lístky růží z těla ven. Bolest ze samotného nitra pochopení se zhmotnila v jedinou slzu, jež bolestně spaluje chladnou tvář. Moje vzpomínky, ukryté někde v hloubi duše, znovu ožívají a otevírají téměř zahojené rány. Připomínají smutné i radostné chvilky.

Vše si vyčítám. Jak jsem to jen žila, vždyť jsem mohla žít i jinak, kdybych se nebála lidí a změn. Trápí mě svědomí.

Nejtajnější sny a vzpomínky - jako duha, stvořena z radosti a smutku, z úsměvu a slz - se klenou nad mou duší. Padám k zemi. Padám a beznadějně ležím na boku s pokrčenýma nohama pod stromem. Bolí to. Svíjím se v bolesti. Je pozdě. Je pozdě se zachránit. Pode mnou se vytváří rudě zbarvený rybník růží a zem jako houba pohlcuje každičký můj květní lístek.

Lačné paprsky mě rvou na tisíce kousků. Nelze se zachránit. Ticho. Tak mi zní moje existence. Nejsem. Neexistuji. Ztratila jsem se v mlze, která je moc hustá.

Brána se otevírá. Nebe přistupuje blíže a paprsky slunce rozkrývají našedlou oblohu a přeměňují ji na namodralý ráj klidu a spokojenosti. Oči se mi klíží, propadám se do vlastních myšlenek. Tma. Všude je tma. Jen malá tečka bílé záře mi připomíná svět. Zlo je pryč. Jsem osvobozena. Utekla jsem. Vzpomínky na bezstarostné dětství jsou zapomenuty a myšlenky ukryty.

Jako hudba plynu dál, až nacházím věčný klid. Jsem volná, bez pout. Vznášela jsme se v oblacích myšlenek jako pták a k zemi mě pojilo jen to malé světlo uprostřed nekonečné tmy, jen malá vzpomínka paprsku. Utekla jsem z vězení a spatřila svůj paprsek života, jenž mi ukázal budoucnost. Najednou jsem začala litovat a z volného a šťastného ptáka se opět stala uvězněná mrtvola.

Mělo to dopadnout jinak. Následovala jsem paprsek, a jak mě odvedl, tak mě i přivedl zpět k životu. Probudila jsem se po několika dnech, ale v nebi mi to připadalo jako jen pár minut. Oči se mi zaplavovaly mořem. Dvojí obraz, který jsem dlouho rozpoznávala, se pomalu sunul dohromady. Viděla jsem paní zahalenou v bílé mlze.
"Ahoj Nino, jakpak ti je?" řekla a sedla si na židli vedle mé postele, kde jsem ležela.
Pohlédla jsem jí do očí a uviděla v nich strach.
"Co se děje? A odkud znáte mé jméno?" zeptala jsem se, aniž bych jí odpověděla na její otázku.
Zvedla se ze židle a kráčela k bílým dveřím, jež otevřela.
Přes rameno na mě pohlédla a řekla: "Počkej chviličku." Otočila se a odešla.

Klap, klap. Po chvilce vešel neotevřenými dveřmi můj anděl.
Rozplakala jsem se a začala se omlouvat. "Promiňte, promiňte." A stále dokola.
Nemohla jsem si odpustit, co jsem způsobila mému andělovi za palčivou bolest. Viděla jsem její oči, jak se pomalu mění na blýskavé perličky. Vždyť on mě má stále rád, a stále mu na mě záleží. Co jsem to jen provedla? Ale jeho velkým obětím mi bylo odpuštěno.

"Pojď sem ke mně," objala mě jako oblíbeného plyšáka a připomněla mi, že chybovat je lidské.
"Vždyť já už ale nemám nikoho," připomněla jsem jí moji situaci.
"Víš ten, kdo tě zachránil, tě má moc rád a nechce o tebe přijít!"
"To vy jste mne zachránila?"
Anděl s úsměvem zavrtěl hlavou do stran. "Ne, ne, já ne. Byl to Edward, tvůj Edward."
Nemohla jsme tomu uvěřit.
Chvíli mlčela a pak se jí vnukla myšlenka: "Víš co? Mám nápad, ale teď už budu muset jít, mám ještě nějakého klienta, ale přijdu zítra."

Celý den jsem jen přemýšlela nad tím, co zase ta Vítovcová vymyslela. Ráno vešla do mého pokoje a přinesla s sebou nějaké papíry.
Položila mi je na peřinu a řekla: "Jsi ochotna postoupit změnu?"
Odmítla jsem, jako by mě už neznala.
"A chtěla bys být má dcera?"
Rozzářeným úsměvem jsme dala najevo, že mi bude velkou ctí.

Ach, je to prostě anděl. Moc toho pro mě udělal, jen abych se zase cítila dobře. Hledám dno sklenice, jenže nikde není, nemohu se odrazit a nadechnout se. Mohu se jen utopit, nebo se naučit dýchat jako ryba.

Vždy jsou alespoň dvě možnosti. Jelikož jedna je dobrá a druhá je špatná, musíte je jen rozpoznat a vybrat tu správnou. Já pokaždé vybírala tu lehčí, špatnou možnost, a proto jsem taky stále trpěla. Do doby, než mě nakonec můj paprsek, můj osud, dobře nasměroval na tu dobrou stranu a já začala konečně žít. Ale ne všichni mají takové štěstí jako já. Někdo to holt nesmí nechávat na osudu a musí ten kámen odvalit sám. Můžete se rozhodnou jakkoliv. Tak nedělejte chybu jako já.

Stále jsem hledala paprsek odpovědí, ale nevšimla jsem si, že ten paprsek jsem já, že to já mohu změnit svůj život, že to já rozhoduji o své budoucnosti.

Mějte ale na paměti, že po každé bouřce vyjde duha a slunce, jehož paprsky vám rozzáří tvář, vás jen nasměrují. Dál budete muset pokračovat sami...