Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tento příběh se možná stal a možná nestal. Ve skutečnosti je to ale jedno, důležité je, že změnil život několika lidem. Noře, ženě, která od života očekávala jen vzrušení, zábavu a nespoutanost. Jiřímu, který si prožil své a přesně věděl, co od života čeká. Nakonec jsem tu já, která všechno tak nějak zprostředkovala.

Všechno začalo jednoho krásného rána. Nora zrovna odjížděla do práce. Pracovala jako redaktorka v jednom ženském časopisu. Byla to okouzlující mladá žena, měla kratší, vzorně upravené tmavé vlasy a štíhlou postavu. Od života očekávala jen samé dobrodružství a zábavu.

Do redakce přišla, jako vždy, pozdě. Chtěla se proplížit kolem šéfredaktorky, ale ta už seděla na jejím místě: "Dobré ráno, Šípková Růženko," řekla jí velmi mile.
"Dobré ráno, Jani," nahodila Nora úsměv.
"Opět pozdní příchod. Sežrala ti snad žirafa budík?" říkala Jana.
"Ne, to ne. Nemám ani kočku, natož žirafu. Vážně se omlouvám, ale znáš to," omlouvala se Nora, jako každé ráno.
"Porada proběhla bez tebe. Zbyl na tebe rozhovor s ředitelem ZOO," hodila jí na stůl podklady a odešla.
Nora si je prohlédla a připravila se na rozhovor, jenž se měl konat, jak s děšením zjistila, už za dvě hodiny. Než se nadála, musela vyrazit.

Ředitel zoologické zahrady na ni už čekal.
"Dobrý den. Jste slečna Nora z časopisu?" podával jí ruku na přivítanou.
"Ano, Nora Čapková," potřásli si rukou.
"Jsem Jiří Dvořák, ředitel zahrady. Vítejte a ptejte se, jsem jen Váš."
Ředitel se Noře líbil. Byl to sympatický muž kolem pětatřiceti let, vyšší, vypracované postavy s tmavými vlasy a vousky. Nora na něj spustila palbu otázek a on na ně ochotně odpovídal. Z kanceláře se pomalu přesunuli do zahrady a zastavili se u výběhu zeber.
"Co je té maličké?" všimla si Nora jedné malé, kulhající zebry.
"Narodila se se zlomenou nohou. Museli jsme to operovat, ale teď je to v pořádku. Dobře se hojí," vysvětlil Jiří. Prošli celou ZOO a Nora pak odjela. Jirka se za ní chvíli díval.
"Tak co?" promluvila jsem na něj zezadu.
"Tak nic. Co dělá Alois?" zeptal se na malé šimpanzí mládě, kterého matka odvrhla, tak jsme se o něj starali všichni jako o lidské dítě.
"Spí u tebe v ložnici," řekla jsem mu klidně.
"Kolikrát ti mám sakra říkat, abys ho nebrala domu?"
"Stokrát."
"Já se z tebe zblázním. Tohle má být ošetřovatelka šimpanzů?" odběhl Jirka zkontrolovat svou ložnici, ale to, že se mu slečna redaktorka líbila, tím nezamaskoval.

Druhý den zpracovávala Nora rozhovor ze ZOO, ale celé jí to přišlo strašně nudné. Chtělo to něco pikantního, než je krmení lachtanů a procházka se slony, zvlášť od tak sympatického muže jako Jirka. Vzala telefon a zavolala mu. Za hodinku už jela směr ZOO. Tentokrát na ni nečekal pan Dvořák, ale já.
"Dobrý den, jste slečna Nora? Já jsem Dita, ošetřovatelka šimpanzů. Ředitel rodí gazelu, ujmu se Vás já, pokud to nevadí," pěkně jsem ji přivítala.
"Dobrý den, jsem Nora Čapková. Když mi řeknete na pana Dvořáka nějakou pikantnost, tak budu ráda."
"Tak fajn," usadily jsme se v Jirkově kanceláři a já spustila: "Takže. Jirka vystudoval veterinu a ještě na škole se seznámil s baletkou Maruškou. Byli spolu šťastní. Ona tancovala v divadle a on měl malou ordinaci. Maruška se jeho rodině ale nelíbila a on s nimi proto přetrhal všechny styky. Potom se seznámil s panem Novotným, to byl ředitel téhle zahrady. Pan Novotný před třemi lety zemřel a Jirkovi odkázal celou zahradu a ten se sem i s Maruškou nastěhoval. Divadlo, pro které Maruška tančila, chtělo, aby nafotily fotky jako promo. Nevím, v těchto věcech se nevyznám. Maruška milovala lvy, a tak chtěla fotit u nich. Jirka z toho šílel, a to ještě víc, když mu chvilku před začátkem focení, k němuž nakonec svolil, řekla, že je těhotná. Lvi byli za sklem, které na fotkách nemělo být vidět. Marušce to ohromně slušelo, Jirka byl z toho celý bez sebe a lvi byli nervózní a pořád na sklo skákali. Když už vše bylo u konce, tak jeden lev proklouzl a po Marušce doslova skočil. Jirka naprosto bez váhání do výběhu skočil, ale bylo pozdě. Lev se ohnal i po něm a kdyby se neotočil, měl by asi po obličeji. Maruška mu zemřela v náručí ve výběhu. Od té doby se Jirka o lvy nestará," skončila jsem vyprávění a podala Noře krabici s kapesníčky.
"Děkuju," slzela Nora.
"O lvy se starají jen muži, ani já tam nesmím."
Nora byla fascinovaná. Vyprávění ji dojalo tak jako nic v životě.

Zhruba za týden u ní někdo zvonil u dveří a než je otevřela, zazvonil ten někdo asi čtyřikrát.
"Copak hoří?" otevřela Nora dveře a zarazila se, když za dveřmi stál ředitel ZOO, Jiří Dvořák.
"Dobrý den," pozdravila ho.
"Jak jste to mohla napsat?" vypadal velice rozzuřeně.
"Ehm, pojďte radši dál," ustoupila a on vešel do bytu.
"Dokážete si vůbec představit, co to pro mě znamenalo? Jak jsem se s tím dlouho vyrovnával?"
"Já samozřejmě chápu, že to bylo moc těžké, ale v tom vašem životním příběhu je to kouzlo, které touží každý poznat. Zaplakala jsem nad tím i já, a to se vůbec nestává."
"Vy to nechápete. Mně trvalo dost dlouho, než jsem se s tím srovnal. Přišel jsem o ženu a zároveň i o dítě. Mám na to vzpomínku až do smrti."
"Já chápu, že na takové věci se nezapomíná."
"Vy to nechápete. Jste jen povrchní ženská, co ví o životě houby."
"Prosím?" vytočil ji.
V návalu vzteku si ze sebe stáhl košili a otočil se k ní zády. Přes celá záda měl zřetelné jizvy od poškrábání.
"Ach, můj bože," zírala na jeho záda. Do očí se jí nahrnuly slzy a nevěděla proč, ale dotkla se jizev bříšky prstů. Jirka se otočil.
"Noro, vy pláčete?" Podíval se na ni.
"Ne," sklopila rychle oči.
"To mě mrzí, nechtěl jsem to tak. Jen mě hrozně vytočilo, že to zase někdo rozebral."
"Nic se neděje."
Jirka ji vzal jemně za bradu a zvedl jí hlavu. Pak ji pohladil po vlasech a naprosto nečekaně ji jemně políbil a odešel.

Následující měsíc chodila Nora do práce včas.
"Noro?" přišla za ní šéfová Jana.
"Ano?" zírala Nora otráveně na monitor jejího počítače.
"Nejsi nemocná?"
"Ne, proč?"
"Za poslední měsíc jsi přišla každý den včas, dokonce dřív než já, práci odevzdáváš včas a chodíš i slušně oblékaná. Co se děje?" divila se Jana.
"Už se ti někdy stalo, že jsi našla sympatie v někom, koho jsi viděla jen párkrát?"
"Pokud myslíš chlapa, tak ano. A bránit se tomu nemá cenu," povzdechla si a odešla.

Venku bylo už týden ošklivo, pořád jen pršelo a sluníčko nemělo žádnou šanci. Nemohlo lidem dávat energii, a tak bylo všude plno smutných a podrážděných lidí.
"Jirko, ta žirafa už je pěkně neklidná," říkala jsem svému řediteli. Ten seděl v kanceláři obkročmo na židli a hlavu podepřenou a opěradlo židle.
"Hmm," jen si zamručel.
"Slyšíš mě?"
"Hmm. Ta žirafa bude mít každou chvíli mladý, má právo být neklidná nebo podrážděná."
"Ty budeš mít taky mladý?"
"Cože?" poprvé za den se na mě podíval přímo.
"No, že jsi taky podrážděný. Už asi měsíc. Vlastně od doby, co vyšel ten článek."
"Nech toho," usrkl kávu.

Jediný s kým se Nora mimo práci stýkala jsem byla právě já. Staly se z nás kamarádky, a tak jsem viděla, že jsou na tom Jirka s Norou podobně.
"Mě to s vámi normálně nebaví. Jste oba jak uzlíčky neštěstí. Ty se každou chvíli sesypeš a on každou chvíli vybouchne," stěžovala jsem si.
"Vlastně si za to může sám."
"Jo?"
"Jo. Kdyby mi jenom vynadal, tak já mohla spát do poledne a on byl v klidu se svými zvířátky, ale on mě líbal, takže to zkomplikoval a já na to nemůžu zapomenout a nemůžu spát."
"Noro, ty jsi z toho v háji."
"Jaký je?" zeptala se mě zničehonic.
"Jak jaký je? No, je vysoký a má tmavé vlasy," řekla jsem jí.
"A perfektně upravené vousy, hluboké a modré oči, vypracované tělo a krásně líbá," doplnila mě Nora.
"Prosím tě, jednou jste si dali pusu a má být z toho třetí světová?"
"Kdyby to byla jenom pusa," zasnila se Nora.
"No tak to tak nenech. Udělej první krok. Jirka si myslí, že ti ublížil, a tak se teď bude trápit. Je to chlap jako všichni ostatní."
"No, mohli bychom si alespoň promluvit," uznala Nora.

Druhý den už konečně vysvitlo sluníčko a přestalo pršet. Nora seděla v redakci a její šéfová Jana ji nenápadně pozorovala. Potom to nevydržela, vstala a šla k ní.
"Noro, baví tě to?"
"Baví co?" zvedla hlavu a opět se nenápadně na Janu dívala.
"Trápit se takhle kvůli nějakému chlapovi."
"Jo, hm. Pořád o tom přemýšlím."
"O čem přemýšlíš?"
"O něm."
"Lepší je zapomenout. Věř mi," odešla zpět ke svému stolu.
Nora chvilku seděla a pak rázně vstala a odešla.

Dojela k ZOO a hned u vchodu zastihla Jirku.
"Noro. Co vy tady?" dělal Jirka, že se nic neděje.
"Dlouho jsem o tom přemýšlela. Musíme si promluvit."
"Promluvit? Já myslím, že už jsme si všechno řekli."
"Ne, neřekli! Počkejte!" trvala Nora na rozhovoru, ale nic z toho nebylo. Já je pozorovala ze slyšitelné i viditelné vzdálenosti, a když Jirka od Nory odešel, přišla jsem k ní.
"Pojď, mám nápad," vysvětlila jsem jí plán na ulovení ředitele, protože jsem viděla, že je to mezi nimi vážné a někdo jim musí pomoci.
"Jirko! Řediteli!" běžela jsem za Jirkou a kolem krku se mi držel opičák Alois.
"Co se prosím tě děje, že za mnou běžíš jak blázen. Ještě k tomu s Aloisem, málem jsi z něj vyklepala duši," počkal Jirka až k němu doběhnu.
"Nora," popadala jsem sotva dech.
"Byla tady a už asi zase odešla," potřásl hlavou.
"Ne, je tady. Je u lvů," funěla jsem jako kůň.
"Proč jsi to neřekla rovnou!" rozběhl se k výběhu se lvy.
"Noro! Noro, co tu proboha děláš?" doběhl k ní.
"Já nevím. Co se tak v ZOO dělá? Chtěla jsem si popovídat se lvy, třeba by mě na rozdíl od někoho vyslechli."
"No dobře. Víš, já, nechtěl jsem, aby to přerostlo v něco víc. Jsi krásná a já se tenkrát u tebe doma neudržel a prostě jsem tě musel políbit."
"Proč jsi to nechtěl?"
"Já nevím. Asi proto, že hned na první pohled jsem cítil něco víc. Jsi okouzlující a já se do tebe zamiloval jako se zamilovávají puberťačky," řekl jí vše na rovinu.
"Jak se zamilovávají puberťačky?"
"Vážně a šíleně rychle."
"Aha. V tom případě jsme na tom stejně," řekla mu o svých citech a sklopila oči do země. Bylo slyšet i vidět, jak se Jirkovi ulevilo. Natáhl k ní ruku, chytl si ji za šíji, přitáhl k sobě a políbil ji tak vášnivě jako ještě nikdo.

"Tak vidíš, Aloisi, všechno dobře dopadlo," říkala jsem Aloisovi, kterého jsem měla stále kolem krku, a utírala si slzy dojetí...