Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na konci devatenáctého století si jistý kupec koupil obraz od jednoho potulného malíře. Tedy koupil, spíše vyměnil - chtěl za něj totiž jen chutný oběd, nic víc. Kupcovi jeho skromnost vrtala hlavou, neboť obraz byl skutku něco nevídaného. Byla na něm vyobrazena plačící dívka oblečená do černé košilky s bílým límečkem, pozadí za ní působilo tajemně a rozmazaně, nejspíš proto, že plačící člověk vidí rozmazaně. Každopádně ten obraz ho tak zaujal, že jej ani nezařadil do svého obchodu a nechal si ho pro sebe. V té době takový obraz byl něco vskutku jedinečného a nevídaného, až další dekády přinesly spoustu podobných výtvorů. Ovšem ten obraz neskrýval jen něco fantastického, ale i něco záhadného.

Kupec si jej pověsil nad postel, aby ho měl stále na očích. Od té doby však začal mít kupec podivné sny. Zdálo se mu o děvčeti, o opuštěné samotné dívce, sedící zkrouceně na lavici. Hlavu měla zabořenou v kolenech a vzlykala. Přistoupil k ní a poklepal ji na rameni. Nic, stále vzlykala. Sedl si tedy vedle ní, kde ji pozoroval. Možná něco říkal, to už přesně neví, ale ta dívka po chvilce náhle ztichla a hlavu zvedla z kolen, pohlédla mu upřeně do očí, a v té chvíli se probudil...

Ten sen ho utlačoval spoustu nocí, probouzel se s čelem propoceným, jak kdyby měl hlavu ponořenou ve vodě. Ten sen samotný ho neděsil, víc ho děsila ta dívka, nápadně podobná tomu obrazu. Rozhodl se jej tedy přemístit nad komodu. Marně se domníval, že bude mít klid, leč neměl, sen se stále opakoval, akorát už nebyl tak propocený.

Jednou v noci se po snu zvedl z postele a rozhodl se obraz dát aspoň před byt, jenže všiml si, že je celý mokrý a nejvíc kolem očí dívky, a i komora byla na povrchu mokrá. Myslel si, že se jen rozmočila barva na obraze v důsledku tepla, ale další den byl suchý a neporušený, jak když ho kupoval. Začal mít pochybnosti o tom obraze, počal se ho bát. Chtěl najít toho potulného malíře a obraz mu vrátit, ale na místě, kde tenkrát obchod ujednali, nebyl, nacházelo se tam jen pár jiných zkrachovanců, kteří ho v životě neviděli. Kupec netušil, co má dělat ani co má v ruce. Pokusil se ho dát do obchodu do výlohy, aby se ho zbavil, ale nikdo jej nekoupil. Jednou ho chtěl i rozřezat, ale byl z jakéhosi nezničitelného plátna. Ten obraz ho začal pronásledovat.

Od té chvíle se mu snažil co nejvíc vyhýbat, spával jinde, u přátel, v opuštěných budovách či v parcích. Obchod uzavřel, žil jen z toho, co vyžebral. Ale sny ho i přesto dál mučily. Stále ji viděl, pořád stejnou, plačící. Uvědomil si, že dokud ten obraz bude stále jeho, snů se nezbaví, rozhodl se ho prodat co nejlevněji, aby ho někdo koupil, třeba výměnou za oběd, a tak se i stalo. Prodal to jakémusi bohatém muži z kočáru, který se moc divil, že chce za něj jen oběd. I on byl z té dívky nadšený.

Kupce, tedy nyní spíše tuláka, od té doby už sny nikdy víc neobtěžovaly, ovšem též se již nikdy nevrátil do svého obchodu a svého přepychového apartmánu, o něž kvůli oné plačící dívce přišel.