Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tak už je to tady zas...zase ten pocit beznaděje, tupý pocit, že už nemá smysl pro co bojovat, že mi nikdy nikdo neporozumí, že budu sama na věky věků. Proč zrovna já, když se snažím, aby se lidé, na kterých mi záleží, měli co nejlépe? Proč já nemůžu být šťastná? Proč se vždy dočkám jen odmítnutí a ošklivých slov? Proč si každý myslí, že já nemám city a nikdy mě nikdy nic nesloží? Proč když si konečně začnu užívat života, přijde někdo, kdo mi život zboří jako domeček z karet? Říkám si, z jakého důvodu jim pomáhám, když se nikdy nedočkám krásných slov a pochopení. Proč nemůžeme být na sebe hodní? Trošku víc vyjadřovat city, že se máme rádi? Proč to vždycky musí být tak chladné a kruté? To nikdy nenajdu lidi mému srdci blízké, kteří mě budou mít rádi takovou, jaká jsem, a nebudou na mně jen hledat chyby a snažit se mě změnit? To je to se mnou tak těžké? Copak nevidíte, že trpím? Je vám to lhostejné? Proč mi sakra nikdy nepomůžete? Neulevíte mi od bolesti, neobejmete a neříkáte krásná slova? Je to tak těžké se do mě vžít a taky mi jednou pořádně pomoct? Nevíte jak? To byste měli, když si říkáte moji přátelé...
Proč je tady zpátky ten čas, kdy jsem každý večer seděla v koutě a byla absolutně na dně? Proč mě nepodporujete v mých snech a vždy se mi jen vysmíváte, že jsem hloupá a nemám na to? Dělám to snad já vám? Ani nevíte, jak mi je teď šíleně. To slovy vyjádřit nejde, to byste museli být uvnitř mě...
Prostě to už chci vzdát... Co mě čeká? NIC! Za co mám bojovat, když jsem to nejcennější ztratila a to, za co chci bojovat, se mi zakazuje? Co mám dělat? Poradí mi už taky někdo? Nebo mě budou tyhle stavy provázet do konce života? Copak nevidíte, že se moje oči už nesmějí tak jako dřív? Prosím, pomozte mi z toho ven... Nechci nic jiného. Chci, aby ta bolest jednou pro vždy odešla. Ten prázdný pocit uvnitř mě, kde má být srdce. Nevím jak dál, jsem v koncích, jen čekám, až se stane něco strašného v životě, kdy si konečně uvědomím smysl bytí a jednou pro vždy se zbavím těch, co mě berou jako samozřejmost. Chci alespoň jednoho opravdového přítele, jenž se mnou bude až do konce. Ten, který tady bude pro mě na tomhle bojišti, ten, co mě pochopí a bude mi naslouchat, jako já naslouchám všem okolo mě. Najde se někdo takový? Pochybuji, přesto na něj naivně čekám, i když vím, že nikdy asi nepřijde...