Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pan Vodička byl velmi skromný člověk a hlavně poctivý. Dalo by se říct, že byl tak poctivý, až byl hloupý. Když kdysi pracoval ve fabrice jako noční hlídač, chodíval stále včas, dokonce o pár minut dříve. Ve službě nikdy neusnul, ačkoliv k tomu měl mnohokrát blízko. Jeho kolegové kývali hlavou a říkali mu neustále: "Frantíku, ty blboune poctivej, cožpak tě v noci někdo sleduje? Klidně si zdřímni, nic se nestane, žádný zloděj nepřijde, tady se přece nikdy nekradlo."
A na to pan Vodička hned odvětil, že by se to při jeho službě stát mohlo, že má velkou smůlu a kdesi cosi.

Jednou, to bylo v pátek, se v práci nudil, nemohl se dočkat víkendu, až se pořádně vyspí. Myslel na to tolik, až se mu podařilo usnout, možná taky znaven týdnem upadl hlavou na stůl a spal jako batole.

Ráno ho vzbudil naštvaný ředitel, začal panu Vodičkovi nadávat do hlupáků a vyčítal mu ten spánek na pracovišti. Pan Vodička to nechápal, ale jakmile mu ředitel ukázal poloprázdné skladiště, kde ještě včera byly tisíce výrobků, pochopil - pan Vodička zaspal zloděje. On, jenž v životě neusnul ve službě, nejpoctivější z ostatních hlídačů, byl nyní obviněn ze zanedbání svých pracovních povinností. Ředitel byl neoblomný, okamžitě jej na minutu vyhodil ze zaměstnání. Jen jedinkrát byl pan Vodička nepoctivý a už z toho byl malér.

Od té doby to s ním šlo od desíti k pěti, neplatil nájem, nenašel si žádnou práci, protože ředitel na něj podával velmi špatné reference, a k tomu už pomalu neměl ani na jídlo. Pan Vodička se rozhodl k velmi nepoctivé věci, krádeži.

Vyhlídl si jedno zlatnictví o pár ulic dál a pomalu si plánoval, jak na něj. Nejdříve si potřeboval opatřit zbraň, aby si zřídil respekt. Jenže za co si ji pořídit? Pan Vodička nad touto otázkou nedumal dlouho. Zcela náhodou byl jednoho dne svědkem loupeže pošty, zahlédl lupiče, jak vybíhá ze dveří a poté cosi zahodil do křoví. Když situace trochu utichla, namířil si to pan Vodička přímo ke křoví, z něj vytáhl revolver, osmatřicítku, a okamžitě si jej schoval pod kabát. Panu Vodičkovi nyní nic nebránilo v jeho naplánovaném zločinu.

Další večer, kdy ho zrovna vyhodili z bytu, se rozhodl vyloupit ono zlatnictví. Bylo pár desítek minut před zavřením, zlatník se připravoval k odchodu, když vtom dovnitř vešel pan Vodička. Chvíli se rozhlížel po obchodu, vypadal jako běžný zákazník. Jak se tak díval do těch vitrín plných šperků a náhrdelníků, váhal, zda má zpod kabátu vytáhnout revolver. Přece jen je to zločin, kdyby se zlatník bránil a nechtěl nic dát, musel by ho... Panu Vodičkovi se z toho udělalo zle.

Náhle jej z jeho myšlenek vyrušil muž, který vletěl do dveří s pistolí v ruce. Pan Vodička v něm poznal onoho zločince z pošty.
"Ani muk a oba ihned ke zdi!" zakřičel na ně.
Pan Vodička uposlechl, avšak zlatník ne, rozzlobeně zloději vykládal, že je to jeho obchod a v životě nedovolí, aby ho někdo okradl. V očích vraha byla poznat nenávist, byl by schopen vraždy, mířil na zlatníka a každou chvíli mohl vystřelit. Vtom pan Vodička vytáhl z kabátu revolver, zloděj se na něj otočil a pan Vodička vystřelil. Zlatník se schoval pod pult, vrah s kulkou v hlavě klesl k zemi. Pan Vodička se díval na mrtvého, pozoroval, jak mu vytýká krev z hlavy, poprvé viděl mrtvolu a poprvé někoho zabil.

Po chvíli do zlatnictví dorazili policisté, někdo zřejmě uslyšel výstřel, a tak zavolal policii. Vyšetřující poznali zloděje i revolver, kterým byl zastřelen. Vynervovaný pan Vodička jim pravdivě pověděl, jak to bylo, kde našel zbraň a co doopravdy chtěl v tom zlatnictví. Po domluvě policistů nebyl nakonec zatčen, ba naopak, jeden duchapřítomný poručík mu nabídl zaměstnání u sboru, přeci jen prokázal odvahu, když zneškodnil nebezpečného lupiče. Pan Vodička nabídku přijal, od nynějška až do smrti pracoval u policie, kde mohl do velké míry uplatnit svou poctivost a čest. Zemřel jako starý muž, spokojený a bohatý.