Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Povídka o osudu Oidipa a Antigony

"Nyní přistoupí ke ctěnému soudu Iáson, druh Médein, aby vypověděl své důvody k očistě družčina jména," zní rozhlehlým, lidem přeplněným sálem dne sedmého od útěku Médey. V čele půlkruhovité místnosti sedí na vyvýšeném sedátku soudce, jenž je oděn do nepadnoucího roucha. Po pravé ruce přísedí osoba ve státu řeckém vážená, pisatel, který levostranným písmem o čtyřiadvaceti znacích zaznamenává celý proces nad Médeou, kteréž jméno se pokouší zbavit hříchů její nevěrný manžel.

Před jedenácti léty a šesti měsíci se na tomtéž místě konal proces se slepcem rozeným v Thébách, Oidipem, jenž hájil práva dceřina a družčina, tedy náležící Antigoně. Podívejme se tedy na onu slavně končící událost pěkně od počátku.

"Má nejmilejší a nejsladší dceruška Antigona se neprovinila ničím jiným než pouhou úctou k padlému bratru Polyneikovi, jehož mrtvé tělo nařídil nespravedlivý Kréon nechat strážit, aby se můj syn nemohl dostat do říše všemocného Háda. Za takový malicherný, a přec hrdinský čin měla být Antigona zazděna a její jméno se mělo stát označením pro ženu, jež není hodna užívat tento svět?" rozhněván pravil nejstarší muž v sále, Oidipus, do nedávné doby téměř bájný otcovrah a vyvrhel Tartaru.
"Ty, Oidipe, sotva ty můžeš smýt hřích z Antigony, když tobě nedostižná věštba přisoudila osud vraha," hněvá se muž z davu stojícího v tmavém koutu. Další a další lidé se k neznámému přidávají a pokřikují hanlivá označení na starce uprostřed.
"Tiše tu bude, Oidipe, ty pokračuj a vypověz, jaké myšlenky máš na jazyku," dává soudce slovo obhájci.
"Inu, dle mého a božího myšlení se Antigona stala pouhou nositelkou a obětí rozporu. Vždyť za všechno mohly pouze proměnlivé zákony vládců, které byly v rozporu s morálními příkazy, které jsou věčné. Za svoje, dle vašich slov, provinění se křehká, nevinná dívka oběsila ve své cele, čekajíc na krutou smrt, trest nepřiměřený jejím skutkům. Měla být oslavována, ne jinak!" končí svoji řeč rozlícený Oidipus.
Soudce chvíli mlčí, stráže vyvádějí ze sálu neovladatelný dav, který volá po smrti slepce. "Ano, máš, Oidipe, pravdu, Antigona ve sporu s Kréontem fyzicky podléhá, avšak morálně vítězí a dnes, dnes přišel den, kdy bude smyt hřích z neuposlechnutí příkazu nejvyššího. Přesvědčil jsi mne a všechny okolo, že Antigona hrdě hájila svůj čin vůči neústupnému samovládci, byla obětavá, odhodlaná a hrdinná, zkrátka taková, že její památka nezasluhuje takového chování, jakého do této doby," uzavírá celou sešlost soudce.
"Lidé, rozejděte se do svých domovů a dál šiřte pravdu, že dcera a družka Oidipova nebyla zrádkyní, nýbrž věrnou sestrou."

Povídka o Iásonovi a Médee

Příběh podobný tomu Oidipovu a Antigoninu, a přec tak rozdílný.

"Není mi, prostému smrtelníkovi, souzeno, abych tu směl smýt hřích ze jména Médeina, tento úděl náleží pouze Diovi a jeho manželce, Héře, dovol, ctěný soudce, abych alespoň vypověděl, proč tu dnes hájím Médeu, namísto toho, abych byl vděčný lidu, že ji odsuzuje. Médea byla a stále je ženou s neklidnou krví, lze o ní říci, že již od narození byla vznětlivé povahy, barbarkou a především kouzelnicí. Při našem prvním setkání jsme se do sebe doslova ihned zamilovali, já, tehdy bláhový mladý neznalec života, vyslechl jsem si bláhový slib, že ona by pro mne byla schopna kohokoli zradit a na oplátku jsem jí vypověděl, že budu věrným druhem do konce našich dnů. Avšak dny, když jste ještě nerozvážné mládě, plynou rychle a stejně tak i myšlenky tečou jako voda. Uteklo pár let a já se oženil s jinou ženou. Tehdy jsem si neuvědomil, jak moc jsem ranil ubohou Médeu. Ona, trpící žena, zrazená ve své velké lásce, se ocitla v mezní situaci a odhodlala se v krajním zoufalství po těžkém duševním konfliktu k činu, který všichni, kdož tu sedíte, moc dobře znáte, ale není vám příjemné, abych jej tu vyslovoval. Ach, ano, zabila naše syny a moji manželku i Kreonta. Ale jak jsem již vyřkl, Médea byla vznětlivé povahy, a když rozhodovala svůj čin, musela trpět jako zvíře. Rozum nešel ruku v ruce s vášní, kterou ke mně tak silně chovala. I nenávist z mé zrady přispěla k jejímu konečnému rozhodnutí," vyčerpán a zhrzen končí svůj výstup Iáson.
"Chápu-li tě dobře, Iásone, z ničeho Médeu neodsuzuješ, celý proces bereš na svá bedra a vším viníš pouze svoji přelétavost?" táže se zmatený soudce.
"Ano, přesně tak, slíbil jsem jí něco, co nebylo v mých silách dodržet, ať mne tedy bohové po právu potrestají a lidé Médey odpustí její oprávněné činy," rozpláče se Iáson.
"Moc tomu nerozumím, Iásone, ty snad posuzuješ vraždu, naprosté krveprolití, jako pouhý výsledek zklamání? Nejsi bláhový či snad v opojení smutku?" přesvědčuje se ctěný soud.
"Za všechno mohu jen já a moje chyby!" vypovídá, snad v afektu, rozlícený Iáson.
"Soud dnes bude přerušen, aby se vyloučilo pomatení mysli obhájce a zítřejšího dne se tu sejdeme ve stejný čas, abychom došli k nějakému logickému závěru," stojí si za svým soudce, který právě prožil nejzvláštnější soud za svůj život.
Lidé se rozcházejí zklamaní domů, čekali naprosto opačný závěr. Ne hloupou a nesmyslnou obhajobu několikanásobné vraždy.

Uvidíme, jak zítřejší přelíčení dopadne, zdali si Iáson uvědomí pravou povahu Médey, nebo zvítězí dobrá duše uvnitř špatného těla...