Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl jednou jeden podporučík z malého města. Na podřízené byl vždy jako ras, museli chodit v naškrobeném límci, vyleštěných holínkách a na mundúru jim nesměl chybět ani knoflík. Pořád měl v ruce řád a každého, kdo se choval v rozporu s ním, patřičně potrestal. Nebyl to ani člověk, spíš chodící zákoník.

Jednoho dne mu přišel dopis od otce, jenž žil v hlavním městě, že prý umírá a že mu svěřuje jeho činžák, který měl ve správě. Podporučík pocítil smutek, ale hned nato i radost, že mu bude patřit činžák ve velkoměstě a ne jen služebna v nějaké zapadlé díře. Své řemeslo tedy pověsil na hřebík a vydal se za otcem. Když ovšem dorazil, tatíček náhle skonal. Podporučík ve výslužbě doufal, že mu s domovnictvím otec poradí, řekne co a jak... Teď na to byl však definitivně sám. Podporučík si s tím ovšem nelámal hlavu: "O co to může být těžší, než řídit policejní stanici?" řekl si.
A tak se tedy choval, jako by byl na služebně a nájemníci jako by byli jeho podřízení...

Zrušil otcův řád, poněvadž se mu nelíbil a napsal si vlastní, takový, který znal nejlépe. Když si ho lidé přečetli, mohli je omývat, stálo tam totiž: "Nájemníci musí chodit v naškrobeném límci a v čisté obuvi, na oblečení jim nesmí chybět ani knoflík!"
Lidé nerozuměli tomu, co je mu do toho, jak chodí oblečeni. Je to přeci jejich věc, oni musí jen platit nájem, toť vše.
A tak se stávalo, že podporučík stál u vchodu a koho viděl neupraveného, nepustil ho dovnitř. Opozdil-li se někdo s nájmem, zamkl mu byt a počkal, až uhradí peníze. Když měl někdo ve sklepě bordel, druhý den tam už nic nenašel. Pakliže uklízeč zapomněl na jedno smítko, musel chodby umýt znovu.
Takhle nějak tedy vypadalo domovnictví pana podporučíka.

Jednou se lidé naštvali a zašli si stěžovat na úřad, to je přece v rozporu s lidskými mravy, říkali tam. Úřad jim dal za pravdu a podporučíka zbavil domovnictví. Ten si tedy sbalil věci, vrátil se znovu do maloměsta a své řemeslo ze hřebíku opět vyzvedl.