Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím za malým stolem a poslouchám proslov postaršího muže u řečnického pultíku. Vůbec mne nezajímá jeho řeč, neboť se do ní zamotává a dává mi tak jasně najevo, že sám neví, o čem vlastně mluví. Přestože jsem uvězněn v této velké posluchárně, myšlenkami jsem zcela jinde. Na tropických místech, kde popíjím Piña Coladu v obklopení exotických tanečnic, které mě obdařují krásnými úsměvy.

Pomalu zavírám oči, ale rázem je rychle opět otevřu, protože mne vyruší hlasitý potlesk, jenž patří právě onomu řečníku. Pousměji se, protože vím, že jistě nikdo vlastně netuší, o čem byla jeho řeč. Tleskám však stejně jako ostatní, abych neupoutal ničí pozornost. To by mi totiž tak ještě scházelo, aby na mě spočinul zrak následujícího řečníka, co se těžkým krokem žene k pultíku.

Tento však mluví zcela odlišně. Používá silné gestikulace rukou a hlučný projev uspořádaný do krátkých vět. Je dokonce natolik hlasitý, že mi nedovoluje se soustředit na něco jiného. Jeho řeč mne zaujme. Hlásí, že nás dokáže dostat z krize. Přestože vypadá na pohled nenávistivě, cítím k němu jistou důvěru. Nejspíše proto, že jsem se díky němu i dokázal soustředit.

Sednu si pořádně na křeslo a rázem zapomenu na exotické místo. Nyní mám hlavu plnou jiných věcí. Žene se mi v ní mnoho myšlenek na téma, co si o tomhle všem mám myslet. V jednom mám však jasno. Svým projevem si jistě získal mnoho sympatizantů, které bude potřebovat k nadcházejícím volbám.

Zvedám se ze židle a za bouřlivého potlesku a pískání se taktéž nechávám strhnout emocemi. Vím, že mnozí k tomuto muži cítí odpor, a proto to jasně dávají najevo. Netleskají, nezvednou se ze židle, nepohlednou ani na řečníka. Úplně ho ignorují, neboť je nejspíše samotné urazil. Sice netuším jakým způsobem, ale nějak je dokážu pochopit. Jistě si vsadili vše na své muže, od kterých očekávají velké zázraky. Po tomto proslovu to však nebude nijak lehké, protože je většina proti nim.

Já sám nevím, kam se mám přiklonit. Zamlouvá se mi jeho řeč, zdá se mi i důvěryhodný, přesto však v něm vidím něco zlého. Něco, co by mohlo znamenat zkázu a zánik všeho, na čem jsme naše základní principy vlastně postavili. Na humanitě, souznění a vzájemnému porozumění. Přes to všechno je tato řeč naprosto proti. Proti ale v rozumné míře, která by se za určitých podmínek dala zvládnout pro blaho všech. Nevěřím však, že bude lehké toho dosáhnout. Spíše mám pocit, že je to natolik těžké, že pro jedno období zvoleného poslance je to až příliš málo. Od tohoto muže však mohu čekat zázraky. Tento je zcela jiný než ostatní. Nebojí se riskovat a vsadit tak vše na jednu kartu, tenhle ne.

Zadumaně sedím a zvažuji všechny možné scénáře, jak by se pod taktovkou tohoto muže mohla naše zem změnit. Zda k lepšímu, nebo k horšímu. Těžko říci, ani ostatní nevědí. I ti nenávistiví přemýšlí, zda mají správný postoj. Někteří již rázně odchází, přesvědčeni nad tím, jaký skutečně je onen řečník. Mají většinou úsměv na tváři, který symbolizuje fakt, že jej jistě budou volit. Já však stále nevím.

Pomalu vstávám a mám hlavu plnou politických myšlenek. Na hezkou pláž s tanečnicemi si již ani nevzpomenu. Kráčím uličkou pomalým krokem se svěšenou hlavou, jako kdybych byl zrovna na pohřbu. De facto vlastně jsem. Nevím však, zda na mém, nebo na tom, co dává do rakve naši celostátní krizi. Skutečně netuším. I jiní tak stejně činí jako já. Nelze říci, že by byli plni optimismu, jako již předešlí poslanci, co před nějakou tou chvilkou odešli. Spíše jsou plni obav a rozpaků z celé situace.

Skutečně nechápu, jak někdo mohl tak rázně odejít a ani se nezamyslet. Že by byli rozumnější než my? Nebo jsou zkrátka jen nezkušení a netuší rizika, co jsou přímo před nimi rozprostřena? Nejspíše to druhé, první věc se mi zdá trochu absurdní. I když, kdoví. I tento mladík, co řečnil, byl pln sebevědomí a razantnosti. Přitom mluvil tak přesvědčivě!

Odcházím do kantýny, abych si tam objednal kávu. Po celém dni v posluchárně ji již potřebuji, poněvadž bych jistě usnul za volantem svého vozu. Je zvláštní, že mám auto v období krize, kdy všichni hladoví. Můj poslanecký plat mi dovolil si jej zanechat. Mnozí mne za to nenávidí, ale já v tom vidím jasný důvod. Kdybych ho neměl, má práce by byla ochuzena o velkou část mého úsilí zachovat celkovou stabilitu. Přestože se mi to příliš nedaří, dělám, co můžu. V poválečném období mi ani nic jiného nezbývá. Musím se stavit problémům čelem, protože by toho mohl využít kdokoliv, kdo by chtěl spíše naší zemi uškodit, než jí pomoci naleznout cestu ven z tohoto bludiště.

Usrkávám z hrnku kávu a tiše si broukám pod vousy, abych se uklidnil. Nedaří se mi to, a proto si z nervozity poliji prsty. Zasyčím bolestí, ale příliš se popálenému místu nevěnuji. Je pro mě zcela zanedbatelné, neboť je pro mne důležitější blaho státu.

Je ironické, že mnohým se snažím pomoci, přestože mě téměř nikdo nezná. Možná je to tím, že jsem teprve rok nazpět vstoupil do politiky. Ačkoliv jsem se rychle zorientoval a přizpůsobil se, narazil jsem na mnohý odpor ze stran nepoctivých kolegů. Každému v tomto státě je jasné, že právě oni mohou za nemalé problémy s financemi státu, ale nelze to nijak prokázat. Bohužel, mají dokonalé krytí, které je jen utvrzuje v jejich pozici příživníků naší země. Země, co si toho už tak hodně prožila.

Dopíjím kávu a platím u pokladny. Usměji se na mladičkou ženu, co nemá ani ponětí, čím se vlastně trápím. Přesto v mé tváři zahlédne nepatrnou špetku nervozity, a proto se mne zeptá: "Děje se něco pane?" Ačkoliv se na mě usmívá, já jí to nedokážu oplatit. Ne, jsem smutný a bojuji s tím, aby to nemuseli vidět ostatní. Nechci totiž nikoho znepokojovat a uvádět do rozpaků.
"Ne, všechno je v naprostém pořádku, slečno. Přeji hezký den," odvětím švitořivým tónem, který v mém podání zní trochu divně. Na dívku to však zapůsobí nečekaně pozitivně, tudíž mi kývne hlavou a obdaří mne dalším zářivým úsměvem.
'Kdyby tak mohla vědět, čím se vlastně trápím. Ach, kdyby tak...' povzdechnu si v myšlenkách, když pomalým krokem odcházím ke schodišti.
Držím se pevně zábradlí, poněvadž jsou schody křivé a nestabilní. Každou chvíli se z nich odlomí kousíček kamenné desky, co by mi mohl způsobit nepříjemné potíže. To je však pro mě to poslední, co mne trápí. Ne, já neustále musím hloubat nad tím, co říkal onen řečník.

Zadumaně tak dojdu až do podzemní garáže ke svému autu. Nastoupím do něj a nastartuji, nevnímaje vysokého zvuku, jenž je způsoben špatnou údržbou. Měl jsem dnes svůj vůz vzít k mechanikovi, ale neudělám tak. Myslím si, že bych nebyl schopen ani normálně zaplatit, aniž bych si uvědomil, o kolik mě chce opravář natáhnout na ceně. Raději proto budu riskovat cestu domů a zkusím to až druhý den.

Projíždím městem a všude spatřuji, jak mnozí věší různé plakáty či plachty, na nichž se skví hesla a symboly volebních stran. Nejvíce převažuje právě ta, do které náleží onen řečník. Ten, co mě trýzní na mysli a nedá mi pokoje solidně přemýšlet.

Minu několik bloků ulic a neustále hledím více na průběh celých příprav než na samotnou cestu. Naštěstí přede mnou není žádné auto, a proto se to obejde bez větších problémů. Upírám svou mysl zpátky do míst posluchárny a opakuji si jednotlivé části proslovu. Vidím v nich mnoho nepřátelství, ale naději. Naději, kterou mi jiní nejsou schopni poskytnout. Takovou, co by symbolizovala zítřek bez korupce a politického zločinu.
Rázem se hesla, která se mi opakují v hlavě, promítnou do reality. Před mýma očima začne přecházet skupinka mladých lidí, co jistě podporují onoho řečníka. Na klopách kabátu mají připevněné odznáčky jeho strany a v rukách třímají vlaječky a prapory, které symbolizují novou éru lepšího života. Přitom všem pokřikují rázně hesla. Skoro až bezmyšlenkovitě.
Stačím zabrzdit na poslední chvíli. Auto je sice již postarší, ale brzdy pořád ještě fungují. Popoletím kousek dopředu, ale nedělám si s tím starosti. Nikdo není zraněn, a to je to hlavní.
Hesla však začnou sílit na své důraznosti, jako kdyby mne samotného chtěli ovlivnit, abych podporoval právě je. Já však zachovávám chladnou hlavu. Nesmím se ukvapit a uvrhnout tak náš národ do možné propasti chudoby. Z toho všeho zmatku kolem nakonec dojdu k jediné myšlence, která je snad nad slunce jasná: 'Už to začalo.'