Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Příběh, který vám teď budu vyprávět, se stal v jednom malém městečku nedaleko Alabamy ve dvacátých letech minulého století. Tehdy letěl blues, jazz a především swing, co otřásal nejen s mládeží, ale také s každým druhým klubem, co za něco stál.

Ve Fringweeks tomu nebylo naopak. Na to, že to bylo zatraceně prťavé městečko, kde byla jenom jedna putyka a hokynářství, to bylo docela neobvyklé. Co víc, klub vlastnil příslušník afroamerické menšiny. Konkrétně pan Moorey. Dnes je to zcela normální, ale tehdy to byla rarita. Je tak jasné, že kdekdo toto místo označoval různými hanlivými výrazy, aby jej tak zdiskreditoval. A to i přesto, že pan Moorey byl poctivým majitelem, který se ke všem ve městě choval vlídně, spravedlivě a přátelsky.

Jednoho pozdního večera se takhle majitel, pan Moorey, vracel z putyky, když si tam byl skočit na jedno. Místní hospodský byl jeho kamarád, a proto tam chodil docela rád. Nemohl však tušit, že tehdy tam byl naposled. V okamžiku, kdy za sebou zavřel dveře, totiž zaskučely pneumatiky "plechové Lízy" a ozvala se střelba revolveru.

Na to, že byl Afroameričan už docela starý, hýbal se jako kamzík. Pár kulkám se vyhnul, ty skončili v omítce a skle nalévárny "U Franka", což vzbudilo obrovský poprask a paniku. Začal se totiž ozývat křik mísící se se smíchem útočníků, kteří plni nadšení a radosti odjížděli z místa činu, protože se jim podařilo pana Mooreyho zasáhnout. Ten nyní ležel v kaluži krve, sípal a místy vyplivl loužičky krve, co se mu drala ven z úst. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. Tady už žádný doktor, felčar ani jakýkoliv mastičkář nic nezmohl. Bylo pozdě - umíral.

"Hajzlové jedni, co si o sobě vůbec myslí? Tohle je poklidná usedlina, kde se věci z velkých měst nedějí. Ať táhnou do pekel. Kdo je tu vůbec chtěl!" zanadával hospodský a prodíral se hloučkem stojících štamgastů, jenž mu bránili zjistit, kdo byl postřelen. Když se proto dostal až před raněného, zmohl se jen na jednu větu.
"Bobby, kdo ti to udělal?"
"Ti...ti...bílý zakuklenci," vysoukal ze sebe pan Moorey a přestal se třást. V posledním okamžiku měl ve tváři strach, který mu zkřivila agonie. Ten byl však nic oproti utrženým ranám, co z těla udělali jakýsi cedník, nebo lépe řečeno fontánku, ze které prýštila krev do všech směrů. Koho mínil těmi zakuklenci, nebylo těžké určit. Celá Amerika o nich slyšela - i o jejich rasových útocích.

Zakrátko tu byla policie, a ačkoliv bylo nahlášeno, že se jednalo o rasisticky mířený útok, v protokolu se to nakonec neobjevilo a namísto toho byla smrt pana Mooreyho považována jen za nešťastnou náhodu. Možná měla policie strach z možných následků, možná také ne. Těžko říct.

Nikdo s tím nemohl nic dělat a už vůbec ne Frank, který to nesl ze všech nejhůře. Nejenže totiž přišel o nejlepšího zákazníka, ale také přítele. Co víc, klub byl zkonfiskován starostou, který jej prodal novým majitelům, jenž stejně jako Frank, začali taktéž prodávat obdobnou nabídku sortimentu, jako tomu bylo právě u něj. Měl tak na krku nežádanou konkurenci, co mu nyní dost zatopila, protože mu přetáhla téměř všechny zákazníky, tudíž byl na okraji krachu.

Normálně by se to pokusil zadusit v sobě, ale to by jej nemohli provokovat nový majitelé, kteří se rozhodli, že jej na popud jeho mizerným kšeftům ještě více rozčílí tím, že k němu půjdou na skleničku.

S bujarým řehotem tak vtrhli do skoro prázdné putyky a usadily se u stolu, u něhož vždycky sedíval právě pan Moorey. Od jeho smrti zde nikdo sedět nesměl, protože jej hlídal Frank jako oko v hlavě, neboť tajně doufal, že je zde starý kamarád stále s ním.

Dneska mu to bylo ale jedno. Byl rád, že tu alespoň někoho má, byť ten někdo si z něj přišel především utahovat.

"Tak jak jdou kšefty milý brachu? Doufám, že dobře. To víte, když máme dneska tak hezky, byl by hřích, kdyby tomu tak nebylo. Co myslíte?" otázal se jeden z nich a pročísl si pečlivě upravovaný knírek.
"Hmmm, dobře, dobře. Co to bude velectění pánové. Hodláte se zde stravovat, nebo pouze jenom napít?" zeptal se rozmrzelým hlasem Frank, co zde musel dělat už i číšníka, protože neměl na to, aby si někoho najal.
"To záleží na vás, čím nám posloužíte. Tedy vaše velectěná kuchyně. Ale abychom vám to zkrátili, přineste nám láhev šampaňského. Něco před rokem 1915. Tedy pokud víte, co to vlastně je," poutáhl si druhý host, který se škodolibě ušklíbl.
"Šampaňské? To tu bohužel nemám. Vyberte si pivo, limonádu, nebo vodu. Nic jiného jsem tu ani nikdy nenabízel," zabručel hostinský a vytáhl si bloček s malou tužtičkou, aby si zapsal následnou objednávku.
"Tak tedy to pivo. Co se dá dělat. A k tomu si dáme tu kachní paštičku s vlašským oříškem a brusinkovou zálivkou. A pospěšte si s tím. Vypadá to totiž, že se to tu brzo rozpadne. Divím se, že to vůbec drží ještě pohromadě," zavtipkoval nevhodně knírač a poplácal po zádech svého kumpána.

Zakrátko pak hostinský přinesl dvě piva a položil je před své přidrzlé hosty. Ačkoliv si dával dobrý pozor, nastavená noha jednoho z nich jej donutila zakopnout a lehce polít tak stůl, na který položil vychlazené sklenice. Ač se proto ničím neprovinil, omluvil se a odkráčel pryč, třebaže v sobě dusil zlost. Ještě tak za svými zády zaslechl posměšnou větu: "Ten chlap je horší, než moje stará."

To jej dopálilo tak, že se otočil a už, už se chystal něco říci, ale pak se včas uklidnil, odkašlal si a odkráčel do kuchyně, aby se dal do vaření. V hlavě se mu přitom honili myšlenky na to, jak mu řekli, že se to tu rozpadá. Nebyly totiž daleko od pravdy, a proto ho to o to více trápilo, než kdyby to byla pouhá lež. Nemohl s tím ale nic dělat, když neměl žádné peníze na opravu.

Proto dodělal poslední úpravy na talířích a vystoupil z kuchyně do prostoru pro hosty v okamžiku, kdy jeden z majitelů klubu vyslovil zmínku o vraždě, která se tu kdysi udála. To ale neměli dělat, protože se nad jejich hlavami uvolnil trámek, zaskřípal a než mohli posměváčci cokoliv udělat, uvolnil se, zapraskal a zřítil se ďábelskou rychlostí na ně a na místě je zabil.

Když přijela policie, našla u nebožtíků bílé kukly a především list, který jasně dával najevo špinavou úmluvu, která došla mezi nimi a starostou, jenž jim tak rychle po smrti pana Mooreyho prodal klub. Těžko říci, proč si ho ten den do této hospody vzali. Pravda však takto vyšla najevo.

Dneska už se neví, zda za to skutečně mohl špatný stav hospody, jak bylo zapsáno ve spisech policie, nebo v tom měl prsty právě pan Moorey, který vykonal svou odplatu za krutou smrt. Frank se často nechával slyšet, že když praskal trám, slyšel hlas pana Mooreyho jak říká "Bílý zakuklenci". Proto se podle Franka jednalo o pomstu pana Mooreyho. A toto označení se nakonec – i přes některé pochybnosti – vžilo.
Jisté však určitě je, že krátce na to se veškerý pořádek vrátil do zašlých kolejí a hospoda "U Franka" opět zažívala staré dobré časy.