Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Komisař Langer seděl jako obvykle za svým stolem v Kohlmarkt 16. Jeho pracovna byla jako vždy čistá, ani hrstka prachu a všechny spisy složené podle abecedy ve skříni. Byl jedním z mála rakouských policistů, kteří si své případy doslova nosili domů. Jeho byt byl malý, přesto velmi útulný, jako starý mládenec tam měl překvapivě uklizeno, a to nejen v pracovně, ale i v kuchyni, koupelně i ložnici. Tu mnozí jeho návštěvníci z policejních kruhů obdivovali, protože postel nebyla vyrobena celá ze dřeva, nýbrž z velké části z křišťálového skla.

Toho dne se nic divného nedělo, jako obvykle se nasnídal, umyl a oblékl, poté zasedl ke svému stolu, kde si pročítal spis. Zrovna řešil podivný případ týkající se vraždy kurátora muzea, jenž byl nalezen oběšený ve sklepě, nicméně to s dějem nijak nesouvisí.

Zhruba v deset hodin zazvonil u jeho ruky telefon, v jedné vteřině ho zvedl.
"Slyším!" zvolal na člověka na druhé straně drátu, ten se však neozval, komisař se tedy začal domnívat, že je to fór jeho kolegů: "Poslouchejte, Keinmanne, já na ty vaše rádoby vtípky nejsem zvědav, řeším tady poměrně důležitý případ, což je vám zjevně lhostejno, čili se s vámi rozloučím. Sbohem!" a velkou silou bouchl sluchátkem o stůl. Naštěstí se nerozbilo, znovu se tedy pustil do čtení spisu.
Jenže telefonát mu zkazil náladu, nebyl s to se soustředit, a tak si vzal kabát a vyrazil do ulic.

Vídeň byla v té době kompletně zasněžená, do Vánoc zbývalo jen čtrnáct dní, proto není divu, že to venku bylo jako na klouzačce. Přestože chodníky posypávali kamením městští pracovníci, příliš to nezabíralo. Když došel komisař na Michaelerplatz, zapálil si cigaretu a opřel se o zábradlí, pod nímž ležely starobylé vykopávky.

Jak se takhle rozhlížel po okolí, zahlédl podezřelého muže, jak utíká odněkud z Schaufer směrem ke Kohlmarkt. Kolem postávaly davy lidí, vánoční nákupy byly v plném proudu, čehož ten muž využil a zamíchal se do houfu lidí, takže jej komisař brzy ztratil. Ono by nám tom nebylo nic divného, třebas utíkal pro zapomenutý dárek, jenže z dálky se komisaři zdálo, že má zakrvácené ruce.

Následně Langer dokouřil a namířil si to zpátky do Kohlmarkt. Při zpáteční cestě mu v hlavě probíhaly spousty myšlenek, uvažoval, zdali není nějaká spojitost mezi tím ranním telefonátem a zakrváceným mužem.
Když došel ke svému domu, zarazil se, dveře dovnitř byly otevřené. Přitom ve městech je nepřípustné nechat otevřené dveře, do minuty tudy projde stovky lidí, každý by sem mohl vskočit. Komisař je tedy zavřel a vkročil dovnitř.

Poté co si oprášil boty, všiml si, že na zemi jsou červené kapky, krvavé kapky. Okamžitě se mu vybavil ten muž z Michaelerplatzu. Rozhodl se jít po stopách krve. Vedly až ke schodišti, odkud pokračovaly nahoru. Výtah byl nepojízdný, dotyčný nemohl tedy jít někudy jinudy. Stopy krve se dostaly až ke komisařovým dveřím ve druhém patře, pak už nikam nevedly.
Langerovi nyní bylo již zcela jasné, že muž je uvnitř. Vytáhl proto ze své náprsní kapsy od kabátu revolver na obranu před případným odporem.

Pomalu pootevřel dveře, podíval se dovnitř a rozhlédl se, následně vešel dovnitř. Na první pohled se zdálo vše v pořádku, jen na koberci byla krev. Komisař ihned začal bědovat, že krev z modrého koberce nikdy neodstraní.
Když vstoupil do ložnice, sklo z postele bylo úplně rozbité, zbyly z něj jen střepiny potříštěné krví, o přikrývce a peřině ani nemluvě, jejich barva se z bílé změnila na červenou. Dokonce i komisařův noční stolek byl zakrvácený, vypadalo to, jako by se tady onen muž rozprskl. Celé to působilo velice děsivě. Komisař už se raději neodvážil vstupovat do dalších pokojů, pro jistotu otevřel okno a volal o pomoc. Dole ho ovšem nikdo neslyšel, v tom hluku bylo těžké slyšet i výstřel, natož komisařův chraplavý křik, čili se rozhodl zavolat telefonem pomoc z pracovny.

Jenže jak pospíchal, uklouzl po přikrývce ležící na zemi a spadl přímo do střepin. Přestože je měl zabodnuté na rukou, zádech, břiše i na bradě, nic necítil, ani nekrvácel, naopak, jeho kůže značně zbledla. Komisař vytáhl střepy, aniž by při tom utrousil jedinou kapičku krve. Když byly všechny střepiny pryč, vstal a namířil si to k pracovně.

Přistoupil k telefonu a vytočil číslo své služebny, po chvilce to zvedl inspektor Keinmann se slovy: "Tady policejní stanice Vídeň! Co potřebujete?"
"Pomoc!" vykřikl do telefonu komisař, "ihned sem někoho pošlete, je tu spousta krve a mám strach, zda tu není ještě vrah, jsem váš nadřízený Langer, bytem Kohlmarkt 16, ovšem to jistě víte, prosím vás, přijeďte!"
I když komisař mluvil hlasitým tónem, Keinmann nic neslyšel, ani slůvko, proto opakoval: "Co si přejete? Opakuji! Co si přejete? Proč nemluvíte? Máte strach, nebo si z nás děláte legraci?"
"Cože!?" rozčílil se Langer, "ráno mi zavoláte a nic neřeknete a teď já do toho řvu jako cvok a vy mě neslyšíte? To jste se snad zbláznil, nechte si ty své legrácky a vyšlete nějaké policisty, myslím to sakra vážně!"
Komisařovo klení bylo jasně slyšet, skoro až na půdu, kupodivu inspektor na druhé straně vůbec nic neslyšel, a tak se naštval i on: "Tak poslyšte, vy nemluvo, jestli to má být nějaký vánoční žertík, tak se vám to povedlo, možná, že v tuto chvíli někdo zápasí o život a snaží se nám dovolat, my ale hovoříme s vámi, spíše já s vámi hovořím, takže to budu muset položit. A buďte rád, že si nezjistím, odkud voláte, za to je i vězení, víte? Sbohem!" a z telefonu se ozvalo klapnutí sluchátka.
Komisař se cítil uraženě, tentokrát telefon tak silně hodil na stůl, až se rozpadl na dva kousky.

Se zamyšlením se zahleděl do zrcadla, byl rozzlobený na Keinmanna, toužil ho vyhodit nebo degradovat, jenže z těchto úvah ho vyrušilo strašidelné zjištění. Stál zhruba půl druhého metru od zrcadla a neviděl se v něm, však stůl a otevřené dveře stojící za Langerem tam vidět byly. Pak přistoupil blíže k zrcadla, leč obraz se nezměnil, zkrátka jako by tam komisař vůbec nebyl.

V tento moment už vše Langer pochopil. Tu onu záležitost s tím podivným telefonem, krvavého muže, kapky krve, patoky krve v ložnici, volání do ulice, tu příhodu s tím pádem na sklo, telefonování na služebnu a nakonec i neviditelnost v zrcadle...

Toho dne, 10. prosince 1944, proběhl nálet na Vídeň, ranní telefon měl komisaře varovat, avšak spojení bylo znemožněno. Vydal se tedy nic netušíce na procházku a právě v tu chvíli spadla velká mina na Michaelerplatz, která komisaře zranila. Ten zmateně utíkal domů, kde zemřel, ale mrtvý už byl venku, do Kohlmarkt běžela pouze jeho tělesná schránka, ta duševní byla pryč, proto ta krev a žádné tělo. Z Langera se stal duch, který nenašel cestu do nebes a který bude bloudit po zemi navěky.

Kdo ale vyrušil ten telefonát? Spojenci? Langer páchal zvěrstva vůči Židům, byl plukovníkem SS, do toho zastával funkci komisaře místní policie, Vídeň byla tedy zcela bezradná, okupovaná SS, gestapem a Langerovou policií. Inspektor Keinmann útok přežil, protože se ukryl do sklepa, Langerův dům byl po náletu zničen, stejně tak i všechny důkazy o jeho smrti.

Byla to nějaká síla shůry? Pomsta boží? Dodnes se na tomto místě dějí podivné věci, majitelé tvrdí, že se na koberci a hlavně v ložnici objevují kapky krve, někdo dokonce uviděl siluetu muže s důstojnickou čepicí na hlavě, na níž šlo rozeznat jen bílou lebku se skříženými hnáty. Mluví tito lidé pravdu, nebo chtějí býti jen slavní? To zůstane už asi navždy záhadou...