Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Viktore, Viktore, dělej! Pojedeme, za 3 hodiny chci jít spát."
"No jo, musím ještě vypnout to kuře. Dodělám si ho, až se vrátíme."
Konečně Viky nastoupil do našeho, dá se říci, erárního Dodge a mohli jsme vyjet. Přesně už jsme věděli, kam jedeme, protože včera jsme se spolu byli projet na koloběžkách a po cestě jsme objevili toto úžasné místo na kraji lesa. Autem je to od našeho apartmánu jen asi deset minut.
"Dnes je pěknej hic, co?", konstatoval po cestě Viky.
"Máš s sebou nějaký piva?", odpověděl jsem mu otázkou, plně si vědom, že mám v kufru svých šest Red Dogů.
V případě, že by si Viktor pivo zapoměl vzít, podělil bych se s ním, avšak i Viky si nezapoměl svých pár kousků, a tak jsme byli dostatečně vybaveni. Docela jsem se už těšil na pár vychlazených plechovkových piv a taky samozřejmě na mexickou trávu, kterou jsem měl v kapse v krabičce od filmu i s malou železnou fajfkou. Musím říct, že takovéto odpolední odreagování jsme potřebovali jako sůl. Makáme už oba asi tři měsíce noc co noc bez jediného dne oddechu. Není jiná možnost, tady v Americe se člověk musí ohánět, chce-li mít peníze a vůbec práci jako takovou. Na všechno si však člověk zvykne a kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu takhle dřít bez jedinného dne volna, vysmál bych se mu z plných plic. Zrovna já a takhle tvrdě pracovat, to určitě...
"Jsme na místě, kde necháme auto?", zeptal jsem se Vikyho.
"Támhle kousek odsud je nějakej babtistickej kostel a dneska je tuším neděle, tak tam bude aut víc", na to Viktor.
"Jasně, to je dobrej nápad."
Přijíždíme k tomuto zářivě bílému prkennému kostelu jak vystřiženému z nějaké americké církevní brožury. Byla neděle okolo jedenácté dopoledne a většina lidí už byla z nedělní mše na zpáteční cestě k domovu, či na slavnostním obědě anebo si jen tak zajeli někam k jezeru na piknik. Auto jsme nechali přímo před kostelem na plácku z udusané červené hlíny. Naše nové pěkné místo odsud bylo asi 5 minut pěšky směrem do lesa za kostelem. Během chvíle jsme byli na místě a opravdu jsme byli okouzleni tou krásou. Byla to vlastně taková menší louka uprostřed lesa obrovských platanů, borovic, fíkusů a jiných jižních dřevin. V rohu tohoto plácku zády k lesu stál už notnou řádku let opuštěný starý dřevěný americký jednopodlažní domek, obehnaný již středně vzrostlými stromky a křovinami. Skrze obrovské větve listnatých stromů vysoko nad námi na louku pronikaly silné a teplé paprsky červnového slunce. Bylo okolo pětatřiceti ve stínu, ale vlhkost vzduchu je v Louisianě taková, že to vedro není tak agresivní jako například u nás, kde máme relativně suchý vzduch.
Sedli jsme si s Vikym na deku, kterou jsme s sebou měli, otevřeli první pivka a vychutnávali si čirý přírodní ruch lesa. Po pár plechovkových pivech byla nálada ještě lepší a horko začalo být opravdu dotěrné, a tak jsem si sundal tričko a jal se pěchování své malé fajfky kvalitní mexickou marihuanou. Nestačil jsem to ovšem ani zapálit a v tom jsem asi 50 metrů za Vikym spatřil muže v černé uniformě s fialovými svislými pruhy na obou stranách těla. Ruku tento už identifikovaný policista měl stále nebezpečně připravenou kdesi poblíž svého pasu. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, jen tak na půl pusy jsem stačil Vikymu říci, že se k nám blíží americkej policajt. Ovšem Viktorův výraz ve tváři mě donutil otočit se za sebe, kde jsem mohl vidět, že ta samá scéna jako za Vikym se odehrává i za mými zády. Fajfka, krabička od filmu z poloviny plná konopí ležely mezi námi na dece. Zkoušet tyto propriety dávat narychlo do kapsy by se rovnalo stoprocentnímu odhalení. Dostal jsem zoufalý nápad - svým trikem, kterého jsem se před chvílí díky horku zbavil, jsem to vše na dece přikryl a vtom tu už byli oba policisté.
Rychlou jižanskou američtinou nás policisté důrazně vyzvali, abychom oba vstali, ovšem neopoměli připomenout, abychom to provedli dostatečně pomalu s rukama viditelně před sebou. Před očima se mi v tu chvíli odehrávali tušené scény soudního procesu, pobytu v americkém kriminále i následného vyhoštění. Bylo mi do breku! Viky na tom byl dost podobně. Vždy když jsme se setkali pohledem, mohli jsme jeden na druhém pozorovat naprostou beznaděj. V tom už ale starší a očividně výše postavený policista přikázal Vikymu, aby vyprázdnil své kapsy. A tak můj kamarád postupně vytáhl z kapes kalhot a outdoorové vesty kapesník, pár mincí, klíče a různé drobnosti. Ten druhý, podřízený, ale o to mohutnější policista to samé zopakoval mě. Já měl na sobě jen džíny, ovšem v kapsách jsem měl tolik věcí, jako Viky v obou svých svršcích. Postupně jsem vytahoval obvyklé věci z kapes a když už v kapse zbývala poslední věc, v šoku jsem zjistil, že je to má druhá, tentokráte dřevěná dýmka na konopí. Co teď? Nejsme přece v Čechách, kde bych snad i mohl s policistou o požívání trávy pro vlastní potřebu polemizovat! Jsme v Americe, ve které pohlíží i na rostlinu jako na tvrdou drogu a tvrdě jakýkoliv kontakt s ní perzekuují! V sobě už jsem měl asi čtyři piva a možná i ty mi pomohly k riskantnímu činu, jakým bylo poslední sáhnutí do oné kapsy a vytáhnutí ruky už i s fajfkou v ní. Zvedl jsem obě ruce nahoru, jako gesto, že už v kapsách nic nemám. Policista mě obvyklým způsobem prošacoval a já stále v mé propocené ruce svíral tu nešťastnou dýmku. Když mi ale oficír vzápětí řekl, že si můžu své věci opět schovat, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Ovšem hned mě zpět do kruté reality americké neděle srazil pohled na deku i s tričkem hozeným přes už napěchovanou dýmku a krabičkou od filmu.
Chvíli se nás policajti vyptávali na věci jako "kde jsme se tam vzali?", "co děláme na soukromém pozemku?" a "proč pijeme pivo na veřejnosti?". Můj argument, že tady přece žádná veřejnost není, nebyl pochopen.
Po chvíli nás vyzvali, abyhom si vzali svou deku a zbytek piv a následovali je k našemu autu.
Viky nechal zase nebezpečnou situaci na mě. Sklonil jsem se pro deku, i s tričkem jsem ji smotal do klubka a pod ramenem ji nesl směrem k autu.
No povím vám, že se dodnes divím, že mi policisté dovolili jít do půl pasu nahý a když nás požádali, abychom za nimi jeli našim autem na stanici, že mě ještě nepotrestali za řízení v opilosti.
Celá příhoda měla ještě dohru u soudu, kam jsme se měli zhruba za 3 týdny dostavit vyslechnout si výši pokuty a osvětlit důvod našeho protiprávního počínání.
Tenkrát jsme měli i jak se říká štěstí v neštěstí, když soudce, co nás soudil, nám pravil, že jeho děda byl Čech a tudíž, že nám odpustí pokutu za neoprávněné vniknutí na cizí pozemek a pokutu budeme muset zaplatit jen za konzumaci alkoholu na veřejnosti.
Náš výlet nás tehdy každého vyšel na 130 dolarů.
Ovšem kdyby u nás tenkrát ti policisté našli trávu, skončili bychom s největší pravděpodobností ve vězení a posléze bychom byli na vlastní náklady vyhoštěni.
Díky bohu, že to tak dopadlo. Dnes už se při vzpomínce spíše jen usmívám. S Vikym se ovšem vídáme dodnes a dodnes si spolu s chutí připomínáme staré "dobré" časy v Americe. A trávu? Tu kouřím dál:)