Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dnes je můj poslední den. Dnes se budu naposledy plahočit, abych spolu s ostatními pracanty zajistil zásobování všech důležitých míst Světa. Přesto tento den probíhá jako každý jiný: vezmu náklad, dopravím ho, kam je potřeba, jdu pro další náklad a takhle pořád dokola. Břemeno, které nesu nyní, je mé předposlední. Odevzdávám ho na místo a naposledy putuji známou trasou. Cestou se rozhlížím kolem. Všude se to hemží dalšími pracanty a samozřejmě i strážci, kteří jsou připraveni nemilosrdně zlikvidovat každého, kdo by se chtěl vetřít do našeho Světa.

Mnoho z těch, na které se dívám, má dnes také svůj poslední den a stejně jako já dnes zemřou. Nikomu to nevadí. Den jejich smrti byl přesně určen už v den jejich zrození. Koneckonců, pracanti i strážci se rodí jen proto, aby zajistili chod Světa, tak proč by si měli lámat hlavu nad svou smrtí, když po nich přijde někdo další a Svět bude fungovat dál? Já se ale na tyhle věci dívám jinak. Vždycky jsem se na ně díval jinak. Tak například jsem častokrát přemýšlel, jestli bych raději nebyl strážcem. Je sice pravda, že při bojích s vetřelci, které se někde v našem Světě dějí téměř neustále, jich hodně umírá dřív, než je nutné. Ale aspoň nemají tak hrozně stereotypní život. Kdybych byl strážcem, nechodil bych pořád stejnou trasou se stále stejným nákladem. Místo toho bych cestoval po celém Světě a bojoval s nepřáteli. To musí být přece lepší život, ne?

Kdysi jsem se s těmito úvahami svěřil jednomu příteli. Už si nepamatuji, co mi na to vlastně řekl, ale rozhodně ho to moc nezajímalo. On se vždycky staral jenom o svůj náklad. Vlastně žádný pracant se o nic jiného nestará. Jen já. Nevím proč, ale v tomhle si prostě nemůžu pomoct.

Odevzdal jsem svůj poslední náklad a vydal se k místu, kde pracanti umírají. Nikdy před tím jsem tu nebyl. Do téhle části Světa jsem nikdy své náklady nenosil.

Pomalu jsem vešel do prostoru, kde už dnes několik pracantů zemřelo a další ještě přijdou. Zbývají mi poslední okamžiky života. Jak jsem ten život prožil? Od začátku až do konce jsem nosil náklady. Nic jiného jsem nikdy nedělal. Měl takový život vůbec smysl? Proč jsem nikdy neudělal něco jiného, cokoliv? Vždyť je tolik pracantů, že by si toho nikdo ani nevšiml. Teď už je pozdě. Konečně si ale vzpomínám, co mi to ten můj přítel řekl: "Na tyhle věci nemysli. Červená krvinka má jen nosit náklady, ne filosofovat."

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/poviedky/posledny-den.html