Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Světla pochodní třímaných jezdci na koních zmizela v hlubinách lesa. Z hory bylo ještě vidět na světla města. V drobné chatrči na úpatí kopce kdosi zažehl svíčku.
"Už jsou pryč, pokud jsme měli štěstí, vrátí se zpátky do města a budou pokračovat v pátrání až ráno, neradi pátraj nalačno a navíc s rizikem, že jim někdo doma obšťastňuje manželku," řekl Ordas a odložil si špinavou potrhanou bundu na cosi, co mohlo být kdysi židlí. Z rohu místnosti se zvedla Larien a protírala si oči. Dlouhé vlasy jí vrhaly stíny přes obličej. Nějak nereagovala na jeho větu. "Máme tu jen jednu postel," řekl Ordas.
"Džentlmeni to maj asi těžký," dodal ještě a začal si stlát na podlaze.
"Možná že nám jedna postel bude stačit," řekla Larien svůdným hlasem.
V tu chvíli ale ustala v pohybu, na jehož konci se měla dotknout Ordasovy unavené tváře a obrátila se kamsi vedle sebe, aniž by tam kdokoli byl, Ordas se díval tímtéž směrem.
"Ne, to po mně nemůžeš chtít," řekla.
"Proč ne," namítl autor.
"On se mi nelíbí, vždyť se na něj podivej, co řek za celou cestu, co nás pronásledujou, samý naprosto trapný pokusy o vtip a něco co má dotvářet jeho ironický vystupování, navíc se na něj podívej.
Hele, že je to takovej vyděděnec, to by mi nevadilo, naopak. Že není nejkrásnější, to by mi přece jenom taky tak nevadilo, ale abych po něm vyjížděla jenom proto, že zabil Zagreova bratra a je synem Horatia, to mi vopravdu přijde ujetý. Tak budu snad spát s nim, nebo s Horatiem."
"Jak vůbec můžeš něco takovýho říct, máš možnost být poslední ženou v Ordasově životě, ženou, která mu ukáže proč žít a proč tu vůbec je. Vynahradit mu všechno jeho střádání, udělat ho na konci života šťastným a stát se tak nositelkou Balsgardské linie. A tobě se to nelíbí, vždyť co by si chtěla. Tak co mám udělat, jak ho mám uzpůsobit tak, aby si s nim šuk... teda aby se ti líbil?"
"Co, co na něm vylepšit, no...no všechno, nejlíp ho úplně smazat a hodit tam místo něj někoho úplně jinýho, i třeba toho Zagrea. Vždyť ty si mi snad schválně vytvořil kombinaci, se kterou bych si nikdy nic nezačala."
"Co třeba soucit?" navrhl Ordas, jakoby chtěl dojít k jakémusi kompromisu a pokračovat v započatém.
"Soucit, podívala se na Ordase a hned zase zpátky. Soucit, vždyť to by musel mít ten soucit kde vzniknout, nic proti tobě Ordasi, ale vždyť se na to podivej autore. Jedná, mluví a vypadá přesně jako ten na hranici, pro kterou soucit není potřeba a kterej je dostatečně bodrej na to, aby mi vůbec neimponoval a byl mi ukradenej."
"Co to sakra meleš proboha, jaký imponování, co je to za slova a vůbec jakej Zagreus, jak tě to vůbec mohlo napadnout, vždyť proti němu bojujete, je to nepřítel, zabil ti rodiče, kamarádky a to sem chtěl, aby ti zabil ještě psa!"
"No, to je jedna věc, ale není tak šedej, jednotvárnej a průhlednej jako tenhle rádoby spasitel, ví, co chce a jedná tak, aby toho dosáhl, ne jako tenhleten vyklubanej hrdina."
"Ale on nechtěl bejt hrdina."
"Co mě je vůbec do něj, já s nim spát nebudu a hotovo."
"Promiňte, že vám do toho skáču," vmísil se do hovoru opět Ordas.
"Ale neměl já bych jí aspoň trochu dobývat, vždyť to není vono, když se mi vona hned vrhne na poklopec jako opilá štětka z eskort servisu jenom proto, že mávnu tupym mečem a zabiju pár žoldáků, který na mě náhodou vyskočej ze křoví."
"Tahle kniha nemá bejt normální, viděl si snad někdy normální knihu kromě telefonního seznamu?" řekl autor.
"Ale víš jak to myslim, jasně, že se mi líbí, vždyť kvůli tomu si ji tam napsal ne, ale já si ji chci získat sám a ne tak, že párkrát mávnu mečem po nepřátelích, co mi náhodou skočej do rány, dej mi trochu prostoru pro mě samotnýho. A jak tě tak znám, tak bys byl takovej dobrák, že bys i ten sex nenapsal a normálně bys ty nejhezčí momenty, co tu máme, vystříhal a místo toho zase psal o tom, jak se bavěj zloši mezi sebou a co nám všechno provedou, sakra chci si trochu užít, než umřu, dyť mám už za dvě kapitoly chcípnout, víš, jakej je to pocit a ty mi nesplníš ani poslední přání."
"Já s tebou spát nebudu, ale souhlasim s tim, že nejsem žádná běhna, co se na to hned vrhne."
"Tak dost, už mě serete oba, uvědomte si, že když mi tohle řikáte, tak mě svrbí ruka na deletu a taky si uvědomte, že pokud s tim nepřestanete, může na vás díky mejm dvoum větám z nebe spadnout nečekaně kráva a oba vás rozmašírovat na kaši."
"No, rozhodně by to bylo lepší, než kdybys nás vnadil na sex a pak to přeskočil."
"Já s nim spát nebudu," opakovala stále Larien.
"Ale já to vůbec nechci přeskočit, tak si to jenom poslechněte. A řekněte, co si o tom myslíte, já se klidně přizpůsobim. Je to asi takhle:"

Jemně se dotýkal její krásné tváře, poslední zbytky nejistoty se v něm rozplynuly, ona se mu pomalu oddávala, oddávala se jeho dechu, jejich tepy se synchronizovaly, těla si jim rozpalovala tak, že z nich společný žár sejmul oblečení, tiskla se k sobě a horko se slévalo s chladem, zima s létem, pod vzájemnými doteky se protrhávaly přehrady zábran. Kůže se dotýkala kůže, vlasu, všeho, jejich rty se pojily a zase oddělovaly. Vše se slévalo dohromady v posvátném rituálu, kdy ustoupila řeč do pozadí a na povrch hladiny citu vyplula živočišnost, byli jako dvě celistvosti jsoucí si navzájem nástrojem, jejich pachy se stávaly drogou nejsilnější, jejich dechy malovaly stejnou melodii života, spojení bylo víc než opojné, v těch nepřetržitých pohybech byli hvězdami a v každém pohybu tisíce supernov, v každém zachvění oheň a hlad, svíjeli se v rytmu přírody, v strunách sítě, kterou byl život, povznášeli se výš, necítili zemi, necítili okolní svět, jen sami sebe, v každém výdechu byla síla zemětřesení, síla dějin, společně se vznášeli jeden v druhém, dokud...

"No, tak abych byl upřímnej, tak to stojí pěkně za prd, copak seš nějakej zasranej básník? Dvě celistvosti jsoucí si navzájem nástrojem? Co to je?"
"No, dobře a co takhle?"

Lehce se jí dotkl odhalené paže a hladil její sametovou kůži, jakoby se jednalo o největší poklad, její prsty hladily jeho větrem ošlehaný obličej. Topili se navzájem v očich. Pomohl jí vysvléci se z pláště, její vůně ho omamovala, svíčka vrhala stíny přes její krásná ňadra, uchopil ji pevněji, pak vzájemně splynuli.

"No, a dál?" řekl Ordas.
"Dál, jak dál? zeptal se autor. "To je všechno."
"Cože, všechno, vždyť si to nejlepší přeskočil, já to věděl, věděl jsem, že budeš takovej hajzl, že nás budeš vnadit na bůhvíco a to nejlepší přeskočíš, věděl jsem, že na to nemáš."

Vtom Ordas zbledl, jen na okamžik, jen na vteřinu, když před sebou uviděl ošklivého muže v pyžamu s kávou v jedné ruce a pistolí v ruce druhé, jakoby jeho zbraň byla tvořena z šedivé klávesy s nečitelným nápisem.

"Já tě varoval," řekl nekompromisně autor a zmáčkl tlačítko delete. Ozval se výstřel a Ordas se rozplynul ve změti poloprůhledných znaků.
Larieniny krásné oči hleděly do míst, kde ještě před chvílí stál Ordas.
"No dobře, tak koho bys chtěla?" zeptal se s klidem v hlase autor.
Rozvalil se na křesle, jednou z toho bude velkej román, říkal si. Jednou bude na vrcholu všech bestsellerů, ať se jsou vycpat všichni amatéři, tohle bude první kniha svého druhu, povídal si v duchu a dopíjel kávu. Na stole ležela zpráva o hospitalizaci.
Jsem génius, jsem bůh.
Na nebi zářil úplněk.