Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vcházím do svého prázdného pokoje a moje tváře opět zkrápějí potoky slz. Všechno mi tě neustále připomíná, všude vidím tvoje stíny a vracejí se mi vzpomínky z doby, kdy jsme ještě byli spolu, z doby, kdy jsi ještě žila. Vím, že jsme byli jen kamarádi, ale to se přeci mělo změnit! Chtěl jsem ti to říct, ale najednou to nešlo. I když jsem věděl, že tě navždy ztratím. Pamatuji si každý tvůj úsměv, každou tvojí slzu. A nikdo mi nevymaže z paměti ten den, kdy jsi mi řekla, že umíráš...
Bylo opravdu nádherné počasí a já na tebe čekal v parku u řeky, jako každý pátek. Tolik jsem se na tebe těšil, na tvé motýlí polibky a něžné dotyky. Když jsem se konečně dočkal a uviděl tě, jak ladným pohybem míříš k naší lavičcce, myslel jsem, že snad budu radostí lítat! Neviděli jsme se celý týden a ty jsi mi už začínala opravdu chybět. Byla jsi tak nádherná, nemohl jsem se na tebe vynadívat, ale něco bylo jiné. Jako kdyby ti na tváři splýval jemný závoj. Byla jsi tak smutně krásná... Počkal jsem, než si došla ke mně a obejmul tě. Tak moc mi scházelo teplo tvého těla, ale tvoje objetí bylo jiné než dřív. Možná vroucnější, jako kdybys objímala člověka, kterého vidíš naposledy v životě.
Každopádně jsem v tom okamžiku věděl, že se něco děje, nevnímal jsem to, ale chtěl jsem ti to říct. Chtěl jsem ti říct, jak moc a jak dlouho už tě miluji... Nadechl jsem se k první větě, ale ty jsi mi položila prst na ústa a podívala jsi se na mě těma nádhernýma zelenýma očima, které ale byly jiné než kdy dřív, a vzápětí se začaly plnit slzami. Přitiskl jsem si tě k sobě blíž a hladil tě po tvých sametových vlasech. Ty jsi se najednou odtáhla a znovu se na mě podívala. Pak jsi řekla tu větu, která navždy zůstane mojí noční můrou. Se slzami v očích si mi sdělila, že odcházíš...
V ten den se mi zhroutil celý svět. Věděl jsem, že už nemáš mnoho času, a tak jsem s tebou byl téměř denně a trávil s tebou poslední okamžiky tvého života. Nechtěl jsem tě zbytečně zatěžovat svými pocity, a proto jsem ti to neřekl.
I když jsi věděla, že zemřeš, tak jsi se do poslední chvíle dokázala smát. Sice ne tak jako předtím, ale uměla jsi alespoň na chvíli zapomenout na to, co tě již brzo čeká.
Obdivoval jsem tě. I v ten poslední den jsem byl s tebou. Pamatuji si, jak si ležela v té bílé nemocniční posteli a já tě držel za ruku. Stále si byla ta moje nádherná princezna, i když teď vyhublá a téměř bez vlasů. Tvoje krása totiž vycházela zevnitř. Tolik jsem ti chtěl říct, že tě miluji, ale ty jsi mě opět předběhla.
Zbývalo ti už jen pár minutek života a ty jsi to věděla. Věděli jsme to oba. Hladil jsem tě po tvé hubené tváři a tekly mi slzy. Tvůj pohled mluvil. Chtěl jsem se nadechnout a konečně ti to říct, ale ty jsi mě zase zadržela. Jen jsi se usmála, takovým tím svým nádherným úsměvem, a řekla to, co bych opravdu nikdy nečekal. "Miluji tě..." zašeptala jsi a já jsem nebyl schopen slova, natož nějakého pohybu. Naposledy jsi mi stiskla ruku, naposledy jsi se na mě usmála, pak jsi zavřela oči a já jen cítil, jak z tebe odchází život. Než jsem se vzpamatoval, už jsi byla na druhém břehu, nemohla jsi slyšet, jak s křikem opakuji slova, která jsi mi řekla před pár minutami. Nemohla jsi cítit moje objetí... Zemřela jsi s úsměvem na rtech a já si celý zbytek života budu vyčítat, že jsem ti nestačil říct, co pro mě znamenáš. Snad se potkáme znovu, a já ti konečně řeknu ty dvě slova. Miluji tě!