Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Probral se a nevěděl kde. Obklopen těžkými bednami, které se sunuly sem a tam. Něco mu zachřestilo nad hlavou. Ohlédl se. Těžký řetěz s kovovým hákem ho varoval: "Pozor, něco tu není v pořádku!"

Vstal a roztěkanýma očkama se rozhlédl po místnosti. Po temné místnosti. Kapala tu vodu. Alespoň si myslel, že je to voda. Co jiného by to taky bylo? Neviděl důvod myslet si cosi jiného. I tak, bylo mu to volné. Nějaké kapání nepovažoval za podstatné. Natož aby se nad ním pozastavoval. Měl jiné problémy.

Šíleně jej bolela hlava. Jako kdyby mu v ní explodoval střepinový granát. Hůř. Jako kdyby na ní měl umístěnou plošnou minu a někdo mu na ni šlápl. Opakovaně.

Sotva se udržel na nohou, hned zase klesl. Vyzvracel se. Nakyslý pocit v ústech se mu rozvaloval sem a tam. Několikrát vyplivl a zašmátral ve tmě. Nahmatal kliku. Zalomcoval s ní. Marně. Byl tu zavřený. Jak poznal, před ním byly těžké železné dveře. Zvláštní. Moc zvláštní.

Nenapadalo ho, kde by mohl být. Nebyl ani čas na to přemýšlet. Ozval se šum, pak hukot a nakonec ticho. Už ani ta voda nekapala. Znervózněl. Tohle se mu nelíbilo. Když už nic jiného, tak to kapání považoval za dobré znamení. Ale takhle? Připadal si sám. Nicotný. Byl sám, to ano, ale pokud neslyšel žádný zvuk, nebyl si sám sebou jistý.

"Haló? Je tu někdo?" pronesl tu nejběžnější větu na světě. Snad aby se necítil tak sám. Byla to hloupá věta a očekávání typu "Jasně, jsme hned za dveřmi, jak se máš?" asi nebylo to nejpřesnější. Zkusil to znova. Marně. Mlčení. Pokud ho někdo slyšel, tak ho ignoroval. Nezajímal se o něj. Nebo se možná jenom díval skrze nějaké kamery, jak se bude chovat. Studoval ho a snažil se jej blíže poznat. Prostřednictvím škodolibého experimentu. Jen tak mohl docílit přirozeného chování. I když - pohovor by byl určitě zdvořilejší.

Posadil se. Dostat se odsud, to nebylo možné. Místnost po tmě ohmatal snad stokrát. V bednách, které se hýbaly sem a tam, našel seno. Hák, jak zjistil, byl pomatlán čímsi teplým. Drželo se to na tom jako tekuté lepidlo. Právě z něho odkapávala ona voda. Tedy, myslel si, že je to voda. Až dosud. Teď si tím nebyl zas tak úplně jistý.

Seděl si tam a přemýšlel. Zase ten šum. Šum praskání v rádiu. Ale kdesi mimo něj. Vzdalující se. Teď už byl sotva slyšitelný. Jen matný, nevýrazný. Hukot ho ale tentokrát nedoprovázel. Spíše bublání. Ano, bublání, to se tomu nejvíce blížilo.

Dveře se odsunuly. Do drobné komůrky se bláznivě vřítilo světlo. Neptalo se Můžu dovnitř? Prostě vrazilo do vyděšené tváře, přešlo přes ni a pěkně ostrou dávkou ho plesklo přes oči. Přivřel je a zasténal. Nikdy si nepřivykne na střídání světla a tmy. Nikdy. Vždycky před ním splašeně ucukne a bude doufat, že si ho nevšimne.

Bolest ustoupila. Oči začaly vnímat. Nejprve matné obrysy a barvy. Žlutá a bledě modrá. Snad zahlédl i bílou? Ne, to se mu asi zdálo. Pak tvary. Hrubé tvary. Horizont se zdál být stejný jako blízké okolí. A pak...písek. Všude byl písek.

Ohlédl se. Konečně si mohl přečíst na osvětlených bednách nápis Oil Venezuela Company. Ale co to s tímhle mělo společného? Nechápal. Ale nějak tušil, že to souvisí s hákem. Ona kapalina byla krev. Jeho krev.

Na bednách asi stál, zatímco jeho tělo bylo zavěšeno na onom háku. Proto ta bolest hlavy. Jaksi se mu povedlo si ji zavázat košilí, jež mu teď tvořila kolem hlavy pozoruhodnou bandáž. Kdosi se ho pokusil zbavit. Byl nežádoucí. Ale proč takhle? Proč zrovna zavěšený na háku v plechové komoře, kterou kdosi shodil ze vzduchu letadlem do této pouště (jinak ji sem snad podle jeho názoru nemohl nikdo dopravit)? Proč nebylo jednodušší jej střelit do spánku a ušetřit si tu námahu s tím, aby vymýšlel tuhle komplikovanou šarádu? Proč?

Odpovědi ve své hlavě nenacházel. Bylo marné je tu hledat. Slunce se rozhodlo, že mu to ještě ztíží, a tak se rozpálilo do ruda. Potil se. Plechová bedna představovala troubu, v níž by se během pár minut uškvařil do podoby pečeného kuřete.

Rozhodl se. Pokud má přežít, musí vyhledat pomoc. Úkryt, civilizaci, zdroj pitné vody - cokoliv. Na tomhle místě? Tady? Tady nevěřil, že příliš dlouho vydrží. Sedět na bobku a tvrdohlavě vyčkávat záchrany, to bylo nesmyslné. To se mohl pokusit zabít na tom háku. Bylo by to snadnější. A rychlejší. Rozhodně.

Míle a míle pusté pláně. Mrtvé ticho občas doplnil vítr. Vmetl mu do obličeje písek, zašklebil se a pak zase kamsi zmizel. Šibalsky se bavil, když jej trýznil. Občas mu falešně napovídal, že jde správně, když imitoval meluzínou zvuky zvířat. Mátl ho a zákeřně se posmíval.

Nebyl ale sám. Přidaly se halucinace. Nejprve obyčejné, neškodné. Hadi, pásovci, vše, co bylo v písčité barvě. Pak si ale halucinace zvolila jiné formy. Vodu, stan beduína, oázu, která jej vítala s otevřenou náručí, jeskyni nebo listy palmových stromů, pod jaké by se dalo schovat. Halucinace byly horší než vítr. Lhaly mu. Lhaly mu tak, že si nebyl jistý ani tím, kudy jde. Motal se v kruzích. Myslel si to. I kdyby šel správným směrem, považoval by to za výplod jeho mysli. Nevěřil už ničemu. Ani sobě. Sobě především ne.

Síly mu docházely. Hrdlo se mu svíralo. Suchem se mu ústa slepila a vytvořila neproniknutelnou bariéru. Žaludek se mu scvrkl na velikost kávového zrníčka. Prsty se mu splašeně klepaly, aniž by mu ve skutečnosti byla zima.

Tušil, že to dlouho nevydrží. Přesto to nevzdával. Šel. Pokračoval. Dával jednu nohu za druhou. Už už se zdálo, že má vyhráno. Benzínová pumpa byla před ním. Považoval ji za výplod fantazie, ačkoliv tam skutečně stála. Stará a opuštěná.

On už ale nemohl. Mysl chtěla, jenže prohrávala. Prohrávala boj proti tělu. To se zmítalo a odmítalo poslechnout. Odporovalo. Pár desítek metrů před pumpou se zřítilo k zemi. Vyčerpané, bolavé. Už jen doznívalo. Doznívalo v tichém rytmu srdce. Bim a bam. Bim a bam. Pak už jen bim. Bam již nepřišlo. Srdce umlklo, tělo odešlo.

Zemřel. Blízko před svým cílem. Tak malý kousek. Kousíček. Nezvládl to. Prohrál.

O pár týdnů později se objevil titulek v novinách: "Známý venezuelský prezident byl nalezen v poušti mrtev. Podle ověřených zdrojů se jedná o čin teroristů radikální náboženské sekty, která si cíleně vybrala známou osobnost, aby tak na sebe upozornila celý svět."