Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím v proutěném křesle a hledím z okna. Hledím vstříc západu slunce, který rozráží svými silnými paprsky přibližující se tmu. Vzpomínám na Tebe. Na hvězdu, která mi měla svítit na cestu životem.

Mnohokrát jsem Ti říkal o hvězdě naděje, jež mi pomáhala najít i v té nejtemnější tmě cestu do cíle. Cestu, která mohla být jakkoli složitá, klikatá, drsná nebo temná a vždycky mě dovedla tam, kam jsem chtěl. Ke šťastnému konci. Pomáhala mi vyhrávat. Dělala mě lepším člověkem. Člověkem, jenž byl ochotný, tolerantní, slušný, přátelský a hlavně člověk, který by nikdy nezradil. Ta hvězda obsahovala lásku. Láskou, kterou si ji dokázala naplnit, se rozsvítila tak, že pomáhala i ostatním.

A co mám dělat teď, když jsem to vše ztratil? Vím, že by sis přála, abych zůstal stejný, ale jak mám takový být, když jsem ztratil smysl života? Smysl, pro který jsem žil den co den. Od rána do večera.

Začínají se rozsvěcet lampy, které začínají svítit na cestu lidem, jako jsem teď už já. Lidem, kteří ztratili lásku nebo ji vůbec nikdy nenašli. Lidé, procházející pod lampami, tahají za sebou stín, jenž se pro ně dost možná stává nejlepším přítelem. Přítelem takovým, jakým je sám život. Rychle uteče, někdy Vás předežene. Je temný a nikdy Vám neodpoví na žádnou otázku, jež se před Vámi objeví.

Co se to stalo, Hvězdičko, a proč mě bolí srdce a neví o naději? Nebo to už snad není srdce? Možná umřelo stejně s Tebou a místo toho tam zůstal jen prach, který za chvíli vítr rozfouká dost možná tam, kam ses chtěla vždy podívat.

Pověz, Hvězdičko, kam mám teď nosit růže?