Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vždycky jsem se tomu místu vyhýbal, neslyšel jsem o něm nikdy nic dobrého. Jednou, po zvláště náročném dni, jsem však zaspal svou zastávku a nezbylo mi nic jiného než vystoupit u toho podivného a jakoby proklatého místa.
Stál jsem a hleděl na polorozpadlý dům. Zahrada před ním vypadala prazvláštně. Všechny stromy byly uschlé, rostliny neměly ani jeden zelený lístek, i přestože bylo vlhké léto. Vypadaly zcela bez života a mě lákalo prozkoumat každý kousek tohoto záhadného místa. Šel jsem tedy. Zprvu pěšinkou v zahradě, později po kamenných schůdcích až k dřevěným dveřím prolezlými červotoči. Vzal jsem za kliku a vešel.
Všude po podlaze byly rozházeny knížky, zřejmě díky větru, který sem profukoval skrz díru v okně, na stěnách visely fotografie lidí obalené bílým vlákýnkem od pavouků a také schody vedoucí kamsi nahoru. Vydal jsem se po nich. Nalezl jsem pokoj. Měsíční svit dopadal na knihu ležící na stole. Do ticha, ve kterém by bylo slyšet spadnou špendlíkovou hlavičku, zaskřípají dveře. Strnu. Popadnu knížku a utíkám do přízemí, odkud zvuk zazněl. Nikde nikdo. Za okny se už dávno setmělo a já si uvědomuji, že v tomto domě nejsem zvaným hostem nebo ano? Odcházím i s onou věcí pod pažemi.
Později, ležíce v posteli, se vracím do domu plného starých knih, fotografií a jiných zvláštních věcí. "Jak je možné, že barák nikdo nevykradl?" sám sebe se ptám, když tu můj zrak utkví na rudém obalu knihy, která se stala novou obyvatelkou mého domu. Beru ji do rukou, však ruce mě zrazují a já usínám.
Probouzím se s knihou na své hrudi. V ranním světle vypadá spíše jako deník. Otvírám ho a začínám si číst. Úplně mě pohltil - co každá desátá strana, to smutek, nový příběh a číslo. "Asi něco jako pořadové číslo," domnívám se. Deník skončil za 38. povídkou a já ho zcela uchvácen zaklapl. Avšak co mě nejvíce udivovalo, žádný ze životních příběhů lidí nebyl nikterak ukončen. A já jsem měl brzy pochopit proč.
Týden jsem chodil jak ve snách. Nedokázal jsem se na nic soustředit, jakoby můj život vysával právě on, ten deník. Nešlo to takhle dál. Nasedl jsem do autobusu a vrátil se k tomu místu, abych ho odevzdal na stůl, kam patří. Doufal jsem, že s ním zmizí vše, co mě tíží. Veškeré myšlenky směřovaly k rozpadlému baráku.
Vzal jsem za kliku a vešel. Nic se nezměnilo pouze... "Ano, tyto fotky mají také čísla," zjistil jsem. Můj zrak se zastavil u čísla 38 a v tu chvíli mě něco napadlo. Otevřel jsem knížku na 38. povídce a znovu se do ní začetl.
"Slečna z příběhu, Alice Molierová, tmavé vlasy, modré oči, sekretářka. Fotografie souhlasí s příběhem," udiveně jsem si stále opakoval. Zkusil jsem další a ony též souhlasily. "Jak zvláštní. Určitě zde bydlel někdo, kdo rád psával příběhy o druhých lidech, avšak jak krásně psával. Musel znát osobně všechny postavy z příběhů," nestačil jsem se divit. Můj původní plán vystřídala zvědavost. "Dneska to ještě ukončit nemohu!" Vzal jsem deník a odešel. S jedinou myšlenkou jsem chvátal domů - jména v knížce.
Sedl jsem si k počítači a začal hledat. Nic, nic a nic. Začínal jsem si zoufat. Po dlouhé době vyhledávání se nalezl odkaz, pouze jeden. "Článek zřejmě ze starších novin," odhadoval jsem. Titul byl jasný: Vrací se historie nebo nadchází čas vražd? Musel jsem se potichu smát, i v roce 1958 měli novináři talent na přehánění. Ovšem dále jsem pokračoval ve čtení. Jméno slečny (jak jsem se dozvěděl z podnadpisu) Molierové se objevovalo skoro ve všech řádcích. Spekulace o zavraždění jejím manželem, který se později nalezl mrtvý, se nezdála ani soudu důvěryhodná.
Kde jinde bych se mohl dozvědět pravdu o tom, co se stalo, než se vrátit potřetí k fotografiím.
"Zase to známe zaskřípání," pomyslel jsem si, ale už mě tak neděsilo jako poprvé. S určitou jistotou jsem vkročil. Pocit stání zde poprvé byl úplně jiný než teď. S pevností jsem otevřel deník a zkouším přijít na další spojitosti mezi těmi fotkami, příběhy a spekulacemi o vraždách. Něčeho jsem si zřejmě nevšiml. Když jsem tuto knížku četl poprvé, nebylo místo na další povídku, ale když se dívám teď, nechybí ani příběh s číslem 39. Hned po pár větách mi bylo vše jasné. Tohle je můj životní příběh.
Nohy mi zdřevěněly strachy. Stál jsem stále na místě a v hlavě se mihotaly myšlenky. Nedokázal jsem pochopit, kde se vzal můj život tam, v oné divné věci. "Před týdnem tam nebyl a nyní je?" nechápal jsem. "Spal to!" ozývaly se cizí hlasy. "Spálím," odvětil jsem zcela odhodlaně. Beru deník a nesu ho do krbu. Vylovím sirky, chvíli s nimi zápasím.
"Uf, povedlo se," spadne mi kámen ze srdce. Ruce se mi klepou a já se dívám, jak knihu olizují plameny. Cítím se, jako bych hořel s onou věcí. Vítr pozvolna rozfoukává popel po pokoji.
Za rok tiché kroky a vrzání dveří probudí to stálé ticho. Objeví se mladá dívka. Dívá se na fotografie. Její zrak utkví na čísle 39, v němž je zachycen muž. Ano, muž a krb - pouhá součást povídky 39. Nikdo neví, u kterého čísla skončil onen deník. Jestli skončil...