Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Začíná můj další basketbalová zápas, ale opět sedím na lavičce. Obracím se na mého kamaráda Davida, který také střídá. Jeho bledý obličej dokazuje, že je stejně nervózní jako já. Podívá se na mě. I když mlčí, vím, že chce odsud co nejdříve odejít. Ale já tuším, že dneska to dokážu. Ovšem jestli dostanu příležitost.
Znovu se zahledím před sebe, kde se odehrává strhující a vyrovnaný zápas. S odhodláním a nasazením se po parketech prohánějí mladí kluci, jenž chtějí za každou cenu vyhrát. Když v tom k lavičce přichází vyčerpaný spoluhráč. Kapičky potu mu pokrývají tvář a snaží se nabrat dech. Naznačí trenérovi, že potřebuje vystřídat.
Po pokynu trenéra rozhodčí zapíská a já nastupuji na hřiště. Konečně jsem se dočkal. Můj první velký zápas. Nervozitou se mi podlamují kolena. Upínám pohled na velký červený míč, který mi připadá jako to nejdůležitější na celém světě. A hra začíná.

"Vstávej!" Křičí na mě David. "Tebe neprobudilo ani to zvonění!" Se zklamáním, že to byl jen sen, vstávám z lavice a ukládám věci do aktovky. Pohlédnu na Davida, který na opálené tváři stěží skrývá úšklebek. Jeho vlasy jsou černé jako havraní křídlo. Nad úzkým nosem má posazené jasně modré oči, které mě nepřestávají sledovat. Odvětím: "No jo, vždyť už jdu."
Když spolu s Davidem vycházíme ze staré cihlové budovy, čerstvý vzduch mě udeří do nosu. Jeho nasládlá vůně je velice příjemná. Rozhlédnu se po sluncem zalité krajině a zaujme mě strom, na němž spí tři holubi s bílými proužky kolem krku. Jeden vystrčil hlavu zpod křídla, podíval se na mě a pak se znovu zachumlal.
Vydali jsme se po cestičce stíněnou stromy. Místy vysvitlo sluníčko a omračovalo mě svou jasnou září. "Jdeš dneska na basket?" zeptal jsem se Davida, který nepřestával hledět nahoru na větve stromů. "Musím jet s našima k babičce, protože oslavuje narozeniny. Dneska to nepůjde." I když mluví rozmrzele, vidím v jeho očích úlevu. Po chvíli přicházíme na autobusové nádraží, kde mě můj kamarád David opouští. Já pokračuji dále ve své cestě.
Trénink začíná až za hodinu, a tak jsem se rozhodl zajít si na náměstí, zabrat místo na lavičce a třeba si koupit zmrzlinu. Kratší cesta na náměstí vede napříč velkým prázdným parkovištěm. Na konci je však zaparkované tmavé auto a u něj stojí muž v khaki kalhotách a s bílou hedvábnou košilí. Na zádech mu splývají dlouhé hnědé vlasy. Kůži má bledou jako vosk. Když se dostávám ještě blíž, jeho oči se nepatrně rozšířily. Najednou mám velké nutkání otočit se a utíkat dokud mi síly stačí. Ale nemůžu pohnout ani kouskem mého těla. Ten chlap mi nahání hrůzu. Jeho zarudlé oči mě pozorují s dychtivostí. Z ničeho nic se ke mě rozběhl a jeho ruce s dlouhými prsty mě svírají do náručí. Jeho dech páchne po laciné brandy. Snažím se mu vytrhnout, ale je to marné. Jeho stisk je velmi silný. Křičím ze všech plic, ale nikde nikdo není. Otevřel dveře od auta a silou mě do něj natlačil. Když se za mnou zavřely dveře, které ani nejdou otevřít, začínám plakat. Jsem bezradný a vyčerpaný. Schoulil jsem se do klubíčka a čekám co bude dál.
I když přes všechny ty slzy vidím rozmazaně, nemůžu si nevšimnout, že venku jsou tři postavy místo jedné. Utírám slzy, protože chci vyhlédnout z okna, a zjistit situaci. V tom se otevřely dveře a pohlíží na mě starší kluk se školním batohem na zádech. "V pořádku?" Než sem stačil odpovědět, jeho kamarád zařval bolestí, protože dostal ránu do tváře. Oba dva se na toho muže s dlouhými vlasy vrhli a povalili jej na zem.
Já jsem to již nevydržel a utíkám pryč. Běžím, jakoby za mnou hořelo. Čím dále jsem od toho parkoviště, tím se cítím lépe. Dech sotva popadám a srdce mi tluče o závod, ale já si toho sotva všímám. Chci už být doma s mými rodiči. Chci být konečně v bezpečí.