Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Toho dne se vzbudil brzy ráno. Zrovna se rozednívalo. Zaslechl, jak venku padají kapky deště na plechovou střechu. Také slyšel tupé nárazy dělnického náčiní a v tu chvíli se zamyslel. Přemýšlel, co včera dělal. Hlava ho bolela jako střep, takže asi pil. Ano, teď si vzpomíná. Vidí před sebou zakouřený lokál a muže kolem padesátky, který na něj chrlí nesmyslné opilecké žvásty. I teď, když si na ně vzpomněl, ho popouzejí skoro až k nepříčetnosti. Ach, kdyby alespoň tu bolest v hlavě mohl nějak utlumit.
Buch, buch, kladivo opět dopadlo na něco dřevěného a druhá z těch ran v něm probudila další myšlenku, daleko nutkavější. Kde asi je Ruth? Že by šla nakoupit? Ale to je nesmysl, na oslavu jeho narozenin už přece bylo všechno koupeno. A nebo že by třeba... Buch! Najednou mu na mysli vytanula situace tak jasně, že se skoro polekal. Ano, včera se s Ruth pohádali. Hodně se pohádali. Samozřejmě kvůli nesmyslu, jak to obyčejně bývá. Ona ho obviňovala, že mu na jejich vztahu nezáleží a on se neudržel a začal na ni křičet. Byl v právu, tím si byl v tu chvíli jist. Ale teď toho lituje, neměl se nechat unést. Vždyť ví, že tyhle konflikty nevedou nikam, jen do ještě bezvýchodnějších hádek. Vstal a namíchal si whisky se sodou. Ta ho snad probere.
Napadla ho hrozná věc. Určitě od něj utekla jako tenkrát, když si po jedné podobné hádce nevinně zaflirtoval s tou pěknou servírkou. Rychle se šel podívat do její skříně. Všechno bylo na svém místě. Propadl se na chvíli do děsivého stavu. Hrůza, zmatenost a žárlivost v jednom. Kam asi mohla jít? S horkou hlavou vymýšlel, že utekla za nějakým milencem a podobné žárlivě laděné scénáře. Ale nakonec usoudil, že šla nejspíš ke své matce. To ho rozladilo. Věděl, že ho její matka nemá ráda. Počkal ještě tři hodiny. Nezbylo mu nic jiného než překonat svou nechuť a vydat se k její matce.
Slíbil si, že tu krizi musí s Ruth společně překonat. Věděl, že se i přes všechny neshody mají rádi. Když vyšel před barák, vítr ho profoukl až do morku kostí. Nasadil si kapucu a vydal se k vytčenému cíli. Potkával samá podivná stvoření. Ani to snad nebyli lidé. Nerudně vypadajícího muže v tmavém plášti, pohublou ženu s prořídlými vlasy a malého chlapečka, který měl oči rudé od pláče. Přidal do kroku. Ani nevěděl jak se sem dostal, ale najednou stál před tím domem. Zapálil si cigaretu a nervózně přešlapoval. Hned ji zhasil a zazvonil. Tchýně byla odměřená a řekla mu, že u ní Ruth nebyla. Znervózněl. Zapálil si další cigaretu a vydal se pomalu domů. Přemýšlel, kde může být, ale myšlenky mu nesmyslně vířily hlavou. Někde v dálce zahřmělo.
Doma ve schránce našel tento spěšný dopis: "Vážený pane Mellowsi, Vaši ženu Ruth dnes kolem sedmé hodiny ranní přejelo auto. Leží v kritickém stavu na oddělení intenzivní péče v Okresní nemocnici. Přijďte sem co nejdříve a na vrátnici se ptejte po doktoru Wilsonovi, který ji má na starost. Je nám to velmi líto." Musel se chytit stolu, aby neupadl. Chtělo se mu zvracet.
Za deset minut (možná za dvacet, to nevěděl) se vzpamatoval a rychle se vydal do nemocnice. Když se setkal s doktorem Wilsonem, viděl mu na očích, co se stalo. Ruth před půl hodinou zemřela. Chvíli oba mlčeli. Pak mu doktor Wilson řekl, že je mu to velmi líto a že po řidiči vozidla se pátrá. Potom se rozloučili. Hlavní sestra mu vydala kabelku, kterou měla Ruth u sebe. Byla v ní peněženka, kosmetické přípravky, zrcátko a také přáníčko. V něm mu psala, jak ho má moc ráda, že mu přeje všechno nejlepší k narozeninám a ať se na ni pro tu včerejší hádku nezlobí.
Snažil se to přestát. Ponořil se do práce a zakázal si na to myslet. Ale začal pít. Nejdříve jen sklenku whisky večer. Postupně se ale dostal až na láhev denně. Za rok ho z práce kvůli alkoholu vyhodili a za další půlrok ho našli oběšeného v nedalekém lese.