Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Scházím po dlážděném schodišti kostela a spokojeně si to směřuji domů. Dnes je neděle, a proto mám méně práce než normálně. Nemusím se do večera lopotit na poli, abych uživil svou rodinu, tudíž mi zbývá dostatek času pro mé vlastní záliby.

Společně se svými sousedy míjím různé obchodníky, co se na okrouhlém náměstíčku snaží prodat nějaký ten výrobek či produkt, nad nímž si dali tu práci. Zvědavě tak na ně po očku pokukuji, neboť mne zvědavost přemůže. Přesto nejdu natolik blízko, aby mi byly přímo vnucovány, neboť nemám dostatek peněz. Většinu toho, co vydělám, utratím za náklady na svoji rodinu a zbytek pak věnuji každou neděli kostelu, abych se mohl v klidu pomodlit a ulehčit tak na své duši.

Přesto mám tu smůlu a cestu mi zkříží vysoký cikán v exotickém kroji, co se mi snaží podbízením vnutit nějaké své neprodejné cetky. Jsou to hlavně náušnice, prsteny a řetízky. Dobré kousky si pečlivě schovává ve svých naditých kapsách, což není nijak těžké poznat, protože je to na nich dobře znát.

"Pane, pane, vy vypadáte jako rozumný muž. Určitě máte doma milou ženu a rád byste ji něčím potěšil a ukázal jí svou věrnost. Proto prosím neváhejte, mám tu vše, co k tomu potřebujete. Šperky různých tvarů i druhů. Korále, náušnice či prstýnky dovezené z exotických míst. Dnes jsou a zítra už nebudou. Nakupujte, nakupujte," sladce mi zpívá a cinká mi s nimi před obličejem. Jeho rozzářenou tvář plnou úsměvu ale ignoruji. Je falešná a hledí na zisk. Chce mě jenom oškubat, třebaže u sebe ani nic nemám. Takovými přímo pohrdám, a proto se dám honem do kroku, abych ho měl už za sebou. Tahle hra však pokračuje. Tentokrát mi stojí čelem horší protivník. Mladá dívka.

Stejně jako její předchůdce je i ona oblečena do šatů, co jsou typické pro teplé krajiny. Co víc, svým dekoltem se mne pokouší odzbrojit a uvést do rozpaků. Nedivím se tedy, že jí nejspíše obchod jen kvete, protože jí není dvakrát snadné odolat.

"Poslyš, krasavče, tvé něžné srdce volá. Cožpak neslyšíš, jak tvá milá pláče? Potěš ji krásnou sonátou prostřednictvím pugétu. Mám zde růže, co učarují nejedny oči, tulipány divokých tvarů či narcisy od samotného krále. Chceš-li tedy svou dívku oslnit, zde máš jedinou správnou cestu," zašvitoří mi do ouška a pokusí se mi sáhnout do kapsy. Je mi jasné, že svými slastnými slovy zkusila odvést mou pozornost a tím i opatrnost, ale moje obezřetnost mě naštěstí zachránila. Instinktivně jsem ji lapil a odstrčil od sebe, načež jsem se dal do lehkého běhu, abych z tohoto rušného místa už zmizel.

Konečně se dostávám do poklidné uličky a hlučné náměstí plné stánků zanechávám za sebou. Oddychnu si, že jsem odolal všem ďáblovým nástrahám v podobě lstivých obchodníků, zkontroluji si své věci a poté pokračuji dál. Pravdou je, že domů to mám ještě pěkný kousek cesty, protože bydlím až za branou pod kopcem, tudíž se nemůžu nijak zdržovat.

Zakrátko mne ale cosi zarazí. Vidím muže v drahém sametovém šatu, jak mlátí shrbenou stařenku, která marně odolává jeho zcela přesným úderům plné nenávisti. Její výkřiky bolesti mě nutí zatnout zuby a přemáhat se, abych se do toho nemíchal. Mám totiž obrovskou chuť dát výtržníkovi plně najevo, že se mi jeho chování přímo hnusí.

"Ty obludo, ochechule jedna. Já tě naučím, co to znamená pokora. Za to, že jsi mne, ty kryso, řádně nepozdravila a nesklonila se přede mnou, pocítíš můj trest. Ještě budeš prosit, aby ses mi mohla nějak odvděčit, kreaturo," křičí tyran a já už to dále nesnesu. Kvapně přistupuji k němu a beru jej za rameno.
"Pane, nesouhlasím s vaším postojem k této ženě. Ať už se provinila čímkoliv, určitě si takové zacházení nezaslouží. Snad by to šlo vyřešit jiným způsobem," snažím se přemluvit násilníka po dobrém, ale jeho reakcí je kupodivu šílený smích, v němž se zračí opovržení vůči mým slovům.
"Ty mi tu budeš něco vykládat. Raději rychle zmiz, je-li ti tvůj život milý. Asi nevíš, s kým to vlastně vůbec mluvíš! Utíkej, ty poblázněný pse, a běž si za svou kostičkou. Nech mé spory na mně samotném. Nic ti do nich není," odsekne mi a dále se věnuje bitím již zakrvácené stařeny.

Nyní si dobře všímám jeho patrných náznaků toho, že není úplně při smyslech. Zdá se být opilým a dokonce tak i zapáchá. O to více pak cítím zodpovědnost jeho řádění zastavit.

"Myslím si, že vám nemůžu dovolit v tom pokračovat. Považuji to za nesprávné," odpovídám mu a polknu knedlík v krku, protože začínám pociťovat nervozitu z toho, jak se celá situace vyvíjí.
"Tak ty myslíš? To jsi mě tedy pobavil. Zajímalo by mne, jestli budeš tak zábavný i teď," zařve a udeří mě do obličeje, čímž mne zaskočí, protože na někoho, kdo toho více vypil, reaguje až neobvykle rychle.
"Jsem dobrák, ale nemám rád, když mě někdo takhle zkouší. Prosím nechte toho a odejděte po dobrém, nebo to skončí špatně. Prosím jděte," opět se pokouším vše narovnat, ale marně. Zas a znovu je mi odpovědí výsměch a další a další pokus mne fyzicky napadnout. Tohle je proto i na mě moc. Nevydržím to a ránu mu vrátím.

Opilec se zakymácí a skoro upadne. Naštěstí se ale v poslední chvíli zachytí o stěnu kamenného domku, tudíž udrží rovnováhu. Vyplivne trochu krve a propukne v bujarý smích. Ztrácí už nad sebou samým kontrolu a ohání se všude kolem. Jeho údery postrádají zbytky přesnosti, co v sobě předtím měly, zato jsou ale mnohem účelnější.

Jen těžko se jim bráním. Nemusím ale dlouho. Přichází stráže. Jako na zavolanou. Radostně je vítám, protože si myslím, že celý spor vyřeší a dají mi za pravdu. Dokonce se jim již chystám vylíčit, jak se všechno odehrálo. Než ale pronesu první slovo, jsem rázně přerušen urostlým vojákem zákona.

"Co si to dovolujete k lordu Edmundovi? Cožpak nevíte, kdo to je? Měl byste se stydět. Pro tentokrát vás necháme jenom zmrskat. Deset ran, aby vám bylo jasné, že dopouštět se násilných výtržností na něm se nevyplácí," zaburácí a společně se svým poskokem mne popadnou do kleští. Je zbytečné se bránit.
"Nevidíte snad, že já za nic nemůžu? Vždyť ten chlap je opilý! Podívejte se sami! Pokračuje dál v týrání té nebohé staré ženy. Přesto seberete raději mě? Pokud máte alespoň špetku té zodpovědnosti, pomozte jí," požádám je, ale místo jakéhokoliv pokusu o její záchranu dostávám ránu pěstí.
"Ticho buď, ty zmetku. Nikdo nic neviděl. Pokud se jedná o lorda Edmunda, také jsi nic neviděl," zasyčí strážný a už dále si mne nevšímá. Také ani nemusí. Svět se přede mnou zatočí a poslední, co tak vidím, je, jak násilník bije i nadále onoho nevinného člověka, co měl tu smůlu, že se mu připletl do cesty.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/poviedky/pravda-postavenia.html