Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• smyšlené povídky o dívce Bee
• jedná se o samostatné kratší povídky, které na sebe chronologicky nenavazují

Bee I
Dívka, která se naučila létat

Vždycky to vypadalo jako nemožný sen - létat. Pro Bee to však nebyla jen chvilková fantazie, nýbrž nekonečná vášeň, která ji hnala vpřed každým dnem. Od chvíle, kdy poprvé spatřila ptáka, jak elegantně prořezával vzduch svými křídly, cítila v srdci touhu po volnosti, kterou jen létání mohlo nabídnout. Její denní snění o vzdušných dobrodružstvích postupně vyústilo v neúnavné studium knih o letadlech, aerodynamice a pilotáži. S každou otázkou, kterou položila, s každou informací, kterou nasála, se její vášeň pro létání zdála být ještě intenzivnější.

Bee věděla, že cesta k letectví nebude snadná. Byla si vědoma nástrah, které přináší výcvik a získání pilotních schopností. Ale odhodlání, které se jí v srdci nahrnulo jako vichřice, jí nedovolovalo ustoupit. Každý volný okamžik trávila na letišti, pozorovala startující a přistávající letadla s úžasem v očích. S pomocí svých rodičů se Bee zapsala do leteckého klubu a začala se učit létat. Každý let byl pro ni jako nová kapitola dobrodružství, každá chyba jako lekce, která ji posouvala vpřed. Nepotřebovala kouzelná křídla nebo skvělé schopnosti - měla jen svou nezdolnou vůli a neúnavnou touhu dosáhnout svého snu.
A potom přišel ten osudný okamžik, kdy poprvé sedla za řídítka letadla sama. Byla to chvíle, na kterou čekala celý život. Když se letadlo vzneslo do vzduchu, cítila se jako pták, který konečně našel své křídla. Nad obzorem se jí otevřel nový svět neomezených možností a nekonečné svobody.

Bee si uvědomila, že cesta k letu byla mnohem víc než jen získání schopnosti ovládat letadlo. Byla to cesta k sebeobjevování, k překonání vlastních limitů a k dosažení toho, co se zdálo být nemožné. A tak létání pro ni nebylo jen dovedností, nýbrž životním stylem, který jí dodával sílu a radost každý den.

Bee II
O dívce, která se naučila létat

Bee byla dívkou jako žádná jiná. Od mládí nosila v sobě tajemství, které se zdálo být vyšší než tento svět. Její oči zářily jasnějšími barvami než duha a v jejím srdci doutnala jiskra nezbytná pro splnění největšího snu - létat. Ale ne tak, jak to známe my, lidé. Bee byla obdařena magickými schopnostmi, které jí umožňovaly překonat gravitaci a vznést se do vzduchu jako pták.

Od chvíle, kdy poprvé objevila svou magii, Bee věděla, že není určena k životu na zemi. Její srdce toužilo po oblacích, po nekonečných větrných pohledech na svět z výšky, která byla pro ostatní nedosažitelná. Její cesta k ovládání magických schopností byla plná výzev a nebezpečí, ale s každým krokem, který podnikla, se její jistota a síla zdvojnásobovaly. Bez ohledu na to, jak moc ji ostatní odrazovali nebo jaké překážky se jí postavily do cesty, Bee nikdy neztrácela víru ve své schopnosti. Každý den se učila ovládat svou magii a ladit své dovednosti jako umělkyně na svém plátně. Každý let byl pro ni oslavou jejího jedinečného dědictví a projevem svobody, kterou jí magie darovala.
Když se poprvé vznesla do vzduchu, její srdce zaplesalo radostí, která byla slyšet až do nejvzdálenějších koutů světa. Bylo to jako tanec mezi oblaky, jako volání domů, které ji posílalo na nekonečnou cestu objevování. Bee se stala nejen vládkyní nebes, ale také symbolem naděje pro ty, kteří snili o svobodě a odvaze dosáhnout výšin, které překračují lidské chápání.

Její příběh je připomínkou toho, že každý z nás nese v sobě magii, která nás může vést k neuvěřitelným výšinám. Stačí jen najít sílu a odvahu pustit se do toho, co se zdá být nemožné. Bee nám ukázala, že neexistují žádná omezení, pokud jde o plnění našich snů a že létání není jen fyzickým činem, nýbrž stavem mysli a duše.

Bee III
Dívka, která získala magické schopnosti

Bee byla obyčejná dívka, která žila v malém městečku uprostřed zelených luk a šumících lesů. Nic zvláštního se na ní zdánlivě nezdálo, dokud jednoho dne neobjevila, že má mimořádný dar - telekinetické schopnosti. Původně to byly jen nepatrné pohyby předměty kolem ní, které si neuměla vysvětlit, ale postupně se tyto schopnosti rozvinuly až do úrovně, kdy byla schopna ovládat věci pouhým myšlením.

Bee se na začátku své cesty s telekinezí cítila zmatená a vystrašená. Nechápala, proč se to děje právě jí a obávala se, co by mohla tyto schopnosti znamenat pro ni i pro ostatní. Ale s pomocí svého odhodlání a podpory svých blízkých začala objevovat sílu a potenciál, který tyto schopnosti nesly. S každým novým dnem se Bee učila ovládat svou telekinezi, postupně objevovala hranice svých možností a zdokonalovala své dovednosti. S překonáním strachu přicházela stále větší síla a sebevědomí. Zjistila, že telekineze jí dává možnost pomáhat druhým a začala své schopnosti využívat k dobru, ať už šlo o posunutí těžkého břemene z cesty nebo ochranu těch, které milovala. Ale s mocí přicházely i zkoušky. Bee se musela naučit, že s telekinezí přichází velká zodpovědnost a že s ní musí zacházet obezřetně a s respektem k ostatním. Zároveň se musela naučit přijímat své schopnosti jako součást své osobnosti a přijmout se takovou, jaká je.

Nakonec se Bee naučila, že telekineze není jen schopností ovládat věci kolem sebe, nýbrž je to symbol síly a odvahy, kterou nese každý člověk v sobě. Je to připomínka toho, že i v nejneobvyklejších okolnostech lze najít sílu a možnost dosáhnout toho, co se zdá být nemožné. Bee se stala nejen hrdinkou svého příběhu, ale také inspirací pro ty, kteří hledají sílu a odvahu v sobě.

Bee IV
Dívka a její schopnosti

Bee byla jako poklad ukrytý ve středu houštiny - tajemná, nenápadná, ale plná nepřeberného bohatství. Její psychická nemoc byla jako temný les, plný nebezpečí a zmatku, do kterého se často ztrácela. Ale stejně jako se v temnotě lesa objevují jiskřící paprsky slunce, tak i v Bee nitru zářilo něco vzácného a neuvěřitelně cenného.

Když objevila své magické schopnosti, bylo to jako nalezení pradávného stromu v srdci divočiny - nečekané, ale zároveň přirozené a sílící. Její magie byla jako větve tohoto stromu, rozprostírající se do nebes a dotýkající se hvězd. A přestože v temných oblacích její nemoci se zdálo, že je ztracena, strom v jejím nitru zůstával pevný a neotřesitelný. Své magické schopnosti považovala za meteorit, který dopadl do jejího života - nečekaný a záhadný, ale plný síly a zázraků. Tyto schopnosti jí dávaly možnost posouvat hranice svého poznání a objevovat nové cesty, které by jinak zůstaly neviditelné. Její příběh byl jako vlna na oceánu - plný vzestupů a pádů, ale vždycky proudící vpřed. A i když se občas zdálo, že ji podmínky stahují dolů, zářila naděje jako maják na skalnatém pobřeží, připomínající, že v každé bouři lze nalézt útočiště a v každém mraku slunce.

Bee V
Dívka bojující s temnotou

Ve stínu starého dubu, jehož kořeny sahaly hluboko do země, žila dívka jménem Bee. Její svět byl plný tajemství a nebezpečí, protože byl domovem skřetů, temných bytostí, které si libovaly v chaosu a zkáze. Bee byla odvážná i statečná a svými magickými schopnostmi telekineze se postavila proti skřetům, aby ochránila svou rodinu a svůj domov.

Bee započala náhodná setkání se skřety, kteří se pokoušeli vniknout do lidského světa a způsobit zmatek a zkázu. Jejich podlý plán byl zaklet v temnotě a tajuplnosti, ale Bee byla připravena čelit výzvě, kterou představovali. S pevnou vůlí a odhodláním se rozhodla použít své magické schopnosti k ochraně svého domova a svých bližních. Skřeti se zdáli být jako z nočních můr. Jejich pokožka byla drsná a šedivá jako kámen opuštěný v temných propastech. Oči měli rudé jako žár sopek, a když se usmívali, odhalovali zuby ostré jako čepel meče. Jejich křídla byla černá jako uhel a jejich kroky temné jako samotné stíny.
Bee se postavila skřetům tváří v tvář s odvahou, která jí dávala sílu. S každým pohybem svých rukou vytvářela ochranné bariéry a odhazovala je do vzduchu jako vlny bouře. Její telekinetická moc byla jako bouřka, která zaháněla temné stíny a přinášela světlo do tmy. Ve chvíli největšího souboje se zdálo, že skřeti mají navrch, ale Bee neztrácela naději. Se sílou v srdci a láskou ke svým blízkým se postavila do čela boje a odhalila, že největší mocí není magie, ale odvaha a odhodlání bránit to, co miluje.

A tak se dívka jménem Bee stala legendou ve svém domově, připomínkou toho, že i v nejtemnějších chvílích lze nalézt sílu a naději. Její příběh se šířil od úst k ústům a její statečnost inspirovala všechny, kteří ji znali, aby se postavili proti temnotě a vydali se na cestu světla.

Bee VI
Dívka bojující s ohněm draka

V krajině, kde se dotýkaly nebe oblaka a země hory, žila dívka jménem Bee. Byla obdařena mimořádnými magickými schopnostmi telekineze, které jí dávaly sílu pohybovat předměty pouze myšlením. Její poklidný život však byl narušen příchodem draka, ohnivého strážce hor, jenž pustošil krajinu a ohrožoval všechny, kteří žili v jeho blízkosti.

Draka se zjevil na obzoru jako temný oblak, plný ohně a zkázy. Její odvaha a touha bránit svůj domov ji vedla k rozhodnutí postavit se této smrtící hrozbě tváří v tvář. S odhodláním v srdci a svou magickou mocí v rukou se vydala na nebezpečnou cestu, která by mohla rozhodnout o osudu celého kraje. Draka byl jako z pohádky, ale zároveň jako zlá předzvěst. Jeho křídla byla široká jako štíty, jeho tělo pokryté zářícími šupinami jako kovy v ohni a oči mu hořely jako žhavé uhlí. Každý jeho nádech byl plamenem a každý jeho krok otřesem země. Byl to nepřemožitelný nepřítel, který dýchal žárem smrti a zkázy.
Když se setkala s drakem tváří v tvář, cítila Bee v srdci bouři strachu a pochybností. Ale pak se vzpamatovala a uvědomila si, že magie, kterou nosila v sobě, může být klíčem k porážce této hrozby. S pevným krokem a pevnou vůlí se postavila do čela boje, její ruce pohybující se v rytmu neviditelných vln. Její telekinetická moc byla jako vichřice, která obklopila draka, odhánějíc ho zpět do stínů, odkud přišel. S každým pohybem svých rukou odhazovala draka zpět, až nakonec byl jeho ohnivý dech pohlcen samotnou zemí.

A tak se dívka jménem Bee stala hrdinkou ve svém kraji, legendou, která přinesla naději a záchranu. Její odvaha a síla inspirovala všechny, kteří ji poznali, aby se postavili proti zkáze a bojovali za svou svobodu. A drak, jenž kdysi ohrožoval krajinu, se stal pouhým stínem minulosti, který se rozplynul ve větru času.

Bee VII
Dívka a její cesta za dobrodružstvím

Bee byla dívka s plným srdcem a nekonečnou touhou po dobrodružství. Žila v malém norském městečku, kde se střetávaly bílé špičky hor s modrými vlnami fjordů. Každý den se probouzela s úsměvem na tváři a se seznamem přání v srdci.

Její seznam přání nebyl nic obyčejného. Nebyly to jen běžné přání, jako je cestovat po světě nebo vlastnit velký dům. Beein seznam byl plný dobrodružství a vzrušení, plný přání, která byla vzdálená a vznešená, ale přesto dosažitelná.
Prvním přáním na jejím seznamu bylo "Prozkoumat tajemství starobylého lesa", což byl les, jenž se táhl podél pobřeží fjordů a byl domovem starých legend a pohádek. Bee toužila objevit každý skrytý kout tohoto lesa a nasát každou jeho vůni a zvuk.
Dalším přáním bylo "Naplavit se na vlnách fjordů jako mořská panna", což byla touha ponořit se do hlubin modrého moře a objevit svět pod hladinou. Bee chtěla poznat tajemství mořského dna a tančit s rybami mezi korály a řasami. Ale nebyla to jen přání spojená s přírodou.
Bee seznam obsahoval také "Naučit se jazyk starých Vikingů", což byla touha poznat historii a kulturu svých předků a rozumět slovům a písním, které se ztratily v čase.
Každý den se Bee vydávala na cestu za splněním svých přání. Procházela lesy a horami, plula na lodích po fjordech a studovala staré knihy a legendy ve městské knihovně. Každý zážitek, každé dobrodružství, každé setkání přiblížilo Bee k naplnění jejího seznamu přání. A i když bylo na seznamu ještě mnoho přání, která čekala na splnění, Bee věděla, že cesta je stejně důležitá jako cíl. Každý den přinášel nové dobrodružství a novou naději, že jednou se jí podaří splnit vše, co si přeje. A tak pokračovala vpřed, s úsměvem na tváři a seznamem přání v srdci, připravena objevovat všechny krásy a zázraky, které svět měl nabídnout.

Jednoho dne se Bee rozhodla pustit do dalšího dobrodružství ze svého seznamu přání. Tentokrát to bylo "Prozkoumat opuštěný hrad na vrcholu hory". Tento hrad, jenž se vypínal nad městečkem jako strážce minulosti, byl zahalen tajemstvím a pověstmi. Bee toužila proniknout do jeho zřícenin a objevit jeho tajemství. S batohem plným proviantu a výzbroje se vydala na cestu. Cesta k hradu vedla přes strmé svahy a husté lesy, ale Bee neztrácela naději ani odhodlání. S každým krokem se její vzrušení stupňovalo a její srdce bušilo jako buben ve válce. Když konečně dorazila k hradu, ocitla se před mohutnými zříceninami, jež vzdorovaly času a bouřím. S opatrným krokem vstoupila dovnitř a ponořila se do tmy a chladu starých zdí. Procházela síněmi a chodbami, objevovala tajné průchody a schodiště, které vedly do tajemných útrob hradu. Každý krok ji přibližoval k objevení tajemství, které bylo skryto za zdmi tohoto starobylého místa. Ale najednou se v temnotě zalesklo něco zářivého. Bee se přiblížila a zjistila, že to byla starověká kniha, zahalená v prachových pláštích. S napětím ji otevřela a začala listovat jejími stránkami. V knize objevila tajemné písmo a zvláštní kresby, jež vyprávěly příběh minulosti hradu a jeho obyvatel. Byla to kniha plná legend a pověstí, plná dobrodružství a tajemství, které předávaly svůj příběh z generace na generaci. Bee byla ponořena do čtení a zkoumání, ale najednou se ozval zvuk za zdí. Zvuk, který zněl jako hučení větru a dunění kopyt. Bylo to, jako by se probudil duch minulosti, jenž chtěl sdělit svůj příběh. Bee se rozhodla následovat zvuk a objevila tajnou místnost, která byla skryta za zříceninami hradu. A tam, uprostřed místnosti, objevila překvapivého strážce - starého draka, který byl ochráncem hradu a jeho tajemství. Drak se na ni podíval svýma zářivýma očima a Bee cítila, že v jeho pohledu je něco moudrého a starobylého, co překračuje čas a prostor. A pak se dívka a drak ocitli v rozhovoru, který trval celé hodiny a přinášel Bee neuvěřitelné poznání a inspiraci.

Když se Bee nakonec rozhodla vrátit do městečka, cítila se obohacená o nové poznání a zážitky. Její dobrodružství na hradě jí přineslo nejen objevení tajemství minulosti, ale také pochopení, že pravá dobrodružství jsou často ta, která začínají ve vlastním srdci a myšlenkách. A tak se Bee vracela do svého domova s novou nadějí a touhou objevovat další dobrodružství, která na ni ve světě čekala.

Bee VIII
Dívka a její temný mrak

Bee se probudila do dalšího dne, ale cítila tíhu úzkosti, jako by někdo položil kámen na její hrudník. Dlouho ležela ve své posteli, zatímco se pokoušela ignorovat to, co ji tížilo. V dálce slyšela ptáky zpívat, ale jejich melodie zněla jako vzdálený šepot, který se nedokázal probít skrz temný mrak v její mysli.

Když se konečně odhodlala vstát, její kroky byly pomalé a nejisté, jako by se brodila nekonečným mořem nejistoty. Vyšla ven do slunečného dne, ale sluneční paprsky nedokázaly rozptýlit její temné myšlenky.
Potom uviděla strom s kvetoucími růžemi a pomalu se k němu přiblížila. Jemně si přejela prsty po okvětních lístcích a cítila, jak se jí do očí tlačí slzy.
"Proč se cítím takhle?" pomyslela si Bee, když se snažila potlačit své emoce.
Najednou uslyšela hlas za sebou. "Bee, je s tebou vše v pořádku?" zeptala se Aurora, která se k ní přiblížila.
Bee se obrátila s námahou a snažila se usmát. "Ano, všechno je v pořádku," odpověděla, ale věděla, že to nebyla pravda.
Aurora si sedla vedle ní a vzala ji za ruku. "Vím, že to není pravda, Bee. Můžeš se se mnou podělit o to, co tě trápí?"
Bee cítila, jak se jí rozplývá ochranná maska, kterou nosila kolem svých emocí. "Cítím se ztracená, Auroro. Úzkost mě dusí a deprese mě táhne dolů jako těžký kámen. Neumím se s tím vypořádat," vysvětlila Bee s hlasem plným zranitelnosti.
Aurora ji pevně objala. "Nemusíš to dělat sama, Bee. Jsem tady pro tebe. Ať už je to poslech nebo společné hledání řešení, není kam spěchat."
Bee se cítila, jako by někdo rozsvítil světlo uprostřed temnoty. Věděla, že úzkost a deprese nezmizí přes noc, ale vědomí, že má Auroru na své straně, bylo jako lano, které jí pomohlo vyšplhat z propasti, do které se cítila uvězněná.

Postupně se naučila sdílet své pocity a hledat pomoc, a i když cesta k uzdravení byla pomalá a náročná, byla vděčná za každý malý pokrok. A když se jednoho dne podívala na růži, už neviděla jenom květ, ale symbol síly a naděje.

Bee IX
Dívka v objetí deprese a úzkosti

Deprese a úzkost jsou jako dvě tajemné stvoření, která se krčí v temnotě Beeiny mysli, rozehrávajíce si svou zlověstnou hru.

Deprese přichází jako nezvěstná stížnost, která se nechtěně usídlí v Beeině srdci. Je to jako ztracený klíč, který otevírá dveře do nekonečného labyrintu melancholie. Vnímá svět jen skrze zamlžené sklo, kde každý zvuk je tlumený a každá barva ztrácí svůj lesk. Její mysl je ponořená do tmy, kde každý okamžik přináší spíše tíhu než radost, a každý krok je jako tažení olověnými botami, které nejsou schopny dosáhnout lehkosti. Úzkost je jako nepřítelem převlečený drak, jehož dech dýchá na zátylku Bee duše. Je to jako nekonečný vír, do něhož je Bee neustále vtahována bez možnosti najít pevnou půdu pod nohama. Každý dech je těžší, každá myšlenka je spíše ostnatou drátěnou koulí, která se valí dolů, než klidným proudem vědomí. Úzkost jí omezuje v každodenních činnostech, jako by jí neviditelné pouto svazovalo a bránilo v pohybu vpřed.

Společně tato dvě stvoření vytvářejí hustý les neprolomitelných temnot, kterým Bee musí projít. Její cesta je jako dobrodružství plné neznámých pastí a nejistot, ale i přes to všechno si Bee najde sílu bojovat. Její odhodlání a touha najít světlo ve stínech temnoty jsou jako prapodivné kouzlo, které jí posiluje v každém kroku. A i když se může zdát, že cesta k uzdravení je dlouhá a složitá, v Beeině srdci plápolá plamen naděje, který jí pomáhá pokračovat vpřed, ať už se kterýmkoliv směrem.

Bee X
Sladká Bee - kapitola I

Moje maminka celé své mateřství věřila že ten, kdo jí po devíti měsících vyklouzne z bříška, bude hodný, chytrý, silný, odvážný a šikovný po ni. Když jsem se narodila, mému tatínkovy bylo jedno, jak se budu jmenovat, a tak mi maminka dala jméno Beatris. Doma mi říkali Bee, jinak řečeno - včeličko. Většinou mě tak nazýval taťka. Moc často jsem ho neviděla a v mém dětství spíše dělal hlubokou propast, kterou se mi snažila mamka zaplnit. Rodiče se čím dál více dohadovali a já to začala více vnímat v útlém věku.

Nejvíce času jsem trávila u babičky, která mě rozmazlovala, u chůvy nebo tetiček. Babička to nebyla jiná, než znáte vy. Rozmazlovala mě, ochraňovala mě, oblékala a koupala ve voňavé vodě s bublinkami a cpala mi čokoládičky a jiné sladkosti. Dnes si uvědomuji, že kdyby mě nerozmazlovala, nebyla by to babička. Od toho tu přeci babičky jsou. Kdo se mnou dále prožíval dětství, byl dědeček, kterého jsem měla spíše na hraní. Babi na tohle moc nebyla. Nejvíce času trávila v kuchyni. Děda mě vozil na zádech a řehtal jako kůň. Někdy jsme spolu opravovali, co babi rozbila, sázeli kaktusy, dělali chemické pokusy v koupelně a samozřejmě já dělala nepořádek a on ho uklízel. Byli jsme skvěle sladěni. To mu zůstalo do dnes. Moc toho nenamluví, ale jakmile se ho zeptáte na něco z dějin, zeměpisu, chemie nebo fyziky, dá vám hodinovou přednášku. Děda vypadal na to, že by chtěl hodně cestovat, ale nejel dál, než musel. Když se to tak vezme, je to pár mil.

V roce, kdy jsem oslavovala sedmé narozeniny, mamince vyrostlo bříško a narodil se mi bráška, kterého jsem sice zbožňovala, ale čím větší byl, byl méně roztomilý a více zlobivý. Nevadilo mi, že se rodiče motali spíše okolo něj. Ráda jsem mamince s bráškou pomáhala a skládala látkové pleny. Díky samotě, kterou jsem procházela, jsem si vybudovala mnoho aktivit.

Mé dětství nebylo chudé. Největším bonbónkem bylo rozvíjení mých uměleckých vlastností. Maminku jsem překvapovala už od tří let, kdy jsem ji nakreslila postavičku z filmu Příšerky s.r.o. Ráda jsem se zdokonalovala. Zpívala, malovala, vyráběla, tancovala a tak dál. To vše jsem si ponechala dodnes. Když mi bylo 8 let, maminka mě přihlásila na keramiku. Chvíli mě to bavilo, ale časem omrzelo. Vydržela jsem u toho asi jen 2 roky. Přibližně v sedmi letech jsem chodila i do základní umělecké školy malovat. Taky mi to moc dlouho nevydrželo. Nebavilo mě malovat to, co po mně chtěli. A když jsem neměla náladu, tak jsem s nechutí brala tužku do ruky. Většinu hodiny malování jsme prožvanila s děvčaty a paní učitelkou, která ze mě měla po hodině hlavu 2x tak větší. Díky bohu byla mladá a chápavá.

V hudbě jsem se rozvíjela nejen ve zpěvu, ale začala jsem pak chodit na hodiny flétny, Když jsem povyrostla, po pěti letech mě maminka chtěla dát na příčnou flétnu, já ale odmlouvala a mým snem bylo mít klavír. Mamka spíše viděla vše z finanční stránky a předpokládala, že cena příčné flétny vyjde na míň. Měla pravdu, ale velký rozdíl to nebyl. Nakonec vyslechla mé přání a k narozeninám jsem dostala klávesy. Později jsem do mého života přibrala i housle, kytaru a bicí. Nevím, jak mě to napadlo, ale nic mě neomrzelo. Přišla jsem na program zdarma, kde jsem nahrávala svou hudbu. Časem jsem si za své úspory pořídila i studiový mikrofon a vše jsem čím dál více zdokonalovala. Čím větší jsem byla, tím více jsem se uzavírala do svého světa a věci, které jsem vytvářela, byly stále dokonalejší. Měla jsem ráda nepatrné detaily a vše muselo být, jak se říká, prostě OK.

Několikrát jsme se stěhovali, až jsme našli své místo v malém městečku, kde kino vypadalo jako stodola s prostěradlem na postel a benzínovou pumpou, kde cena benzínu byla trojnásobná. Nic nám tu ale nescházelo a domnívali jsme se, že to bylo naposledy, co jsme se stěhovali.

Milovala jsme přírodu, díky které jsem si oblíbila hřejivý zvuk ticha. Bylo to místo, kde jsem mohla slyšet své myšlenky bez jakéhokoliv narušování okolních zvuků. Často jsem si brala papír a tužku, a díky tichu sepisovala všechny myšlenky a psala příběhy. Přemýšlela jsme nad maminkou a tatínkem. "Jak to asi bude dál pokračovat? Usmíří se?" Nad tím, co se dělo ve škole a co mě čeká. Nad lidmi a kam jaké lidi Bůh posílá.
Ne. V Boha jsem párkrát uvěřila jen na malý okamžik. Nedá se tedy říci, že jsem pobožná. Věřím v to, v co chci. V to, co mi někde uvnitř říká, že cítím jeho či její přítomnost. Na bytosti. Ale nevím, jaké bytosti. Možná ty, které nás ochraňují. Jiní by tyto bytosti nazvali Anděly.
Jen jsem spekulovala a uvažovala. Přemýšlela jsem nad hezkými i ošklivými věcmi. Ale nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad láskou. Vždy jsem lásku druhým přála, ale nikdy, opakuji nikdy, jsem si nepředstavovala někoho tak milujícího vedle sebe.

Ale dost o mě. Aby tento příběh mohl vůbec začít, musím vám někoho představit.
Francesco byl půvabný a sympatický, ale také i dost stydlivý a příliš v sobě nechoval svou sebedůvěru.
Jeho dřívější rodina pocházela z Francie. Ale u Francesca ani jeho matky s otcem, kteří ho vychovávali, jste nezaslechli ten vrčivý rajcovný přízvuk. V mnoha případech cizinci ženy přitahovali a s Francescem to nebylo jiné. Jenže mě v něm okouzlilo něco úplně jiného, než že byl snědý, měl vlnité vlasy, okouzlující úsměv a svaly. Což o to, ale uvnitř byl jiný než ti ostatní.
Francesco vyrůstal ve šťastné rodině. Miloval četbu a patřil do týmu největších průšvihářů ve městě. Měl rád moře, pláže a parky.
Žil se svou rodinou v malém městečku v Salemu, to je tak 80 mil jižně od Atlanty. Jeho dědeček s babičkou tam měli velkou farmu Fastwindland. Chovali tam jen cvičené koně a jednoho malého poníka s pár kočkami. Byla to farma, na kterou se sjížděli jezdci z celého kraje, aby převzali veškeré jezdecké vědomosti a schopnosti od cvičitelky, Francescovy babičky Odett Beaufilsové. Odett byla jednou z nejlepších jezdkyň vůbec v historii. Zatímco jeho rodina vlastnila velkou farmu a pár polí, my jsme si vystačili s malým domkem ve městě Montpelier v Louisianě, které byste dost dlouho hledali na mapě. Bylo tam pár domků a kostel, takže abych se dostala do školy, musela jsem dojíždět do Amite City. Cesta mi trvala jen 15 minut.

Naproti nám žil soused Stenley, dříve ještě s manželkou Anne. Celé naše město chodilo každou neděli do kostela. My samozřejmě také, ale nebrali jsme víru moc vážně. Divné chodit do kostela a nebýt tak úplně věřící, že? Asi moje mamka doufala, že to pomůže jejich vztahu s otcem, který byl neustále někde v práci. Stenley se v kostele naposledy ukázal před dvaceti čtyřmi lety ještě se svou ženou Anne. U baráku jsme měli terasu, kam jsem si často sedávala, jinak jsem trávila čas v pokojíku u okna nebo na lavičce na kraji lesa. Ani nevím, jak se tam ta lavička ocitla, když poblíž nebyl ani žádný domek. Ani myslivce jsem tam nikdy neviděla. Dívala jsem se na ni každý den ze svého okna. Pozorovala jsem ji, když jsem předstírala, že dělám úkoly.
Když se rodiče doma hádali, zeptala jsem se, jestli mohu jít na vzduch. Maminka mě vždy ráda pustila. Nechtěla, abych přihlížela tomu, jak se spolu s tatínkem dohadují. Maminka říkala, že jediný člověk, co je prý nebezpečný, je soused Stenley. Když to říkala, v jejích očích jsem ale nikdy neviděla hrůzu. V našem městě se prakticky nic nedělo. Myslím, že pan Stenley je úplně neškodný. Někdy jsem ho chvilkami zahlédla přes plot, ale jinak se dost skrýval. Maminka říkala, že to byla minulost, co ho zahnala do samoty.
Nikdy jsem nechápala, proč se ho lidé báli a moc o něm nemluvili. Jediné, co jsem slyšela, bylo, že starostova žena o něm řekla, že je to ďábel a vrah, co zabil svou ženu Anne, a je často doma, protože hledá oběť a plánuje další vraždu. Prý bychom měli být všichni obezřetní.
Starostova žena měla na starosti všechny přestupky. Žádná policejní stanice. Jediná zákonodárná policejní osoba, co ve městě byla, byla starostova žena. Proto taky městská policie za nic nestála. Byla hodně podezíravá a posedlá Bohem tak moc, že viděla ďábla v mnoha lidech. Nebyla bych daleko od pravdy, když bych řekla, že za ďábly považovala polovinu města. Ale pro mě byla ďáblem spíš ona. Možná proto nevěřím v Boha. Bůh mi totiž přijde jen jako prostředník, abychom se k sobě chovali jako lidé. Ne abychom rozlišovali hodné od zlých.
Jsem si jista, že soused Stenley nezabil svou ženu Anne. Proč jsem si jistá? Určitě nezabijete někoho, koho milujete, abyste pak každý rok v den jeho smrti dávali ven do truhlíku před dveře rudé karafiáty. Později jsem přišla na to, že Anne měla rudé karafiáty nejraději.
Občas jsem chtěla jít co nejdál od domova. Utéct ze špinavého města. Zamířila jsem k lesu a tam si sedla na tu starou lavičku, která je z mého okna velká jako mince. Bylo mi asi 8 let. Od té doby jsem tam chodila celkem často a přemýšlela tam.

Kamarádka Lindsey neustále debatovala nad kluky ze školy v Amite City. Ve škole nás viděli jako odpad, protože jsem z města, které je tak mrňavé, že ho přehlídne i jestřáb s dalekohledem. Je taky dost zanedbané se spoustu starých baráků. Často nám nadávali ve školním autobuse, že jsme špinavé krysy a máme se vrátit do kanálu. To však nebránilo Lindsey, aby si představovala, jak Sebastian Nevilson, nejhezčí kluk ve škole, skvěle líbá. Byla zaujatá jeho šarmem a skenovala jeho sexy sportovní postavu. Sebastian byl totiž hlavním motorem ve fotbalovém týmu. Mám pocit, že ho skenovala tak dobře, že znala na každý den barvu jeho trenek.
Lindsay věděla, že mě kluci moc nezajímají, ale stále mě zapojovala do jejího snění a přála si, abych se k ní připojila a řekla jí i já, kdo se mi líbí. Nerada jsem to probírala. Opravdu nerada. Lindsey mě začínala považovat i za lesbičku. Nic mě v této debatě nelákalo. To jsem ovšem ještě neznala Francesca.
Nic mi vlastně nescházelo. Měla jsem, nejlepší kamarádku Lindsey, která bydlela ve vedlejší čtvrti. Vlastně jsme více než dvě čtvrtě neměli. I učitele byli super. Vše bylo super, dokud...

Bee XI
Sladká Bee - kapitola II

Jestli moje dětství za něco stálo, tak jen protože jsem mohla utíkat do říše snů. Na lavičce na okraji lesa jsem si připadala jako Alenka v říši divů, jen jsem nelezla nikam do nory, abych navštívila fantazijní svět. Náš druhý soused Ludvik byl kloboučník, protože byl stejně potrhlý a neustále plný optimismu, starostova žena srdcová královna díky své zlosti a já Alenka. Ráda jsem objevovala nové věci nebo sledovala okolí.
Když se na druhý konec našeho malého městečka nastěhovala nová rodina, dělala jsem si zápisky: dne 28. 3. nastěhování čtyřčlenné rodiny, přátelští, bez tajemství, chodí do kostela, neškodní. Byla jsem jako tajný agent. Každý jejich pohyb jsem sledovala. Co jiného jsem taky měla dělat? Kdyby to věděli, asi by jim to bylo nepříjemné, ale byla jsem agent v utajení. Moje nejdůležitější pravidlo bylo nebýt viděna!

Když starostova žena prohlásila, že náš soused Stenley zabil svou ženu Anne, sledovala jsem i jeho. Teď si asi říkáte, že jsem jako to ďábelské stvoření pana starosty. Já to ale spíše dělala z nudy. To, co se vám chystám říct, tak kdyby mi v tu dobu bylo už 15 let, nejspíš bych právě teď klečela předkloněná ve společné umývárně v kriminálu za vniknutí na soukromý pozemek. Jeho nákup v místním obchůdku netrval dlouho, ale i tak jsem to riskla.
Když Stenley odešel z baráku, protáhla jsem se dírou v plotu a prolezla pootevřeným oknem v kuchyni.
"Fuj, tady něco smrdí! Jako by tu někdo hnil..."
Každičký detail jsem si zaznamenávala do notesu, abych pak mohla dát všechny souvislosti dohromady. Dokonce i ten zápach, který se linul všemi místnostmi. Zabil, či nezabil Anne? V obýváku měl starou televizi, ošoupaný gauč, křeslo a po zdech zarámované všelijaké brouky a motýly. Byl tím přímo posedlý! Procházela jsem se po obýváku a nemohla jsem si nevšimnout, jak vedle krbu visí zbraň a na komodě jsou rozložené fotky s Anne. Byla nádherná. Nechápala jsem, jak mohla milovat takového lenocha, jenž zanedbává sám sebe. Není sice nejmladší, ale udržovat by se mohl. Anne si už nepamatuji. Teď ji znám jen z fotek na komodě.
Pokračovala jsem dál a dostala se do Stenleyho pracovny. Děsivá místnost mě donutila polknout. Chvělo se mi celé tělo a něco mi říkalo, že bych odtamtud měla rychle vypadnout. Po zdech visely vojenské, lovecké a ruční zbraně s krátkým i dlouhým dostřelem. Třeba takový Tomson stojí sice kolem třiceti tisíc, ale zato má 650 ran za minutu. Pokud Stanleyho ženu Anne potkal Tomson s ráží 45ACP, byla by skrz na skrz. Bohužel dost kope. Raději zůstanu u Coltu 1911, který měl Stenley vystavený a naleštěný ve vitríně uprostřed pracovny. Ale na co má ty zbraně? Motýly a brouky s nimi bude těžko střílet.
Přemýšlela jsem jako pravý policista. Kdybych chtěla zabít jen svou ženu, použila bych raději Tomson s velkým zásobníkem nebo Colt se sedmi náboji a pak bych si ho vyleštila a vystavila do vitríny? Jako důkazní materiál nepoužitelné.
Věřila jsem tomu, co říkala mamka, ale veškeré důkazy ukazovaly na to, že Stenley by byl schopný zabít svou manželku. Jenže co když ji jen udusil, či otrávil? Kdyby totiž někdo v našem městečku vystřelil ze zbraně, všichni by to slyšeli.
Rozhodla jsem se, že je pravý čas jít. Našeho souseda mohu sledovat další dny. Vracela jsem se do kuchyně, když vtom jsem uslyšela klíče, které se prodíraly do kovového zámku. Skřípavý zvuk kovu a výhled od dveří až do kuchyně, kde jsem stála. To nestíhám! Rychle jsem se schovala pod linku v kuchyni a čekala.
"Ooo, tak tady odtud se bere ten smrad."
Moc jsem to nezkoumala, ale to, co jsem viděla na vrchu, byl plesnivý chleba a shnilé jahody.
Stenley mezitím vešel do baráku, sáhl po ovladači a zapnul televizi. Jeho kroky pomalu ustupovaly, jako by se vzdalovaly. Nejspíš šel do své pracovny nebo do ložnice, kterou jsem nestihla pořádně prozkoumat.
Teď, nebo nikdy! Bylo by nepříjemné, kdyby mě Stenley přistihl. Pak bych měla co vysvětlovat mamce. Už to slyším.
"Co jsi sakra dělala u souseda, když nebyl doma? A jak jsi se tam dostala? Buď ráda, že to nebude nikam hlásit, když ve městě nemáme policejní stanici."
To opravdu zažít nechci.
Okno bylo dost otevřené, abych vyklouzla. Stačilo jen vylézt na kuchyňskou linku a protáhnout se ven. Musela jsem být tichá a rychlá. Pomalu jsem se postavila a snažila se potichu vylézt na linku. Okno jsem pootevřela ještě víc, abych se tiše protáhla.
Najednou slyším kroky. Stenley přecházel z ložnice do pracovny. Zpanikařila jsem. Pro mě neviditelný hrneček na lince jsem sešťouchla nohou na zem. A sakra!
Stenley zlověstně zakřičel: "Kdo je tam?"
Věděla jsem, že tohle je hodně zlé. Napadlo mě, že se dá ještě rychle utéct, ale ať chci nebo ne, nemám dost času, aby mě při útěku nezahlédl. Věděl by hned, kdo byl v baráku a pak by na mě někde dozajista čekal. Nechtěla jsem být na jeho seznamu vražd pod Anne. Nechtěla jsem být na žádném seznamu vražd. Moje srdce se sevřelo, když se soused objevil ve dveřích i s brokovnicí.
"Tak a teď je po mně. Sbohem živote. Sbohem rodino a mí přátelé."
Šokovalo mě, když mě zahlédl na lince a ihned zbraň odložil. Vlastně se i jeho koutky zavlněly do malého úsměvu. Jeho křik však mluvil o něčem jiném.
"Co tady sakra děláš!? Tebe snad neučili rodiče chodit na návštěvy dveřmi?"
Jeho uhranutý pohled mě probodával a já se cítila strašně. Tak a co bude teď? Určitě to půjde říct k nám domů. Odložil zbraň na skříň a šel k vařiči.
"Udělám čaj a ty se mezitím posaď v obýváku."
Ani se mě nezeptal, jestli nějaký čaj chci. Jsem ráda, že nejsem mrtvá. Ale co když mi hodí do čaje nějaký uspávadlo a pak mé tělo odtáhne do sklepa? Co se teď bude sakra dít? A nechá mi alespoň sepsat závěť? V ruce jsem mačkala svůj notes s propiskou připojenou gumičkou.
"Máš ráda motýly? Moje žena Anne je zbožňovala. Vlastně byla posedlá sběrem všelijaké havěti," ozvalo se z kuchyně.
No jistě, že mám. Tedy krom pavouků. Neznám člověka, který by měl rád pavouky. Asi mu moc nedocházelo, co jsem dělala v jeho baráku, ale nevědomky mi podával důležitá sdělení potřebná pro moje vyšetřování. Po chvíli přinesl do obýváku čaj a sušenky a já se uklidnila.
Stenley se vracel do kuchyně, ale stále na mě mluvil. "Nesnášel jsem její zálibu ke hmyzu, ale teď se tomu sám věnuji."
Jak někdo může něco nesnášet a pak si to zamilovat? Maminka by mi to vysvětlila tak, že by to svedla na Anninu smrt. Asi by měla pravdu. Jakmile ztratíte někoho blízkého, milujete i to, co jste na něm nesnášeli, protože vám ten dotyčný chybí. Nejsem tak malá, abych tohle zase nepochopila.
"Promiň za tohle..." a Stenley nadzvedl brokovnici.
Moje přikývnutí hlavou a úsměv ho uklidnilo. Vše je v pořádku. Sedl si ke mně a povídali jsme si celkem dlouho. Vyprávěl mi o Anne, jak ji miloval. Hleděla jsem chvíli na zlaté album, které jsem při mém průzkumu bytem přehlédla. Stenley si toho všiml, a tak mi ochotně album podal. Bylo zlatě lemované a mělo pletení z bílé kůže. Když mi jej podával do ruky, byla jsem okouzlena. U Stenleyho nebyla nikdy vidět jeho otevřenost a teď byl až příliš otevřený. To dělal účelově, protože má něco v plánu, nebo jen byl rád, že za ním někdo přišel na návštěvu si popovídat? Otevřela jsem první stránku. Byly tam fotky, kde byla Anne ve svatebních šatech a vedle ní stál neznámý muž v černém obleku. Chvílemi se mi to zdálo, jako by to byl pan Stenley. Ale ne. To je blbost! Copak je tenhle muž panu Stenleymu podobný?
I přestože jsem byla v klidu, napadlo mě, že Anne si vlastně mohla vzít někoho jiného a pan Stenley, který ji také miloval, ji zabil, protože byl na ní emočně naštvaný. Ale co zase fantazíruji, když pan Stenley je úplně neškodný. Třeba tam vedle Anne stojí její bratr nebo kamarád. Na tohle potřebuji více důkazů.
"Pane Stenley?" odmlčela jsem.
Stenley mě pobídl: "Ano?"
Trochu jsem se bála zeptat. "Kdo je vedle Anne na té fotce?"
Čekala bych, že by se pan Stenley v tuhle dobu urazil, ale začal se velmi hlasitě a pohrdavě smát. Byl to mrzout, takže tohle jsem vůbec nečekala. Nikdy jsem ho neviděla se usmívat. Byl neustále zabedněný doma, nebo dělal něco na zahradě, kam jsem viděla ze svého pokoje. Asi měl zrovna dobrou náladu.
Cítila jsem se opravdu strašně, když odpověděl: "Možná je to neuvěřitelné, ale to jsem já."
Uhnula jsem pohledem k zemi a snažila se rychle něco vymyslet, aby se na tuto trapnou situaci zapomnělo. Pan Stenley ale začal mluvit sám. Mezitím, co mi vyprávěl příběh, jak se s Anne poznali, listovala jsem dál v albu. Bylo tam snad vše, o čem mluvil.

"To víš, láska je nevypočítavá. Chodíš okolo ní každý den a ani tě nenapadne, že ona je ta, se kterou můžeš zůstat navždy. Chodila do jiné školy než já, takže jsme ani neměli šanci se seznámit, ale byla to taková ta kouzelná chvíle, která nám zkřížila cesty. Když vyšla ze střední, já jsem pokračoval dál na vysokou. I přestože Anne byla velmi nadaná a chytřejší než já, začala pracovat v jednom obchůdku, který dnes už neznáš. Dnes je to ten obchod s vysklenou výlohou a je tam cedule: Zlatá Magnolie. Obchod patřil jejímu otci, který když umřel, převzala Anne."
Na chvíli přerušil svůj příběh.
"Vím, že si taky myslíš, že jsem Anne zabil."
Zvedla jsem v šoku oči od alba.
"Zeptej se ale sama sebe, proč tomu věříš. Protože starostova žena to vykládá po celém městečku? Rád bych ti proto dopovídal tento příběh, aby alespoň někdo znal pravdu. Až skončím, určitě pochopíš, a je jen na tobě, zda budeš věřit pravdě. Tak tedy pokračuji. Moje maminka na tom zdravotně nebyla nejlépe, tak mě můj otec poslal do obchodu k panu Flečrovi, kde jsem měl vybrat tu nejhezčí květinu. Zvonek připevněný na dveřích oznámil můj příchod. Anne se na mě otočila a zeptala se, co potřebuji. Samozřejmě jsem mlčel a pak jen opakoval otcova slova: Prosil bych tu nejhezčí květinu na světě. Pohlédla na mě překvapeně a sladce se usmála. První, co mi nabídla, byly tmavě růžové růže. Ano, byly nádherné, ale ne tak jako ona.
'Kdybych si chtěl odnést tu nejhezčí květinu, musel bych si vzít vás.' polichotil jsem ji.
Její líčka se zbarvila do růžova a její smích se chvěl.
Najisto mi řekla, že tmavě růžové růže jsou dobrou volbou. Z nádoby s vodou vytáhla šest růží, k nimž připletla ještě ozdobnou trávu a zabalila do papíru.
Byl jsem oslněn z její krásy. Jak se jí vánek z větráku cuchal do vlasů. Jak její smích naplňoval místnost a dával život i květinám, které prodávala. Byla jako slunce, které rozjasnilo mou duši.
Ještě než jsem jí zaplatil, zeptal jsem se: 'Jak ti někdo může koupit květiny, když v tomto městečku jsi jediná, kdo takový obchod má?'
Neodpověděla, protože ani odpověď neznala a jen nadzvedla ramena a cukla koutky.
Další ráno, když šla otevřít svoji květinku, přede dveřmi stála krabice se vzkazem: 'Na jeden den jsem otevřel svoji květinku, aby někdo mohl koupit květinu i tobě.'
Chvíli si lámala hlavu nad tím, od koho to je. Když Anne otevřela krabici, vykoukla na ni sněžná koule, kde byla uvnitř růže a u ní dalším vzkaz: 'Chtěl bych tu nejhezčí květinu na světě pozvat na kafe!'
V tu dobu, kdy si přečetla vzkaz, jí došlo, od koho sněžnou kouli dostala. Z jejích myšlenek jsem ji vyrušil nečekaným zaklepáním na rameno. Anne se trochu lekla. Postavila se a já se jí zeptal, zda pozvánku přijímá. Stále byla trochu překvapená, a tak po dlouhém pohledu do mých očí odpověděla, že ano. Zašli jsme spolu do jedné místní kavárny a povídali si. Ještě ten den jsme spolu začali chodit.
Anne byla neobyčejná žena. Co si vzala do hlavy, to uskutečnila. Jak sis, Beatris, mohla všimnout, milovala přírodu. A obchod Zlatá Magnolie nabízel různě nádherné druhy květin. Anne chtěla ale posunout obchod ještě výš, tak zavolala do Amite City a objednala ovocné stromky a keře. Každé tři měsíce si nechávala vozit nové stromky. Velké stromky jí pomáhal vykládat mladý skladník..."

Stenley dlouho mlčel a jen tupě koukal na fotku Anne.
Zvedla jsem opět zrak od alba a dívala se, jak jeho tvář spaluje malá slza. Držel to v sobě už dlouho. Divím se, že se nerozbrečel už na začátku, co vyslovil Annino jméno.
Pak se jeho uvolněná tvář vzchopila a Stenley měl v obličeji výraz, jako by někoho chtěl zabít. Měl tak zlověstný výraz, že jsem i já dostala strach.

Pak se nadechl a silným hlasem pokračoval naštvaně ve vyprávění.
"To on vše zničil! Zničil náš vztah s Anne, zničil Anne a zabil ji! Byl to ten skladník! A hloupá starostka to ještě hodila na mě! Jako by byli spolu domluvení. Jako by spolu bylo domluvené celý město!"
Stenley byl opravdu dost rozzuřený. Na stole byl malý oranžový kelímek s bílým víčkem. Stenley vzal do ruky kelímek a vyndal z něj dva malé prášky, které spolknul bez pití. Vypadaly jako takové ty malé cukříky pro diabetiky. Ale ty se přeci nepolykají jen tak. Byla jsem zvědavá, co to je za prášky. Stenley povídal dál, jeho vztek pomalu opadával. Chtěl, abych věděla pravdu a chtěl se po těch letech určitě někomu svěřit. Když nechodí do kostela, nemůže navštívit ani zpovědnici.
"V ten den, kdy Anne zemřela, bylo pochmurné počasí a slunce vypadalo jako špinavý míč. Anne jako každý všední den prodávala květiny. Ten den jí měl mladý skladník přivézt extra dodávku. Mandarinkové, meruňkové a citrusové stromy. Pomalu už měla zavírat obchod, když jí na poslední chvíli přivezl skladník objednané zboží. Skladník se vymlouval na zacpané silnice. Anne byla milá a prominula mu zpoždění bez jakéhokoliv váhání. Skladník se jí snažil co nejvíce pomoct a tak, aby napravil své zpoždění, nabídl Anne, že ji domů sveze. Moji rodiče v tu dobu už dva roky nežili, takže jsme bydleli s Anne tady v Montpelier."
Stenley se rozhlídl na chvilku po místnosti.
"Vše mi ji připomíná, obrazy na stěnách, zbraně, které mám v pracovně, sbírka brouků za sklem, načechraný polštář v posteli vedle mě, kostel naproti, obchod s rozbitou výlohou, kde Anne prodávala. Vidím ji v květinách na mé zahradě. Slyším její křik na ulici."
Bylo mi jasné, že Stenley opravdu prožil velkou ztrátu. Bylo na něm vidět, že s tím stále není vyrovnaný, že se neustále točí jeho život okolo smrti Anne. Vlastně se vůbec nedivým, že mezi lidi moc nechodí a je stále zavřený doma. Být sám, bez lásky, bez práce, bez přátel díky starostově ženě, tak bych taky nikam nechtěla chodit.
"Skladník zastavil naproti kostelu, protože když mu Anne říkala, tak to přejel. Ten mizera to určitě udělal schválně, aby ji mohl ohmatávat! Anne přiběhla domů a bušila na dveře. Byla tak rozrušená, že se ani nesnažila hledat klíče. Chytl jsem ji do náruče. A když mi se vzlykotem vše řekla, šel jsem do mé pracovny pro brokovnici. Je to ta samá, co jsem měl dnes v ruce, jen byla nabitá. Anne chtěl udělat strašné věci, ale těma tě nebudu zahlcovat, na to mi přijdeš ještě dost mladá."
Stenley se pousmál.
"Od doby, kdy se tohle stalo s Anne, tak žádná zbraň, kterou tady mám, nemám nabitou a ani nemám v baráku žádné schované náboje.
I s brokovnicí jsem běžel ke kostelu. Byl jsem naštvaný. Přímo to ve mně pěnilo jako v konvici voda na čaj! Ten mizera tam stále byl, seděl v autě a něco hledal v telefonu. I přestože na mě Anne volala a běžela za mnou, vzal jsem za dveře od auta a namířil zbraň na skladníka. Vykřikl jsem, ať vystoupí, dá ruce nad hlavu a čelem se opře o auto. Šel jsem k němu blíž, a když mě nakopl, upustil jsem zbraň a převalovali jsme se po sobě. Sáhl po brokovnici a ..."
Bylo mi Stenleyho líto. Chvěly se mu ruce, kterýma si utíral slzy z tváře s výčitkami.
"Chtěl jsem mu ji jen vytrhnout z ruky, ale on zmáčkl spoušť. Zastřelil Anne a ve strachu odjel pryč! Ona je pryč!
Běžel jsem k ní, ale i kdyby okolo ní běhali záchranáři, nikdo by jí nemohl pomoci. Darovala mi své srdce, které z blízka rozervala kulka. A já nemohl nic. Jen jsem byl u ní, dokud naposledy nevydechla svá slova lásky: Miluji tě.
Její provoněné oblečení květinami nasáklo krev. Její hořící plamen radostivé lásky vyhasl a její smích utichl. Teď slyším jen střelu a její křik.
Pamatuji si, jak jsem pozdě večer šel Anne vyprovodit domů. Bydlela na druhé straně městečka, ale nebylo to daleko. Už to byl rok, co jsme spolu, jak se dříve říkalo "randili". Ten den bylo nebe bez mraku, takže obloha připomínala rozsypané třpytky na černém ubruse. Sledovali jsme spolu oblohu a drželi se v obětí. Anne milovala hvězdy. Říkala, že hvězdy miluje, protože skrývají tajemství. Povídala o různých souhvězdích, jako by měly pro nás všechny nějaký význam, nějaké předurčení. Jako by něco vyjadřovaly a vyprávěly příběhy, ze kterých bychom se měli ponaučit.
Jednou mi vyprávěla příběh o třech hvězdách, které vyjadřují znamení vah. Lidi narozeni v tomto měsíci mají vlastnost třech bratrských apoštolů, kteří se narodili v měsíci vah. Jejich otec všem třem předal království, protože ani jeden ze tří synů nebyl prvorozený. A řekl jim, že budou-li držet pospolu, království bude jen kvést. První bratr toužil po moci. Chtěl být nepřemožitelný a slavný, aby i jeho bratři před nim poklekli. Druhý zase toužil po bohatství. Nechtěl nic jiného než plnou truhlici drahokamů, zlatých mincí a šperků. Ten třetí byl ze všech nejmoudřejší. Chtěl dodržet přikázání otce. Jenže jeho dva bratři rozkradli královskou truhlici a sebrali i trůn s korunou. Nejmoudřejšímu apoštolu tak nezbylo nic jiného než jen on sám. Vydal se tedy na cesty, kde potkal bílou královnu. Byla velice vysílená, a tak ji nejmoudřejší apoštol věnoval jediné, co měl u sebe. Láhev vody. Ta mu pak díky jeho laskavosti věnovala tři věci. Truhlici s bohatstvím, žezlo s korunou a jednorožce, který ho dopraví zpět do království. Když nejmoudřejší syn přijel domů, navrátil bohatství a vládu do království. Jediné, co zaslepeným bratrům chybělo, byla radost a láska. Mocí jednorožce nebylo jen dopravit nejmoudřejšího, ale uměl i rozdávat mír a lásku. Jeho žně se zachvěly, dech zpomalil a když kopytem dupl o zem, bratři přestali myslet na bohatství a moc, protože uviděli svou budoucnost, když půjdou cestou, kterou doposud. Jen apoštolův silný duch a odhodlání navrátí zpět království to, co jeho bratři poskvrnili.
Dnes se jednorožec zjevuje v podobě padající hvězdy jen těm, kteří budou žít láskyplný život v míru a klidu.
V tu dobu, co Anne dokončovala příběh ukázala na hvězdy. Oba jsme pohlédli na stejné místo, když vtom se před naším zrakem objevila padající hvězda."

"Jednou, Bee, až se ti stane něco kouzelného s někým, koho miluješ, tak poznáš, že je to navždy. I Anne tu bude navždy. Je v mém srdci."
A tak Stenley dokončil svůj příběh o Anne. Stenley a Bee na sebe jen tak mlčky koukali.