Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"To už je třetí případ za tenhle týden, Johnessi! Jestli to takhle půjde dál, tak vás nechám dát mimo službu! Nehrajte si se mnou!" ozval se z nenadání šéf kriminální policie.
Johness jen naštvaně mlčel a hleděl výhružnýma očima na svého nadřízeného. Polkl knedlík, který měl v krku a suše odvětil: "Ano, pane, udělám, co bude v mé moci."
"To bych prosil, nebo uvidíte!" odpověděl šéf a práskl za sebou dveřmi, když odcházel z kanceláře.
Johness na něho udělal ještě úšklebek a tiše si zamumlal pro sebe pár výhružných gest na účet šéfa. Podíval se opět do papíru a do poznámek, které zatím měl. Bylo to jen pár nepatrných stop, téměř nic, co by ho vedlo k nějakému výsledku. Už dávno si proklepl místní lidi z podsvětí, namlátil každé druhé menší rybě jen proto, aby získal nějaké informace, ale marně. Nikdo nic nevěděl o organizaci, jež unášela lidi za účelem vývoje tajné zbraně.

Johness bouchl vší silou do stolu, až se ozvala rána.
"Do hajzlu! Copak nikdo neví o něčem tak velkým? To snad chodím mezi slepými, nebo co?" zařval, až se k jeho prosklené kanceláři otočili téměř všichni pracovnici s pobouřeným výrazem.
Johness se opět posadil a vytáhl pracovní složku k případu ze šuplete. Vytáhl cigarety a sirky a zapálil si, ačkoliv to bylo zakázané a šéf to přímo nesnášel. Rád ho provokoval. Vyfoukl první obláček smogu a otevřel první stránku. První záznam pocházel z místa, kde stávala bývalá továrna na obuv do doby, než zkrachovala. Zde nalezli jednoho téměř mrtvého muže, jenž skončil v kómatu a jeho vyděšeného kolegu, ze kterého bez použití silné dávky anestetik skoro nic nedostali. Prvním vodítkem byla mrtvola muže, jemuž říkali profesor. Na jeho těle bylo nalezeno nebezpečné vteřinové lepidlo, které se používá při montáži železných trubic. Nic víc zde nezůstalo.
"Do prdele, ti museli být mazaní, že nenechali ani smítko," poznamenal Johness a zavřel složku. Rozhodl se, že zamíří opět na místo prvního činu, i když tu byl nejméně pětkrát. Vyšel z budovy komisařství a zamířil si to k autu.

V tu dobu bylo něco po dvanácté hodině, a tak bylo na ulici celkem rušno a nebylo zrovna lehké vyhnout se srážce.
Johness přešel ulici První, když tu do něj vrazil asi dva metry vysoký muž. Do tváře mu neviděl, protože měl přes ni černou šálu.
"Promiňte," omluvil svoji nedbalou pozornost hlubokým hlasem a pokračoval dál.
Detektiv nad touto okolností potřásl hlavou a pokračoval ve své trase. V ten okamžik se ozval svist pneumatik a zvuk rotačního kulometu, po kterém následoval křik a zmatené pobíhání lidí.

Johness si bohužel nestihl poznamenat SPZ, ale všiml si, jak vypadalo auto. Jednalo se o Opel stříbrné metalízy.
"Do prdele práce, člověk aby se z toho všeho nezbláznil, ještě mi šibne," zabručel si sám pro sebe a rozběhl se na místo činu. Tam nalezl mrtvého muže, se kterým se před malou chvíli srazil. V ten okamžik už k němu mířili strážnici a přijely i policejní auta. Johness nahmatal oběti puls nejdřív na krku a potom na zápěstí. Žádný tep se neozval, takže bylo bezpochyby jasné, že osoba je mrtvá.

Johness začal přemýšlet: 'Někdo se toho muže chtěl určitě zbavit, to je jasné. Vymahači to být nemohli, ani lovci odměn, ti pracují jinak. Tohle nevypadá na práci nájemného vraha ani profíka, to spíš nějakého gangu, jenž si chtěl vyřídit účty. Tady pomůže už jen laborka,' pomyslel si a zamířil raději opět do kanceláře, aby sepsal zprávu, jako svědek.
Když si sundával kabát, nahmátl v pravé kapse obálku, což ho překvapilo. Vyndal ji a kapesním nožíkem ji otevřel. Uvnitř objevil malou kazetu s nápisem: "Pouze do těch správných rukou!"

Detektiv neváhal a ihned si v kazeťáku přehrál obsah pásky. Z počátku se ozývalo pouze praskání, a proto nebylo poznat, zda je vše zcela v pořádku. Asi po minutě, kdy už vše vypadalo ztraceně, konečně zazněl hlas. Byl to mužský hlas, baryton.
"Zdravím, doufám, že je obsah ve správných rukou. Moc vám toho teď nemůžu povědět, ale chci se sejít, nemám čas, abych nahrál celou pásku, už tak teď dost riskuji, sejdeme se v o půl osmé večer 20. dubna tohoto roku na městském nástupišti. Poznáte mne podle rudého kabátce. Pokud tam nebudu, vězte, že už je pozdě, a proto v úschovně povězte Este a obdržíte klíček ke skřínce, zde naleznete všechny odpovědi..." Ozvalo se cvaknutí a hlas v kazeťáku umlkl.

Johness nevěděl, co dělat. Netušil, zda si z něho někdo střílí, nebo jde skutečně o pravdu, kterou bude muset přijmout. Byl zoufalý, a tak byl ochotný udělat cokoliv pro to, aby se dostal v případu dál. Oblékl si opět kabát a vyrazil ven. Zrovna se setmělo a začal foukat večerní větřík. Zdálo se, jako kdyby celý svět umlkl a nikdo tady nikdy nebyl. Jediné, co ho však vyvádělo z této myšlenky, byli mlčky procházející lidé.

Johness si musel pospíšit, dnes totiž bylo onoho 20. a už bylo něco po sedmé hodině. Kráčel rychle k autu, někdo by řekl, že dokonce běžel. Rychle otevřel dveře a nastoupil. Nastartoval, a aniž by se připoutal, rychle vyrazil po silnici k nádraží.

Spěšně pohlédl na hodinky, ještě měl chvíli čas, jenže už ho moc nezbývalo. Dupl na plyn a nevnímal, zda porušuje zákon, či nikoliv. Jakmile dorazil na místo, bylo přesně 19:30. Osobu v rudém kabátci nespatřil, a proto usoudil, že má nejspíše zpoždění. Koupil si ve stánku kafe a netrpělivě začal přecházet z místa na místo, neboť nechtěl věřit v ten horší scénář. Čas plynul a nikde nikdo.

Detektiv dopil kávu a pomalu zamířil k úschovně. Byl zklamaný, ale zároveň zadumaný. Nechápal, co se kolem něj děje. Než se nadál, stál v cíli své cesty. Zodpověděl heslo a dostal klíček od skříňky, sedm. Napjatě jej převzal a než stačil otevřít skříňku, tak jej někdo uchopil za rameno. Johness sebou škubl, a když spatřil, že se jedná o muže, s nímž se měl setkat, opět se zklidnil.
Měl řadu otázek, ale ani jedna mu nebyla zodpovězena, neboť byl stále pobízen ke kroku směrem z nástupiště. Detektivovi to začalo být povědomé, ale než se nadál, stál venku na ulici. V okamžiku ucítil pálivou bolest do krku, do něhož mu onen muž vrazil injekční stříkačkou naplněnou nazelenalou tekutinou.

Detektivovi projela celým tělem bolest, která rázem přešla v brnění a následně v ochrnutí. Před očima měl mžitky a rázem téměř nic neviděl, jediný smysl, který mu ještě sloužil, byl jeho sluch.

K jeho bezvládně ležícímu tělu směřovaly kroky. Každou chvíli se klapání zvyšovalo a zvyšovalo, najednou umlklo. Osoba stojící před Johnessem si sundala masku a shodila kabátec. Hlasitě se zasmála a poté promluvila: "Detektive, měl jste štěstí v neštěstí, nebo mám snad říct neštěstí ve štěstí? Narazil jste na informátora, který vám stačil předat vzkaz dřív, než jsme ho zneškodnili. To nám však nezabránilo se postarat o druhého muže, s nímž jste se měl setkat, téhle nehostinné role v záskoku jsem se ujal já. Tušil jsem, že si ničeho podezřelého nevšimnete, neboť je o vás známo, že jednáte impulzivně. Pustil jste se do něčeho velkého, na co nemáte, a podívejte se, jak jste skončil? Teď moje nelegální obchody mohou pokračovat dál, a to jen díky vaší hlouposti."

Johness ihned poznal v hlase ředitele městské policie. Už mu bylo jasné, proč žádné informace nezískal, už věděl, kdo mohl za jeho maření snahy. Tento případ byl svěřen právě jemu z toho důvodu, že všem musel být jasný jeho neúspěch a on je překvapil. Tak proto tu je, proto.
"Zabijte mě," zamumlal detektiv z posledních sil, i když se jeho tělo vzpíralo.
Ředitel se pouze hlasitě zasmál a zakroutil hlavou. Pak popošel pár kroků a odplivl si.
"Ne, to neudělám, tak snadné to mít nebudete. Za okamžik vás popadne amok a vy se vyřítíte do ulic a budete se chovat jako šílenec. To jen díky malému zázraku vědy, jenž vám koluje v krvi, příteli. Zatím, nejspíš se už neuvidíme..." odpověděl ředitel a odkráčel z místa, kde leželo bezvládné tělo. V pusté ulici se ozývaly jeho kroky, které se rozléhaly v ozvěně.

Neuplynula ani půlhodina a Johnessovo tělo se vzneslo a vyřítilo do ulic. Detektiv samotný netušil, co dělá, neměl nic pod kontrolou. Vběhl do první ulice, pak do druhé a nakonec se ocitl na náměstí. Vytáhl služební zbraň a začal zběsile střílet do vzduchu, poté zamířil na toulavého psa a vystřelil. Trefil jeho nohu, takže se mohl, chudák, odplazit pryč do bezpečí, kde si mohl lízat ránu. To mu však nestačilo, zamířil si to na skupinu lidí a několikrát zmáčkl spoušť, naštěstí v zásobníku nebyly náboje, takže mačkal kohoutek naprázdno. Tělo detektiva se rázem svalilo k zemi. Ústa mu začala škubat a ozvučily náměstí hlasitým smíchem šílence. Za chvíli tu byli doktoři, kteří jej oblékli do svěrací kazajky a odvezli na psychiatrickou léčebnu. Když odjížděli, ozýval se prolínavý zvuk smíchu a houkačky.